Náš rozhovor vzniká postupně, „nouzově“ po Messengeru, je druhá polovina dubna a v celé zemi vládne karanténa. Jak trávíš tenhle nezvyklý čas? A jak to celé vnímáš?

Jsem introvert. Jsem pracující z domova. Jsem pracující rodič. A jsem také tvůrčí člověk. Teoreticky by měla karanténní situace introvertům vyhovovat, ale je rozdíl mezi nucenou samotou a možností samotu si vybrat. Jako pracující rodič zápasím se stejnými problémy jako jiní. Jak skloubit online práci s domácí školou? Je to trochu schizofrenní situace, neboť pracovně sedím za virtuální katedrou jako učitelka. Jako autorka pak vypouštím svého tvůrčího draka v brzkých ranních hodinách, kdy všichni ještě spí. Dělám to tak už řadu let. Nicméně po psychické stránce je toto velká zatěžkávací zkouška pro všechny. Občas tečou nervy, občas slzy. Třeba minulý týden byl hodně náročný. Stačí pak úplná hloupost, která člověka zcela vykolejí. Přitom by ji jindy zvládl s přehledem.

Co učíš a koho a jaké nástroje k tomu teď používáš?

Učím angličtinu na gymnáziu. Při výuce používám Google Classroom a Zoom. Taková výuka je náročnější v tom, že je jiná. Zatímco na jednu hodinu potřebujete jednu hodinu přípravy, při výuce online je to více. Odhaluje se tím také, kdo má jaké technické možnosti a schopnosti. Na druhé straně se studenti učí samostatné práci, práci na termín a doplňují si počítačovou gramotnost, což není totéž jako hrát videohry. Mám tendenci pořád vymýšlet, jak to studentům co nejvíc zpříjemnit a ozvláštnit. Ale musím se brzdit, abych nepracovala celé dny a noci. Záklopku si dávám po třetí hodině odpoledne, jinak to odnáším bolehlavem.

Máš dva malé syny, tvůj muž je Angličan. Prvním jazykem vašich chlapečků byla angličtina, jak jsou na tom dnes?

Kdyby manžel slyšel, že jsi ho označila za Angličana, asi by ti začal recitovat básně Roberta Burnse. Nejspíš by si neodpustil „Ódu na haggis“, kterou by sis musela vyslechnout v originále s příslušným skotským přízvukem, a ještě bys ten haggis nejspíš musela sníst. Můj muž je z Edinburghu. A narodil se ve stejný den jako Robert Burns, tedy 25. ledna.

Tak to ještě že to neslyšel, pardon! A jak jsou na tom tedy synové s jazyky?

Dělala jsem si legraci. Kdybychom spolu seděly u kávy, tak se tomu zasmějeme. Často dochází k záměně pojmu Británie s Anglií, přitom jde o mnohonárodnostní stát, jehož součástí jsou tři keltské národy a jeden germánský, tedy Skotové, Irové, Velšané a Angličani. Cornwall je vlastně také zvlášť, má svou identitu. A pak existuje velké napětí mezi jihem a severem Anglie. Každá část má silnou regionální identitu, na niž jsou obyvatelé hrdí. Ale to je na dlouhou debatu.

K druhé otázce: Kluci plně bilingvní nejsou, i když mladší Péťa asi bude. Do tří let mluvil se mnou česky, ale za půl roku v anglické školce jazyk zcela zapomněl. Teď se ho učí znovu. Nemá přízvuk, jen mu pokulhává skloňování. U staršího Paula dlouho trvalo, než vůbec začal mluvit, nejspíš však bude nakonec také bilingvní. Domácí jazyk máme anglický, ale každé odpoledne máme vyhrazené na mluvu a četbu v češtině. Je důležité, aby děti měly kontext jednotlivých jazyků. Vůbec to není tak jednoduché, jak si někteří rodiče představují, že se dítě ve třech letech naučí automaticky angličtinu nebo jiný jazyk. Některé mozečky zvládnou i nálož tří jazyků, jiné mají co dělat s jedním.

Loni v létě jste se přestěhovali do Prahy. Vím, že svou roli v tom sehrál brexit – jak jsi celou situaci vnímala a jaká byla přímo tam, kde jste žili?

Já jsem nebyla tolik překvapená jako manžel. Pobyt v zahraničí mě vytrhl ze sociální bubliny a umožnil se setkat s lidmi, s nimiž bych se jinak nesetkala. Nahlédla jsem do jejich myšlení. Mají nízké vzdělání, málo naděje a perspektivy a zlobí se. Zlobí se, že nemají budoucnost, že na ně společnost zapomněla. A často to kladou za vinu imigrantům. A mají za zlé Evropské unii. Tušila jsem, že to tak dopadne, když jsem si v zaměstnáních musela vyslechnout, že jsem ukradla místo nějaké Britce bez maturity, přičemž mě a jiné Evropany si najali kvůli znalostem cizích jazyků. Bylo toho víc, takže mě to pak nepřekvapilo, dokonce jsem to předpokládala, že něco takového nastane. Samozřejmě mi celá situace byla nepříjemná. Chodíte místem, které je vaším domovem, a v oknech vidíte nápisy: „Pryč s cizinci.“ A vy jste ten cizinec.

Moje štěstí je, že jsem bílá a že umím opravdu dobře ang­licky s minimálním přízvukem. Mnozí ani nepoznali, že jsem odjinud. Můj muž žil v bublině, a tak ho to šokovalo. Stejně jako socioložku z Birminghamu, s níž jsem mluvila v rámci sociologického výzkumu po brexitu. Netušila, že „její“ občané mohou mít xenofobní názory. Jenže xenofobie je lidem vlastní, lze ji překonat pouze informacemi a vzděláním, otevřenou myslí. Pro politiky je to účinný nástroj k ovládání lidí. Vystrašíte je cizinci a oni začnou kopat na zahradě bunkr a shánět flintu po pradědovi z první světové. Ale vyhrajete volby a dosáhnete svého. Vystrašení lidé totiž odhlasují cokoli. Ještě na novinařině jsem četla knihu Manipulátoři, jejíž spoluautor Ladislav Bittman byl bývalým špiónem Československa, který pak přeběhl na druhou stranu. Byla o tom, jak se vyrábějí falešné zprávy, hoaxy. Už tehdy mě to fascinovalo.

Teď vidím kolem sebe úplně totéž, ale ve velkém, za málo peněz, na sociálních sítích. Lidé se nechají strašně snadno zblbnout, podléhají konspiračním teoriím, věří každé hlouposti, a to i vzdělaní lidé, kteří by si to mohli umět přebrat. Ale neumějí. Vidím zkrátka stejné manipulační techniky, jen za použití moderních technologií. A mnohem účinněji, s větším dosahem. Vzbuzuje to ve mně velkou úzkost. My, kteří se zabýváme slovy, známe jejich moc. Ostatně už v pohádkách jsou kouzla vyřčena, mění všechno. Slova jsou kouzla, ale i kletby. Dokážou měnit lidi, historii, tvář země, budovat, ale i bořit, začínat války. To všechno mi běží hlavou v souvislosti nejen s brexitem.

My jsme se nakonec rozhodli přestěhovat, protože jsme získali pocit, že pro naši mezinárodní rodinu v takové situaci není místo. Neviděli jsme perspektivy profesní ani jiné. Dalším důvodem bylo to, že tu synové mají bratrance a sestřenice, babičku a dědečka. Blízkost rodiny a celkové vyhlídky pro děti hrály také roli. Z vnějšího pohledu pak člověk vnímá, že české státní školství a zdravotnictví není tak strašné a že bychom si ho mohli víc vážit.

Mluvila jsi o strachu a o tom, jak snadno je zneužitelný. Nevnímáš současnou situaci analogicky? (Promiň, nebudu teď chvíli u počítače, musím dětem zkontrolovat úkoly.)

Ta věta v závorce se mi moc líbí. Směs domáckosti a profesního prostředí, takové to visení uprostřed, které musí každý den jako eskamotér provádět mnoho lidí, zejména žen a matek. Já ho provádím řadu let i kulturně. Zdánlivě nevinná poznámka „pod čarou“ mi pomohla uvědomit si, jak nezvyklá celá situace je. „Povídáme“ si přes Messenger, zatímco se věnujeme jiným pracovním a rodinným povinnostem. Navíc být zpovídaná je pro mě velmi nezvyklá role. Jak sama víš, začínala jsem u novinařiny. Vždycky jsem byla ta, která klade otázky a stojí spíš v pozadí, ve stínu.