Milí čtenáři Tvaru,

desáté číslo otevírá rozhovor se spisovatelkou a překladatelkou Natálií Nerou, která se po letech strávených ve Velké Británii vrátila domů. Vždy stojí za to popřát sluchu lidem, kteří prožili část života v jiné zemi – svět totiž přirozeně nazírají z širší perspektivy. A vyplatí se také podívat na místní realitu jejich očima. Obzvláště jedna Natáliina poznámka mě zasáhla: že u nás během její nepřítomnosti zchudl jazyk. Také si toho chudnutí všímám. Jeho součástí je rozbujelé užívání anglicismů, které jsou pravda občas kreativně počešťovány, přesto mě mrazí, s jakou lehkostí jsou česká lexika opouštěna a nahrazována bezduchým přejímáním. Samozřejmě jazyk není skanzen a nelze jej zakonzervovat, vyvíjí se a mění jako sám život. Ale úbytek bohatství jazyka mě coby básníka bolí. Snad současný boom literatury tento neblahý trend pozastaví…

I toto číslo je, jak už se u nás stalo zvykem, prostoupeno motivy přírody. Obzvlášť velkou radost mám z dvoustrany věnované devadesátým narozeninám legendy světové poezie Garyho Snydera, kterou pro nás připravili Jaromír Typlt a Luboš Snížek. Snydera miluju už od teenagerských let, kdy jsem si přečetl Kerouacovy Dharmové tuláky, vydal se pod jejich vlivem na toulky a naučil se meditovat. Zdrojem Snyderova básnického vidění je ale především divoká příroda, v níž se básník celý život pohybuje. Ve své poezii i esejistice tento kultivovaný divoch radikálně boří hranice mezi kulturou a přírodou. Kultura oddělená od divočiny je nebezpečná sama sobě. Dnešní klimatická krize Snyderovy vize potvrzuje. Moc se mi líbí poznámka Luboše Snížka, že by se politici měli zeptat na řešení klimatické krize básníků – tuším, že náš zenový mudrc z divočiny by jim poradil, aby se zeptali přírody samé.

Básně jiného současného amerického básníka Eda Robersona v překladu Magdaleny Šipky se s klimatickou krizí vyrovnávají přímočaře, chtějí „vidět Zemi ještě před koncem světa“. I v rubrice Slovo tentokrát zaznívá příroda, německý biolog a filosof Andreas Weber píše úchvatným způsobem o jaru a naší totožnosti s přírodou v duchu Garyho Snydera:

Naše kultura dlouho nevěnovala příliš pozornosti obřadům a vztahům, které se na jaře tvoří: neviditelným souvislostem, které existují mezi lidmi naplněnými svěží touhou, extatickými ptáky a explodujícími květy. A skoro stejně tak dlouho byla příroda jednoduše vnímána jako to, co není lidské, jako to, co není intelekt nebo jazyk či kultura. Příroda se stala oním jiným, které pokládáme buďto za lepší a harmoničtější, nebo naopak za nebezpečného Leviathana, připraveného šířit kolem sebe divokou zkázu. Podle mé zkušenosti však přírodu nelze takto jednoduše definovat. Příroda od nás není vzdálená, není čímsi jiným, od nás odlišným.

Přeji vám jaro v srdci!