OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Gary Snyder devadesátiletý
Jaromír Typlt

Do čeho se probouzet s Garym Snyderem

A ta motorová pila se už teď ozývá opravdu zblízka. Chtělo by se mi před ní nějak ukrýt, ale není kam. Do výšky protažený zvuk každého zářezu mi projíždí hlavou jako nepříjemná připomínka, že už bude opravdu čas se probudit.

Esejistika – Esej
Z čísla 10/2020

Mířím ke zvuku motorové pily. Ale ne proto, abych k němu došel hned. Zatím si ho představujme jen jako něco vzdáleného, co doléhá odněkud zvenčí, z pozemku spíš jen tušeného na doslech. K devadesátinám básníka Garyho Snydera bych totiž ze všeho nejdřív konečně rád upřesnil, čím jsou mi jeho básně tak blízké: Snyder se nenechal nachytat na líbivou nápodobu východní duchovní oproštěnosti. Zůstal západním básníkem. Zachoval si neuhlazenost, někdy i nepřístupnost, dramatické zlomy a rozpětí do velkých forem. Netváří se, že na jisté úrovni „duchovní pokročilosti“ už by člověk neměl potřebovat víc než jenom to jedno prosté přikývnutí ve třech verších, které snadno a rychle otevře brány osvícení.

A tím se mi Snyder výrazně rýsuje v protikladu proti všemu tak rozplevelenému rádoby haiku a jinému snadno osvojitelnému duchovnímu kýči. Tento básník se – mimo jiné – věnoval odbornému studiu, díky kterému poznal, jak komplikované, mnohovýznamové a tisícerými ozvěnami tradice rozehrané jsou ve skutečnosti všechny ty zdánlivě průzračné básně, které se k většině z nás obvykle dostanou jen v instantní podobě několikaveršových překladů. Stačí si projít jeho vlastní doslov k básnické skladbě Hory a řeky bez konce, vydané u nás v překladu Luboše Snížka v roce 2007: do několikařádkových zkratek jsou v něm zhuštěna celá dlouhá léta, během kterých se něčemu soustředěné učil, a počínalo to právě orientálními jazyky a kaligrafií. Na to pak navázal meditacemi, dalekými cestami, ale i pronikáním do zákonů divadla nó, stavbou vlastního domu…

Zvuk motorové pily se sem mezitím už docela přiblížil, dává o sobě čím dál víc vědět. To mi připomíná, že v onom doslovu je mimo jiné zaznamenán i rok a půl dřevorubecké práce v Oregonu, který Snydera nutil

vypořádat se s výzvou, jak fyzický život propojit s vnitřními světy.

A tušíme, že to asi nebylo úplně bezbolestné, když mu to i po letech stálo za ta slova. Zvuk motorové pily totiž dokáže všechno i úplně opanovat. Člověk se v něm může ztratit jako ve vyhnanství, ta řvoucí síla umí zapůsobit tak, jako by už nikdy v životě nemělo být slyšet nic jiného, jakákoliv cesta dál jako by byla už navěky odříznuta.

Nebo naopak teprve teď otevřena… Jestli jsem Snyderovi za něco trvale vděčný, tak je to proměněné vnímání toho, co s sebou nese – a také s sebou bere pryč – každodenní rutina. Smíření s uplýváním úplně obyčejných chvil. Myslím tu hlavně na průlomové překlady Luboše Snížka z knihy Tahle báseň je pro medvěda, vydané přesně v době, kdy jsem se potřeboval setkat s básněmi, které by mě uvěřitelným hlasem vyváděly ven ze světa pouhé literatury. Hlavní zpráva vepsaná do paměti: „bódhisattvové nás učí všude“. A verše z celé knihy jakoby soustředěné právě do tohoto jediného. Ano, oni se sem skutečně vrátili, aby nás učili všude, ale pokud jsou všude, pak je třeba naučit se jejich učení nepřehlížet. A také neodmítat, pokud nepřichází zrovna v té podobě, která je příjemná.

Stejně jako by byl nesmysl chtít po básních, aby pokaždé přicházely v příjemné podobě. Ani Snyderovy verše se mi nečtou vždycky snadno. Občas mi připomínají jakési zatím jen nahrubo rozhozené kameny, které jako by se teprve později měly na sebe víc vázat, přibrušovat a zahlazovat, aby o sebe nedrhly jejich hrboly a hrany. Jako by to byly volně sousedící znaky, které si nadále zachovávají svou samostatnost a nespojitost. Nezbývá než učit se skokům mezi nimi, napojovat se na rytmus těch úsečných zkratek a ostrých střihů. Až pak se mezi všemi těmi krátce načrtnutými okamžiky, zaslechnutými výroky a citáty z knih, místy a předměty, jmény a nápěvy začne odkrývat spodní vrstva, která je propojuje.

Kamenný podklad, co se vždycky znovu
zvrásní, zprohýbá, převrátí
obalí, promíchá a roztáhne jako těsto.
ze sbírky Hory a řeky bez konce

Nejmenoval bych Garyho Snydera mezi básníky, kteří mě zvlášť okouzlili svými slovy.

Ale právě díky Snyderovi jsem skutečně zpozorněl.

A ta motorová pila se už teď ozývá opravdu zblízka. Chtělo by se mi před ní nějak ukrýt, ale není kam. Do výšky protažený zvuk každého zářezu mi projíždí hlavou jako nepříjemná připomínka, že už bude opravdu čas se probudit. Neúprosně mě vytrhává z jednoho snu, ve kterém bych ještě rád nějakou dobu zůstal: Gary Snyder, ten slavný americký básník, právě sedí naproti mně přes uličku autobusu. Ve snu ho pozoruji, jak se spojenýma rukama opírá o sedadlo před sebou, a působí to na mě naprosto neuvěřitelně: vždyť jeho i mě právě veze ten úplně nejobyčejnější český autobus, který tady každý den plouživě nabírá lidi od vesnice k vesnici. Sám patřím do světa takových autobusů odmala, ale Gary Snyder? Jak ten se dostal do téhle ničím nevýznamné scény? Na klíně mám fotoaparát a rád bych se zachoval jako fotograf. Rád bych nenápadně ukradl chvíli pro nalezení nejlepšího úhlu, jak zachytit ty ruce, stáří těch rukou, vzorek potahu na sedadle, ale v propojení toho všeho hlavně tu nepravděpodobnou přítomnost člověka, se kterým už zcela jistě takhle nikdy sedět nebudu. Jenže tuším, že on už má toho mého objektivu dost. Brzo by mi taky mohl říct něco nepříjemného, co bych si pak nerad do smrti pamatoval.

Volím si tedy sám řev motorové pily, aby mě z toho snu včas probudil, i když v posledním okamžiku možná přece jen drze pořídím ještě jeden snímek, ale pak už se opravdu musím co nejrychleji vytratit. Motorová pila prodírající se ke mně naléhavě ze zahrady nebo ze dvora, chvílemi jen vyčkávavě rachotící, ale pak zase ostře napřená do dřeva, ten zvuk poznamenal celé moje dětství, a proto to je teď ta nejlepší volba. Tenkrát mi přece zněl vysloveně trýznivě, nepříjemně, jako připomínka dospělého světa, před kterým jsem se snažil uniknout ke svým hrdinům, příběhům, knihám. Až jsem nakonec „unikl“ ke knihám básníka, kterého možná některé verše napadaly, právě když držel rozběhnutou motorovou pilu v ruce.

Probuzení je to pro mě trochu trapné: to, co jsem výše popsal, samozřejmě nebyl sen, ale celkem nicotná vzpomínka na společný návrat autobusem z lesní vycházky, kterou pro Garyho Snydera jako jednoho z hlavních hostů Festivalu spisovatelů Praha v červnu 2007 zorganizovali jeho čeští obdivovatelé. Byl nás tam slušný houf, takže básník by nás byl asi nejradši od sebe někam odehnal. U čehokoliv se na cestě zastavil, rázem se stalo středem pozornosti dalších desítek lidí. Gary Snyder se nám teď přece ukazuje v lese, v krajině, ve svém nejpřirozenějším prostředí! Co kdyby to byla inspirace?

Bódhisattvové nás sice učí všude, ale někde by se toho učení možná raději vzdali…

Trapné je mi vlastně i to, že nedokážu nechat básníka s motorovou pilou v ruce jen tak, bez nutkavého pomyšlení na to, že by ho i v takové situaci měly napadat verše. Nemluvě ani o tom scestném nápadu, že by Garyho Snydera verše napadaly při tom, kdyby motorovou pilu v ruce třímal… Ano, to slovo se mi v tom odstavci na pár vteřin opravdu objevilo. Nepravé slovo, které snadno dokáže zničit jakoukoliv báseň.

On přece pilu netřímal.

On ji držel.

Chviličku.
Načítá se.
  • Jaromír Typlt

    (1973, Nová Paka), básník, performer, výtvarný teoretik. Knihy poezie a próz vydává od počátku 90. let, naposledy Stisk (2007) a Za dlouho (2016). Experimentuje i v oblasti zvukové poezie (Škrábanice s Michalem Ratajem, od 2009). ...
    Profil

Souvisí

  • Gary Snyder devadesátiletý
    Gary Snyder

    Básník hor a řek

    Kojot Léčitel, když měl problém,
    hodil bobek. A jak tam ležela, svejch hoven v trávě se ptal
    co má dělat. Vždycky mu dala dobrou radu.

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 10/2020
  • Ozvěny surrealismu
    Jaromír Typlt

    V odezvě na obludnost

    Bezprostředně se tu ale připravovalo jiné popření lyriky, jímž se měla už zanedlouho zviditelnit a překročit sama hranice surrealismu.

    Esejistika – Esej
    Z čísla 1/2019
  • Čína
    Rozhovor s Jidi Majiou

    Básník je dobrodruhem v jazyce

    Ptají se Jaromír Typlt a Zuzana Li

    …ale co dělá poezii poezií? Cit a prožitek. Jazyk básně nelze pouze racionálně vykonstruovat, člověk-básník musí být v básni plně přítomen, jinak podle Ai Qinga nelze tvořit poezii.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 7/2016
  • Hudba
    Rozhovor s M. Smolkou

    Šlajsna a smrž

    Ptá se Jaromír Typlt

    Můj nejcennější nástroj je propadání do hlubinné koncentrace, ve které, dá-li Bůh, se otvírá intuice.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 21/2015
  • 4_VN_esej_putovani_Linhart_Josef
    Česká krajina
    Patrik Linhart

    Essay: Dílna potenciálních poutníků

    Na Milešovku, nejvyšší horu Českého středohoří, mám za sebou dvaadvacet výstupů, z toho jsem cestou zpátky čtrnáctkrát zabloudil – a opravdu jsem se mnohokrát cítil jako příslušník toho podivného národa uzavřeného v mohylách pod kapradím nebo v kopcích z ledu, nebo jako totální blb.

    Esejistika – Esej
    Z čísla 4/2020