Amerického básníka Garyho Snydera (8. 5. 1930) není třeba v českém prostředí příliš představovat. Drobné výbory jeho básní v češtině se objevily v antologiích Obeznámeni s nocí (1967) a Dítě na skleníku (1989) a v časopise Vokno (16/1990), jednotlivé básně či eseje pak různě v samizdatu. Nebylo toho moc, ale když v druhé polovině 80. let začal kolovat mezi lidmi samizdatový překlad Kerouacovy knihy Dharmoví tuláci s hlavním hrdinou Japhym Ryderem, alias Garym Snyderem, měl rázem své věrné ctitele. A ačkoliv dnes na otázky tohoto druhu Snyder odpovídá nerad a vždy s připomínkou, že byl „jenom předlohou“, spousta čtenářů si šla při jeho obou návštěvách Česka (1998 a 2007) spíše pro podpis Japhyho než Garyho.
Ale cesta ke Snyderově poezii přes beatniky není nikterak horší než přes ekologii, trampování, zenbuddhismus, Čínu, indiány či prosté vyprávění příběhů. Všichni se setkáme. Ačkoliv pro ty, kteří se se Snyderovou poezií setkávají poprvé, může být postup opačný:

Stezka není stezkou

Jel jsem po dálnici
a na výjezdu z ní odbočil
a pokračoval dál
až jsem dojel na okresku
Dal jsem se po ní
a pak odbočil na polní cestu
plnou děr, tam jsem zastavil
a vyrazil vzhůru stezkou.
Ale stezka byla pořád neschůdnější
až se vytratila ve volné krajině –
a najednou,
dá se jít kamkoliv.

ze sbírky Nic, co by nemohlo zůstat na dešti (Left Out in the Rain, 1986)

Snyderova poezie má tu vlastnost, že jí věříte, protože je cítit potem stejně jako horskou loukou. S ní půjdete rádi zažít závrať na útesech, i když víte, že po případném pádu se vám vysměje kojot. S ní hledíte na borovou šišku a čekáte, až oba projdete ohněm.
Gary Snyder je básník, který dřív, než něco napíše, musí si to ohmatat, zažít na vlastní kůži. Dětství prožil na farmě ve státech Washington a Oregon. Počátkem 50. let 20. století pobýval na horských vyhlídkách, z nichž hlídal lesy před požáry, a pracoval jako dřevorubec, studoval čínštinu a japonštinu, plavil se po moři na ropném tankeru, deset let pobýval v japonských zenových klášterech. V 60. letech se stal jedním z guru hippie generace – vedle Allena Ginsberga, Timothyho Learyho a Alana Wattse. Nebyl žádným revolucionářem – soustředil se na možnosti života v komunitách (nikoliv komunách). V 70. letech si postavil dům v pohoří Sierra Nevada – tamější komunita existuje dosud. Dům se jmenuje Kitkitdizze, což je miwocký název pro ostružiníček tenkolistý – kmeni Miwoků ta země kdysi patřila, než jej vyhnala Zlatá horečka. Ostružiníček roste jen na západní straně hor a jen od severní Kalifornie po Mexiko. Nikde jinde na světě. Tedy, pokud nepočítáme skalky některých českých zahrádkářů.
Gary Snyder je jeden z mála současných žijících básníků, v jehož díle se kloubí skutečně těžká fyzická práce a skutečně žitá zkušenost divočiny s moudrostí nabytou studiem nejrůznějších oborů (antropologie, mytologie, geologie, filosofie, náboženství, lingvistika, literatura) a dlouhými hodinami meditace.
Jinak by jen těžko mohl vzniknout jeho velmi ceněný anglický překlad čtyřiadvaceti Chan-šanových básní z čínštiny nebo sbírka Mýty a texty (1960), která je nyní považována za stejně významný básnický počin jako Eliotova Pustina či Poundovy Cantos. Za sbírku Želví ostrov dostal v roce 1975 Pulitzerovu cenu.
Mýty a texty měly vyjít v nakladatelství Maťa ke Snyderovým devadesátinám, ale Covid to viděl jinak. Vyjdou na podzim. Do té doby jsou k mání český překlad sbírky Nebezpečí na vrcholcích (2010), dlouhé básně – snad by se dalo i říci pokračování Mýtů a textů – Hory a řeky bez konce (2007) anebo výbor Tahle báseň je pro medvěda (1997). Z esejistických knih v češtině vyšly Staré cesty (1995), Praxe divočiny (1999), Zemědům (2000 a 2010) a Místo v prostoru (2002).
Když se před dobou koronavirovou vedly urputné diskuse o tom, co si počít s klimatickými změnami, nemohlo čtenáře knih Garyho Snydera nenapadnout – hernajs, proč se někdy politici nezeptají básníků a spisovatelů? V knihovnách jsou H. D. Thoreau, Robinson Jeffers a mnoho, mnoho dalších – ale Garyho Snydera se mohou zeptat přímo. Cestu ukazuje už dobrých šedesát let.
Luboš Snížek

Poslední sníh & stávka dřevorubců v létě ve čtyřiapadesátém

Celá města zastavila práci
        stopuji na cestě při pobřeží, kde si to jen sezónní
        dělníci frčí v rozhrkaných náklaďácích, na korbě ani kláda
Vzali mě. Všichni dřevorubci šli na ryby
Motorové pily na verandách
deseti tisíc rozklížených domků
v loužích chladného oleje, tiché v letním dešti
Prostopoval jsem sever celým Washingtonem
průsmyky přešel křížem krážem
hnán jako prach, nikde žádná práce.

Zdolávám příkrý předěl pod Shuksanem
        shluky borovic
        se vynořují z mlhy
Ani práce, ani místo k přemýšlení
        jenom se toulám.

na Mt. Baker, sám
v rokli plné zářivého sněhu:
města v dlouhých údolích na západě
přemýšlejí o práci, ale tady
oheň v sluneční záři
pod mokrým srázem, nad zamrzlým jezerem
Celý Severozápad stávkuje
Vychladly černé piliňáky
Utichly všechny katry
Musím se obrátit a jít zpět:
chycen na ledovém vrcholu
mezi nebem a zemí
a postavit se v Seattlu do fronty.
Mrknout se po práci.

ze sbírky Štětování (Riprap, 1959)

* * *

„Borovice pokroucená: úžasnou reprodukční sílu tohoto druhu v oblastech, které jsou často sužované ohněm, způsobuje schopnost uzavřít šišky tak, že přečkají oheň, který sice zničí strom, ale nepoškodí semeno. Šišky se po požáru otevřou, vysypou svá semena na spáleniště a nová generace může začít růst.“

Stál zpříma
        úvazek držel co nejvýš
když traktor se štítem zacouval
        přes padající drobné jedle
Větve se chytají za přilbu
        lesklé oko nasunuté
na rozkomíhané háky
        zvonící o chladnou ocel.

Sü Fang žil o pórku a dýni.
Merlík,
        divoké byliny,
                pole ležící ladem!

Ale je těžké farmařit
mezi pařezy:
Krávy hubnou, mléko má divnou chuť,
děti rostou a odcházejí do škol
a už se nevracejí.
        Malé jedličky ano

        Skály stejně modré jako nebe
jen ledovcová pole, míli nahoru,
                                        tvoří horu,
jež se vznáší nad deseti tisíci akry
mladých jedlí.

ze sbírky Mýty a texty (Myths & Texts, 1960)

Konopí

pro Michaela Aldritche

Štěrkopísky, říční břehy, stopy
po ledovcích,
léčivé a hojivé morény –
vysoké konopí se vždy drželo člověka

hnojiště         smetiště         průseky

K uvázání nákladu a odlehčení mysli

        Maur do Španělska, Španělsko v koňské mrvě
        a slámě přes moře
        & z Mexika dál nahoru

– bílý obláček vyfouknutý do dáli.
sedíme a čekáme, celé dny,
a modlíme se za déšť.

Dva koloušci, kteří letos na jaře nespatřili světlo světa

Přítel z vigvamu v severních
Skalistých horách vyšel
na daňka s dvaadvacítkou
a po pár dnech plížení, číhání
a pospávání střelil to,
co považoval za jelena.
„Byla to laň a měla v sobě
koloucha.“
Maso naložil bez
soli; rozřezal ho podle
vlákna.

Přítelkyně v Severní Sieře
srazila laň autem. Objevila se
tiše v záři reflektorů:
„A když jsme ji vyvrhli, měla
v sobě kolouška – asi takhle
veliký – tak drobný – ale
už úplně vyvinutý a zdravý.
Měl i skvrny. A měkká, bílá kopýtka.“

ze sbírky Želví ostrov (Turtle Island, 1974)

Kojot Léčitel, když měl problém

Kojot Léčitel, když měl problém,
hodil bobek. A jak tam ležela, svejch hoven v trávě se ptal
co má dělat. Vždycky mu dala dobrou radu.

Říkal: „Přesně to jsem si taky myslel.“
A udělal to.         A šel svou cestou.
 

Pád z výšky, za ruce

Co to bylo?
tříštění skla
& šlehající plameny

jasný den na nebi vysokém –

lepší než uhořet
chytnout se za ruce.

Budeme
dva         sokoli         střemhlav

letící dolů

ze sbírky Nebezpečí na vrcholcích (Danger on Peaks, 2004)

Příběhy za noci

V původní Kalifornii byla zima dobou pro vyprávění příběhů

Včera jsem se skoro celý den lopotil s výpadkem v systému.
Generátor 1, Generátor 2, starý vyřazený Generátor 3,
akumulátorová sada, velký inventor Trace – solární panely –
všechno se zastavilo – chladné časné ráno ve tmě –
zase jako zastara, petrolejka – svíčky – kamna fungují vždycky –
záložní generátor #3 Honda, porucha cyklování? Sabotující relé inventoru, které spouští dobíjení?

Velký zelený generátor Onan – na propan – nenajel –
(kdysi vypnul kvůli ucpanému vzduchovému filtru; kapky oleje stříkají hluboko zevnitř.)

(Snažím se vzpomenout, stroj se dá vždycky opravit – ale připrav se na to, že se budeš muset
vzdát všech dnešních plánů – koukni do manuálu – zavolej přátelům, kteří tomu rozumí líp –
uvař čaj – umírni svoje potřeby a odlož svoje problémy, začni si užívat dne.)

Prvních patnáct let jsme tu žili s petrolejkami. Těžká tašková střecha ve stínu obřího černého
dubu z doby před příchodem bílých;
Cheri, Siegfriedova dlouholetá přítelkyně a partnerka, má teď někdy devítitunkou přivézt
hrubou kamennou drť. Rozmoklá půda v zimě štěrk vždycky
sežere, s údržbou těch pár zpevněných cest do zimních dešťů a tajícího sněhu
je třeba počítat.         Taky musíš kopat strouhy.

V roce 1962 jsme s Joanne projeli Kjúšú, obešli Nagasaki. Kypící ulice a kavárny,
zelené listnaté stromy a zahrady, místo plné života.
Ale na hoře Aso, na obrovské kaldeře uprostřed ostrova, u kráteru patnáct mil v průměru,
jsme potkali turisty z Nagasaki se zdeformovanými, ohněm zjizvenými tvářemi přeživších
ony dny. A pak si přečetli Bosého Gena.

To, co mě na Bombě dostalo, byla ta obrovská energie.
A pak to pokušení být… první.
Být první „Vládce světa“.
A to se stalo:         Tak změňme kurz, nebo půjdeme první.

Nikdy bych nemohl být muslim, křesťan nebo žid, protože Deset přikázání
nejsou mravně pevná. Biblické „Nezabiješ“ opomíjí jiné říše života.

Jak se to mohlo stát? O jaký svět si mysleli, že se jedná?
Že nebrali v úvahu vrtivá tykadla a ploutvičky, bodliny, slizké
krky – oči lesknoucí se za noci – otisky tlap ve sněhu.
A to další, takové to „nebudeš mít jiného boha mimo mne“,
hluboký strach o moc a žárlivost a závist,
co je tohle za boha?
co celou dobu jenom souží?
Spousta malých bohů čeká, aby se mohlo předvést a ukázat, co jsou zač.

Jedna buddhistická tantrická učitelka v severní Indii ve 4. století po Kr. pravila,
„že Bůh zvaný Jahve na západě je vážně něco. Ale hodně zlé je,
že se drží té bláznivé představy, že je
Stvořitelem světa.“
Klam, který vás opravdu mohl přibrzdit.

Ale zpět k energii. Opravím Onana, vzdám to s #3, už to má dávno za sebou
a příště dám zálohu s litinovým blokem a vodním chlazením
a záruku dobře na celá staletí – položím pár slunečních panelů navíc –

Lidé starých časů tady v teplých, třicet stop dlouhých zemnicích
zapalovali místo svíček smolné borové třísky,
sníh za sněhem po celá ta minulá staletí –
světlo ohně a hořící smolné třísky –

netřeba mnoho světla         k příběhům za noci.

březen 2009
 

Zákrut na Vltavě

Z kamenného pražského mostu
sleduji vodu, jak se vaří a cáká
a blýská kamenný mlýnský náhon

černě zpěněná,
myslím na to, že už brzy pojedu
opustím tohle místo pro ptáky, tohle město,

všechny jeho schody a průchody,
kanály a brány
odvádějící vodu do řeky

ženoucí se směrem k Labi
na Hamburk, do Severního moře,
křivolaká řeko

vidím tvé vody
všude kudy chodím
– tvůj široký zákrut pod Hradem –

Budu na tebe vzpomínat řeko Vltavo
až poletím na okřídlených sandálech
na západ k řekám doma.

ze sbírky V tomto okamžiku (The Present Moment, 2015)