Soukromí veřejnosti
Byt se na mě dívá, je vzhůru nohama, co jsme vlastně jedli k obědu? Nikdo se nemá k úklidu toho všeho. Utěšuji se úklidem emocí; vzorce chování, myšlení, přemítání o čase a jeho nutné délce v hranicích (chucpe). Osobní vzorce mají nesmírně dlouhé trvání,
v každodenním longue durée…,
dosplývat do večera.

Patrně středa
Překračuji stereotypy, čtu analýzu o jejich studiu, výzkumu, který zpracoval někdo jiný. Nouzový stav odvisí od souvislostí. Tváře kolem (kolik nás doma vlastně je?) se zdají přehrané, připomínají gramofonové desky z dětství. Každý den
se tu líně, divoce, smutně, naštvaně, vesele pokládáme na gramofon,
přehráváme sek-ven-ce.

Fejetonek ze čtvrtka
„Národe, tak už se uklidni!“, uvítací věta při otevření internetových novin. Jedni přepočítávají mrtvé, druzí volají, že jindy se umírá ještě víc, čili suma sumárum neděje se nic! Uklidni se, národe! V neklidné době!? Lekce mentálního cvičení. Takže vážně, konec hysterie v našich Čechách!

Pokračování fejetonku ze čtvrtka
Nenažrané epidemie kosily obyvatele vesnic a měst v minulých staletích, a pak jen tak obyčejně mizely. A to je všechno. Sami historici při takovém konstatování, i přes výjimečně exaktní závěr, zůstávají nazí: nedopočítají (nikdy, nikdy) mrtvé. Znají konce, které přišly se vší milosrdnou krutostí (národe, tak už se fakt uklidni!).

Buďme
Neortodoxní statečnost mé osobní hrdinky, té, která nikdy neposeděla, té svaté tvůrčí a umně hýčkané své-bytosti, se ukryla pod románové střechy. Cíl a jeho zastupitelstvo převzalo velení v domácnosti. Malé radosti se náhle vyjevily mezi světy – sporáky, šicí stroje, nitě, děti, milenci, manželé;
rozpočítávají se beze mne.

S kresbou Adrieny Šimotové
Prázdné ulice, prázdná náměstí střídá pocit, že právě bez nás právě tato místa nejsou úplná. Přinuceni sedět ve svých domovech poznáváme, že plány na stihnutí toho, co se dosud nestihlo, proplouvají mezi břehy, stržené proudem.

Můj skvělý muž
Mám tu s ránem náruč tvého světa, napadla mě celou vahou.
Zalehlé uši, oslepené oči, naše dětství s každou chvílí, společný vesmír,
i dospělosti jsme se dočkali s tvářemi jiných výrazů, jizviček.
Mám nad ránem tolik tebe zpátky – věk tu nehraje roli, doneslo se to i k nám.
Jsi mrtvý.

Zápasy
Hledání léčby pro odstrčenou společnost nabralo rázem na síle. Snažili se i akrobaté, tencí provazochovci, létavice strohých měst. V síti uvízlo utkání, na které nikdo nevsadil.
Rozhodčí se nerozhodli. Čekáme,
kdo to odpíská.