Červenec

Odcházím
z tvých dveří
ocejchovaná jako dobytek.
Kráva na porážku,
kus masa
určený k rychlé spotřebě.
Tvým pokojem
doznívá bolestně
nářek,
jatka naší zranitelnosti.

V noci sis založil
báseň
cigaretovým papírkem,
Whitman,
abys na ni nezapomněl.
Časem ale papírky došly…
Špaček zářil
do potemnělého bytu,
na báseň sis
už nikdy nevzpomněl.

Srpen

Dávíme se
cigaretovým kouřem,
který vypustil z úst
někdo jiný.
Otisk rtěnky na filtru.
Rajská zahrada
zarostlá paneláky,
vajgly.
Vyhnáni z ráje,
rdousíme se jablky.
Pliveme po chodnících
kolektivní vinu.
Kremace
v dlažebních kostkách.
Kremace
při úsvitu.
Chce se nám spát.
Odcházíme
o moment smířenější
než předešlý večer.

Září

Ticho.
Spadává podzimní listí.
Narezlé pocity osamění.
Podzim za podzimem,
vzdorujeme potřebě trvalosti.
Zalézáme do peřin,
nazlátlý boj s bolestí,
rozlámané pelesti
postelí.
Rozškrábaná vášeň,
agonie ve své obnaženosti.
Touláme se ložnicemi,
smrtelnější
než před rokem
touhle dobou.
 

Říjen

Okna jsou zavřená.
V rohu židle.
Okna jsou stále zavřená.
V rohu stůl.
Tichý šum,
bolest zastlaná do peřin.
Inferno našeho vztahu,
srdce zalitá do cínu,
chuť kovu,
když tvůj jazyk
vrůstá do mých dásní.
Zvonivý chtíč.
Cínová soulož,
kovové doteky,
srdce pomalu zastavují.
Odbíjejí!
naší chladné extázi.
A jako pohádkáři
opouštějí po skončení
své příběhy,
opouštíme i my
pokoj.
Cínová sebevražda.
Židle.
Stůl.
Okno –
stále zavřené.

Listopad

Vyrvali tě
mámě z břicha,
agonie, paneláky, sémě,
vítr se ti plete
do vlasů,
když u Vltavy
nad ránem
žebráš o popravu.
Miláčku,
já vím.
Také mě vyrvali
z teplého závětří,
ze zalesněného srdce,
z betonového náručí.
Jsme v tom spolu sami.
Couráš se nejistě
na metro.
Jedu tramvají.
Nad Národní
vychází slunce
jako každé jiné ráno.

Prosinec

Vypadnul jsi
z betonového svěrače
do ulic,
ke konci listopadu,
vánoční světla na Míráku.
Naše bolavá těla
se přitahují
napříč Prahou,
vzdušnou čarou
se Háje skoro dotýkají
Vršovic.
Ale je to jiný svět.
Výzkum v terénu selhal.
Šedá obloha
spojuje všechny
periferie Prahy
v jedno velké
organizované
peklo.

Leden

Násilně
jsme se narvali
do kontextu
nového roku.
Těžce,
jako když se
valí balvany
ztichlou krajinou.
Trpíme zase od začátku.
Nově pojmenováváš
lesy,
betonová monstra,
naše orgasmy
i rána v tvojí posteli.
První lidská těla,
bolavě
se probouzíme
do nového
trýznivého světa.
Musíme znova
definovat vše,
co nás dříve rozervalo.
Mramorové dlaně
nikdy nepocítily
dotek.
Bloudíme vyschlou krajinou.
A chápu já
a chápeš i ty,
nic neskončilo!
Staré křivdy,
ty ve mně…
A já pryč.

Únor I

Ve snu,
náměsíčná při vědomí,
táhla jsem se
po kolejích.
Řev z nedalekých lesů,
POTVRZENÍ!
Ještě mě stále hledají.
Vrůstám do zeminy
podél trati…
Těžko hledat
útěchu ve vlastním hrobě.
Slyším štěkot psů.
Vlaky se rozjíždějí
a zase zastavují.
Svítá.

Únor II

Recidivisté
v tvojí posteli,
přehráváme scény
z letních večerů,
svými těly
mlátíme
pšenici ven z klasů,
Shakespearovské slavnosti
ve čtvrtém patře
betonového činžáku.
Zůstat, či nezůstat,
lhát si,
anebo raději ne.
Dada
mezi mými stehny.
Soukromé představení
naší slabé vůle.
Recidivisté.
Derniéra
v nedohlednu.