Promiňte, že vás vyrušuji, ale můj svět hoří
uprostřed ulice
provozuješ nepozorovaně sex
sám se sebou vklouzneš do uniformy
básníka toho černého pancíře
jenž každé slunce vysává
žena odešla
a ty ses nevydal za ní
fotografuješ zpustlé domy
ve městě jež vysává básníky
až do měkkých koster kloužu
rychlostí leopardí kolem
horkých mokrých zahrad v nichž se kameny
pávi a pěšiny chovají jako
vlákna kukly
pozvolna pojídané keři
a korunami a trýznivě pomalé
nadouvání škeblí v rybniční vodě je
jen předzvěstí
větších zahrad v nichž se kameny
pávi a pěšiny chovají jako
paprsky slunce
pozvolna vysávaného keři
a korunami a trýznivě pomalé
nadouvání škeblí v rybniční vodě je
jen povzdechem
jiných zahrad v nichž se kameny
pávi a pěšiny chovají jako
zurčení pramene
pozvolna vpíjeného keři
a korunami a trýznivě pomalé
nadouvání škeblí v rybniční vodě
je jen zdáním město odívá
básníky do průhledné kůže
žiju vysoko nad zahradami
s ladností vlaštovky
a vidím ulice štěstí
uprostřed ulice
provozuješ nepozorovaně sex
sám se sebou vklouzneš do uniformy
básníka toho černého pancíře
jenž každé slunce vysává
žena odešla
a ty ses nevydal za ní
fotografuješ zpustlé domy
které ji zatemňují
tvé ztuhlé údy sklovatí
betonem téměř se nedotýkají
země nehledáš cíl
jdeš po poušti
která zbyla a ochutnáváš
každé zrnko písku s příslibem
přítomnosti
všechny ulice jsou stejné
a město je les je průvodce
jak se ztratit
a tebe to všechno nechává
prostě chladným
bydlíme daleko co není vylhané
tomu se nevěří byli jsme
jsme tak myšlenkou na vlak
mažeme všechny stopy jako bychom
byli dva milenci na západní pláži
středozemního moře válíme se
po krajině zaskočí nás
zlatý déšť měníme si kůži
co není vyzkoušené to se nenosí
byli jsme jsme tak myšlenkou na vlak
byli jsme dva zloději v noci
připadáme si jako david & iggy
na lovu vrháme stín
do téhle temné šachty co není
narozené to se nekojí byli jsme
jsme tak myšlenkou na vlak
když jsem odsud odcházel měl jsem vše
teď však přicházím s prázdnýma rukama
na tuhle hroudu země z odpadu a skla
žádné ryby žádní ptáci jen ticho
jež všechny uši ohlušuje naše opuštěné
domy se blýskají v ostrém slunci
na našem místě rozštípli jsme plod
a nasytili se příjemným teplem
pak jsme slyšeli hromový hlas
a schovali se tam kde žebráci
a tuláci mívají úkryt špinaví
a nechránění před planoucí
silou která se nám jako hříšný mrak
plíží do zcela nahých těl
když jsem šel odsud pryč měl jsem vše
a tobě ukazuji své prázdné ruce
pro Gavrila Principa
nemá to jméno pálí to
v očích jako báseň
kterou lze zpívat nahlas
ale která nesnese název
mně stačí stisk ruky
abych věděl která bije
tento lživý den třikrát zakokrhá
aby mi připomněl mé hrdinství
hodiny se vlečou kolem této kavárny pomalu
a mělce jako hnědá voda miljacky
hledím do zrcadla nové doby a vidím
západ jenž jako deka padá na mé město
v dálce rachotí sáně
po dlažbě zvuk mi plní
prázdnou duši která provrtá
tisíc zdí aby se k vám dostala
jako černý pták jenž se snáší
na věčně doutnající pole
pro Erdema Gündüze
stát na místě neznamená couvat
znamená to vytrvat
jsem prostě někdo
když mě odstraní
zaujme mé místo někdo
jiný vstaňte a
napište si básníkova slova
na čelo: blake
whitman pasolini vinkenoog
nebo van vliet: je nejvyšší čas
abychom udělali pořádek
posbírali hněv
potlačte nás v zárodku a my
zapustíme hlubší kořeny
tak moc chcete, abychom mlčeli
budeme tedy mlčet
jako zařezaní jsme zeď
do níž narážíte
poznávám zbraně
a nechávám je být tohle je náš život
a tohle je čas, který jsme hotovi obětovat
za naši svobodu
promiňte že vás vyrušuji
ale můj svět hoří
už není cesty zpět teď když se mi tvé tělo otevírá
jako černá zem
tvé ruce se pohybují jako čerstvá květina obtahují můj tvar
měkkými rychlými črty
voníš průhlednou nocí procházíme různými zahradami
zdravíme se
jinými slovy už není cesty zpět věř mi
tvé paže
holé větve které se nespokojí s našimi malými hádankami
z papíru co to
vyvádíš pověz mi vyvázneme z tohohle labyrintu
z listí a pupenů
slunce je vysoko jíme kachní vejce co se má stát
to se k nám přitulilo
už není cesty zpět otevíráš mě jako se otevírají knihy
a lámeš mi hřbet
tam u skal odhalím svá prsa do nichž se
zahryzli svíjející se
hadi ponořím se do azurové vody
hledám dno
moře poslouchej před námi se rozprostírá pláž s lítostí
čekám
až mě vyplivne slunce mi nemilosrdně praží na hlavu
každý krok
je nemístný na této zemi mořských ptáků a vlků dítě pláče
mužským hlasem
tvoří cizí slova moje kosti si pobrukují v rytmu vln
ležím tu
bez hnutí na březích národů lidů a jazyků jako nahá
vrásčitá ryba
a hniju slyším tlumené hlasy (rybář lidí připlouvá posílá
své nejlepší koně)
probudím se nejspíš jsem šťastný mám dům sedím
rozvalený v křesle
jdu k oknu vezmu tě za ruku v kapsách nemám nic
předpovídám
počasí svléknu se vyjdu po schodech nemůžu už mlčet
vidím kresbu
na tvých zádech prodám všechny své knihy
zpívám zapomenutou píseň škrtnu několik vět
vidím vycházet slunce vyskládám všechny krabice moc nemluvím říkám
tohle je poprvé
vdechuju mořský vzduch jím červené hrozny cítím kapku deště
na čele
vypiju rybník dělám že nic neslyším otevírám dveře
cítím tě ve vzduchu
rozloučím se s přáteli pustím si desku podjíždím most
jdu spát
Z vlámštiny přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková
Pták má poškozené letky,
příkře mne sleduje
a kloktá zbytky smetany.
Poznávám ji podle chůze,
podle tašek.
Dojde na konec noční ulice
a zasměje se
jako nad propastí.