Milí čtenáři Tvaru,

neúnavně vycházíme i za časů pandemie, kdy na serveru Worldometers.info sledujeme, že snad i díky vládním opatřením, upřímnému prezidentskému i falešnému premiérskému projevu, občanským obavám či hysteriím, díky tetce, co ještě před davovým šílenstvím skoupila spoustu roušek a pak je prodávala za pět tisíc korun českých za kus a vymlouvala se, že potřebuje peníze na kastraci svých koček… a možná dokonce i díky pohádkové písničce Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře Není nutno, co nám ve středu místo zkoušky sirén hrála k potěše duší z tlampačů, nejsme na tom tak úplně špatně (k 26. březnu to pro „Czechii“ znamená šest úmrtí z celkových 1775 ohlášených infekcí, což je bilance docela podobná – Izraeli. Že by kouzlo náhodného?).

Trochu škoda, že redakční think tank nepředpověděl příchod koronaviru – mohl bych tak oslovit spisovatele Davida Zábranského přímo v epicentru nákazy, totiž kdesi ve Středozemí, a za těch nejpřísnějších, drakonických opatření, a můj rozhovor s ním by se dost možná točil okolo revolučního potenciálu politických či kulturních sil, který možná vyplyne z nemocí zdecimovaného světa roku dvacet… Snad kolem úvah o změnách paradigmatu, transformacích myšlení nejen v ekonomii. Jenomže se událo vše jinak, jak jsem ostatně zvyklý – upozorním zejména na optimistický záblesk Zábranského myšlenky, že totiž „knihy sluší koronavirům!“. Možná to zní jako spontánní tweet, možná jako bonmot, k jehož zkratkám chovám jistou nedůvěru, rozhodně se mi ale představa toho, jak by mohla české čtenářství obohatit karanténa a celkový stav ohrožení, docela zamlouvá.

Abych to ale nezamluvil úplně: v přítomném čísle Tvaru krom rozhovoru s autorem kontroverzního dramatu Herec a truhlář Majer mluví o stavu domoviny a úryvku z jeho připravovaného románu najdete také esej Aleše Nováka k příležitosti výročí narození dvou velikánů básnictví a filosofie (nejsou-li obě disciplíny spojité nádoby), totiž Friedricha Hölderlina a Georga Wilhelma Friedricha Hegela. Chtěl bych vyzdvihnout slova esejisty, jež by v našich časech nesmiřitelných, válkonosných dualit měla být tesána do betonu:

Je to člověk, kdo vnáší do světa negativitu svým ustavičným souzením a dělením toho, co je původně jednotou a celistvostí.

To aby se snad svět stal sceleným, abychom zas a znovu pamatovali, že polarizací vytvoříme leda tak rozkol, jakkoliv se metodika „rozděl a panuj“ naoko tváří jako stmelování. Naše životy se v chorobou izolovaných domácnostech o překot mění, ohledy k bližním je poznamenán rytmus našich dní, ať už chceme nebo nechceme. Poznáváme, že ohrozit nás může pozvolné vzdávání se práv, svobod a jakéhosi pohodlí – věřím ale, že se neuzavřeme světu jako ostrůvek zpěvných sirén zvaný „Czechie“, stále věřím, že český úděl nebude směřovat cestou vnitřního útlaku, ba ani cestou totálního podřízení jakési vnější velmoci. Svrchovaná velmoc jsme totiž my sami – nezmrzačíme-li se posedlostí dělením na „my“ a „oni“.

Přeji vám nezdolnou vůli!