Tenkrát jsem ten problém řešil v tom nejširším slova smyslu emigrací, proto jsem se už nikdy nezabýval hledáním svobody v ruské nesvobodě, ale věnoval se slovesům, podstatným jménům, podřadným souvětím… Možná proto jsem cizí tomu bílému nahému tělu, kterému se říká ruská poezie.

Komparatistika jako způsob myšlení se nezrodila, jak soudím, se vznikem národních literatur, ale mnohem dříve – rodila se v prvních staletích novověku.

Co však na knize Náš dům je v plamenech nesmírně potěší, je to, že Greta – s odkazem na úryvek z Mertovy písně v úvodu – nejen prorazila okolní lhostejnost a strhla na svou stranu spoustu mladých lidi po celém světě, ale také našla cestu zpět: zpět k sobě.

Jistě, máme i dnes své intelektuály, ale ti jsou buď málo vidět a slyšet, anebo se mění v duchu bitvy v Orgreave v uvřískanou rekonstrukci sebe samých.

Canguilhem píše, že pokud nechápeme problematiku vysoušení dolů (starou celá staletí), nepochopíme ani parní stroj. Pokud nevíme, jak funguje kolovrátek, nemůžeme rozumět lokomotivám. Racionalizace techniky nesmí dávat zapomenout na iracionální původ stroje.