Proč právě poezie?

Můj otec byl novinář, takže jsem už od dětství slýchával vrzání pera nebo klepání psacího stroje. Tím nejobvyklejším obrazem byla otcova shrbená záda, takže jsem si nejprve myslel, že zády i píše. I když nebyl básník, ale novinář, přesto je i k téhle práci potřeba inspirace. Když nebyla doma maminka, otec musel někomu přečíst, co napsal, a tak to četl mně, i když jsem z toho jen máloco chápal. To bylo na Ukrajině, v Černovcích, kam jsme se přestěhovali, když mi bylo pět let. Právě tam jsem mnoho věcí objevil: emočních, akustických, vizuálních, jako by mi někdo poprvé v životě ukázal barevný film, po všech těch černobílých. Tam jsem také zjistil, že maminka i tatínek kromě naší rodné ruštiny mluví i ukrajinsky, a otec v ukrajinštině dokonce i píše. Takže další objev a zároveň otřes znamenalo zjištění, že existují různé jazyky. Do té doby jsem měl jako všechny děti za to, že existuje jen jeden jazyk. Takže i když můj rodný jazyk, stejně jako mých rodičů, byla ruština, přesto toto rané odhalení mělo jistý postranní efekt. A pokud jde o poezii? Ne že bych si já vybral ji, to ona si vybrala mě. A mým celoživotním úkolem bylo nepodvést ji.

A podařilo se?

Mně samotnému se to těžko hodnotí, ale nikdy mě neopustila. Naše manželství se vydařilo, nerozvedli jsme se, nějaký druh chemie asi stále funguje a jsme spolu doteď. Poezie mi více méně důvěřuje a já nejenže v ni věřím, ale mám ji i rád. Poezie je neutuchající objevování něčeho v sobě. Prvním krokem je pochopit, co od poezie člověk čeká, proč ji píše. Protože devadesát devět procent lidí, kteří píší básně, chtějí vyjádřit své skutečné, upřímné pocity, poezie jim na emoční úrovni pomáhá žít. Nicméně si myslím, že taková poezie málokoho obšťastní a že je to vlastně jen projev grafomanství. Prvním nepřítelem poezie je podle mě upřímnost a pravda. To je jen takový kulturní odpad, psychologická nálepka, které nezajímají nikoho, dokonce ani autorovo vlastní pokrytectví. Pro poezii jsou důležité dvě věci: promyšlená práce s jazykem a ohnutí reality. A emoce… Tu nejgrafomanštější poezii píší ti nejemotivnější lidé. Poezie je práce. Když se například zamyslím nad svými ranými verši, když mi bylo šestnáct let: „září stonalo neštovicemi a žloutenkou…“ / „září záduchou se dusí, září žloutenkou se žlutí“ [v překladu Jany Kitzlerové]. Ano, nejsou to dobré básně, ale není v nich ani zrnko emocí, je to promyšlená práce s jazykem, ukázka toho, jak mladý člověk hledá a nachází metaforu. Snaha napodobit poezii stříbrného věku. A to je práce. Ne ten spasitelský verbální průjem, kterému někteří dávají ve své poezii průchod. Čert vem emoce, naopak: uchopit realitu a přetvořit ji jazykovými prostředky – to je cíl poezie.

Právě na jazyk jsem se chtěla zeptat. Všichni skuteční básníci, nebo aspoň takoví, které za skutečné básníky považuji, se na svou tvorbu velmi vážně připravovali, teoreticky i jazykově. Když čtu vaši poezii, mám dojem, že jdete cestou promyšlené přípravy, ne autorského přetlaku.

Ano, to je můj přístup k tvorbě; psaní poezie je vědomý proces, na inspiraci se příliš nespoléhám. I když ruské slovo inspirace, „vdochnovenie“, se mi líbí, protože je v něm obsažena představa nádechu a výdechu zároveň, a s poezií je to podobné. Už od dětství jsem měl rád objevitele a cestopisy, všichni ti Vasco da Gamové a Kolumbové, kteří objevovali průlivy, moře, celé kontinenty. Ta vášeň pro objevování ve mně zůstala, jen se přesunula z oblasti geografie do oblasti jazyka a poezie. Doteď vzrušují mou představivost vavříny prvních cestovatelů a objevitelů a já dělám něco podobného. Báseň lze organizovat různě, pomocí hexametru, srovnání, podle zákonitostí sylabotonie, a samozřejmě už od antiky pomocí rytmu. Hledám vlastní způsob organizace verše. Je to jako ve fotbale, který hrají slabozrací: i on má svá pravidla, ovšem hlavní otázkou je, jak hráči najdou míč? Uvnitř míče je chrastítko, takže ho najdou po sluchu. Podobně jsem i já už před mnoha lety začal nacházet rytmus v poezii podobně jako slabozraký hráč míč. Ta hra mě však brzy omrzela, protože je v ní něco mechanického. Vyzkoušel jsem různé žánry, používal neobvyklá slova, velmi rád například ve své poezii používám strategii psychologického dramatu, psychologické prózy, vtip, zkrátka všechny prostředky kromě těch bytostně poetických. Zdá se mi, že právě tohle je cesta k objevům, možná ne celých kontinentů, ale třeba aspoň pohoří. Vidíte, teď mluvíme o poezii, a já používám geografické termíny. Právě ty velmi oceňuji i v jazyce. Mám rád, když slovo ihned asociuje to, co označuje. Proto mám rád plastická slova, archaismy, například jako u Chlebnikova nebo jako v ukrajinštině, a tím ji nechci hanit, naopak, dvě stě let se ji snažili zničit, ale ona odolala a zachovala si živou archaičnost. Díky ukrajinským slovům lépe chápeme některá slova ruská, ukrajinština je osvětluje a já spatřuji její kořeny; vidíte, třeba slovo „kořen“: gramatický pojem a zároveň část stromu. Takže ano, zcela vědomě pracuji s jazykem, ale zároveň čekám i na vstřícné gesto poezie.

Když jsme se setkali, moje první věta byla, že vás trochu podezřívám, že mluvíte lépe česky než já rusky (ačkoliv to popíráte). Vím také, že mluvíte i dalšími jazyky, tedy: dokázal byste si představit psaní veršů v jiném jazyce, než je vaše rodná ruština?

Víte, vztah mezi básníkem a jazykem je vztahem v podstatě erotickým. A není to vlastně metafora, je to jako v lásce, erotice, zamilovaní pro sebe hledají optimální pozici a stejně tak slova a konstrukce v básni směřují k absolutnímu souladu, k plné jednotě. Co mám na mysli, když říkám erotika v jazyce. Existuje taková hloupá fráze – „má rád ženy“. Je to hloupý obrat, protože lze milovat jen jednu ženu, ne ženy, a to definuje mé vztahy s jinými jazyky, já mám rád tuto ženu − ruštinu. Samozřejmě že znalost dalších jazyků je velkým bohatstvím. Jen díky angličtině a němčině jsem pochopil mnoho v ruštině. Díky znalosti angličtiny jsem pochopil, v čem je podstata anglické poezie; je to v základu anglických slov, která pocházejí ze čtyřiceti procent z latiny, a tady vzniká jisté napětí, rozpor mezi anglickými a latinskými kořeny slov, kdy ty první označují abstrakta, druhé konkréta. Literatura v různých vývojových fázích instinktivně vybírá jazykové dominanty, a ten rozpor, ty dvě jazykové úrovně, které jsou v angličtině přítomny, jsou například velmi dobře patrné v tvorbě Johna Donna nebo Shakespeara. V tom je podle mě podstata anglické poezie.

A podstata ruské poezie?