Ve dnech 2.–6. května 2018 navštívil Prahu egyptský spisovatel Hamdí al-Gazzár. Autor přijel na společné pozvání mezinárodního Festivalu spisovatelů Praha a Ústavu Blízkého východu a Afriky UK. Program autora se skládal ze tří přednášek a diskusí na půdě ústavu a dále z živého rozhovoru pro Český rozhlas Vltava (pořad ArtCafé).

Narodil jste se v Badrašínu nedaleko gízských pyramid. Jak vzpomínáte na své dětství?

Ano, téměř na dohled domu mých rodičů se nacházejí významné památky staroegyptské civilizace. Hroby faraónů, jejich sochy, obelisky, hieroglyfické nápisy a jiné pamětihodnosti se staly nedílnou součástí mého života. Od útlého dětství mě přitahovaly svou monumentálností a záhadností, která rozvíjela mé představy o tajemném světě obyvatel starověkého Egypta. Později mě inspirovaly při psaní některých literárních textů. Byly a jsou skutečným zdrojem mé umělecké fantazie. 

Jak se vyvíjel váš vztah k umění?

Vraťme se opět do Gízy: Jistě víte, že je dnes součástí Velké Káhiry. Na hlavním gízském náměstí se v sedmdesátých letech nacházelo kino Fantasy, které jsem velmi rád navštěvoval. Tam jsem se začal seznamovat s egyptským i světovým filmem. Mimochodem toto kino sehrálo důležitou roli v mém románu Ladhdhát sirríja (Tajné libůstky). 

Toto kino bylo jedinou příležitostí, jak poznat svět filmového umění?

Ne, ale první a nejdostupnější. Čím jsem byl starší, tím jsem častěji jezdil do jiných kin. Oblíbil jsem si například kino Venus v Heluánu. Po návštěvě filmového představení jsem rád chodíval do japonské zahrady, která se rozkládá na konci ulice a v níž stojí zmíněné kino. Krásné vzpomínky mám na kina v centru Káhiry, zejména ta, která se nacházejí nedaleko náměstí al-Ataba. Tyto návštěvy byly spojeny s nákupy. Dalo se tam totiž sehnat úplně všechno a navíc za přijatelné ceny. Jezdil jsem tam nejdříve s otcem a později sám. Pro malého kluka byla al-Ataba světem neuvěřitelných vůní, hlasů a barev. Úplné panoptikum orientálního bazaru, jemuž se nemohlo žádné gízské tržiště ani rovnat. 

A pokud jde o literaturu?

Velmi rád jsem četl. Mým průvodcem po světě literatury byl známý egyptský publicista Anís Mansúr. Jeho články v různých egyptských novinách a časopisech přinášely informace nejen o nových knihách, ale i o významných dílech klasické arabské a světové prózy a poezie. Psal o egyptských, arabských a evropských autorech literárních děl, filosofických a sociologických pojednání, cestopisů a jiných naučných i zábavných knih. 

Kdo patří k vašim oblíbeným autorům?

Ze světové literatury musím na prvním místě zmínit Dostojevského a Henryho Millera, mezi arabskými autory zaujímá přední místo egyptský spisovatel Táhá Husajn. Hluboký vztah mám k dílu egyptského prozaika Ihsána Abd al-Quddúse. K němu bych rád poznamenal, že řada jeho povídek a románů byla zfilmována, a tak se zapsala do podvědomí egyptských a arabských diváků. 

Lidé si arabskou literaturu spojují především s poezií…

Na arabskou poezii, zejména tu klasickou, nelze zapomenout. Básně sehrály skutečně velikou roli v mém uměleckém dospívání. Bez přehánění mohu říci, že jsem byl okouzlen básněmi ze sbírky Mu’allaqát. V ní se nacházejí nejslavnější verše předislámského období, jehož básníci významně ovlivnili další vývoj arabské poezie a dodnes oslovují milovníky tohoto uměleckého žánru. 

Můžete uvést nějaké jméno?

Velmi blízký vztah mám především k Tarafovi. Tomuto bouřlivákovi ze slavného arabského kmene Bakr nebylo dopřáno dožít se vysokého věku, ale i přesto za sebou zanechal pozoruhodné dílo svědčící o jeho mimořádném básnickém talentu. Dále musím uvést jména dvou básníků, kteří mě inspirovali k napsání několika literárních textů. Prvním z nich je káhirský rodák Ibn al-Fárid. V milostných verších tohoto asketického básníka se prolínají bakchické a mystické významy symbolizující hlubokou lásku k bohu. Tím druhým je Umar Chajjám, perský básník, jenž obohatil světovou literaturu svými čtyřveršími, která mě inspirovala k napsání románu Kitáb as-sutúr al-arba a (Kniha čtyřverší). Představte si, že každá kapitola tohoto díla má pouze čtyři řádky, do nichž jsem se snažil vtělit drobný příběh obsahující lidovou moudrost či filosofickou myšlenku. 

A pokud jde o evropské, americké či další básníky?

Je jich celá řada. Nejvíce mě však oslovili prokletí básníci. Ano, Charles Baude-laire, Paul Verlaine a Arthur Rimbaud mi umožnili nahlédnout do světa dekadentní poezie s mnoha tabuizovanými tématy. Poezii, samozřejmě nejen těchto básníků, jsem nejen velice rád četl, ale i recitoval. Několik básní jsem se také pokusil přeložit do arabštiny. Málem bych zapomněl zmínit, že recitace mi otevřela cestu k divadlu. 

Divadlo je vaše veliká láska.

Ano, společně s filmem je mou celoživotní vášní. V rámci těchto dvou uměleckých žánrů se často vracím k dílům dvou velikánů – Samuela Becketta a Federica Felliniho. Mimochodem divadelní hry a eseje Milana Kundery, absolventa pražské FAMU, daly nový rozměr mému pohledu na světovou dramatickou tvorbu. Jako zapálený divadelník spolupracuji se souborem divadelních ochotníků v rodném Badrašínu. Vždyť víte, z Gízy, kde mám trvalé bydliště, to není vůbec daleko. V souboru působím jako herec i režisér. Uvádíme hry arabských i světových dramatiků. Právě na adaptaci a dramaturgii zahraničních textů se velmi často autorsky podílím. 

Stále odkládám otázku týkající se vaší cesty ke vzdělání…

Základní a střední školu jsem navštěvoval v Badrašínu. Na Filosofické fakultě Káhirské univerzity jsem studoval filosofii. S jistou nadsázkou mohu říci, že jsem šel ve šlépějích držitele Nobelovy ceny za literaturu, Nadžíba Mahfúze, jenž absolvoval tentýž obor. Původně jsem přemýšlel o studiu na technické fakultě, ale poté, co otec vážně onemocněl, jsem se rozhodl pro filosofickou fakultu. Studium technických oborů je totiž finančně i časově mnohem náročnější. Přiznám se, že jsem koketoval i s myšlenkou studovat arabskou filologii, ale nakonec zvítězila filosofie. 

Z čeho vychází váš zájem o filosofii?

Poprvé jsem se s ní seznámil v článcích Aníse Mansúra. Velice mě zaujaly názory Jeana-Jacquese Rousseaua. Zjistil jsem, jak je mi blízké jeho vnímání dobra a zla. To, že se člověk narodí jen s dobrými vlastnostmi a teprve pod vlivem společnosti si osvojí ty špatné, pokládám za velikou moudrost prověřenou dějinami lidského rodu. K hlubšímu poznání filosofie mě přivedly mj. i romány F. M. Dostojevského. Když jsem se stal spisovatelem, přál jsem si, abych dokázal zachytit vnitřní svět literárních postav a jejich psychické rozpoložení – jako to uměl právě Dostojevskij. 

Vaše literární tvorba je žánrově, tematicky i jazykově rozmanitá. Podívejte se na ni očima literárního kritika.

Nejsem literární kritik… Publicista Hamdí al-Gazzár by však řekl o spisovateli Hamdím al-Gazzárovi, že se snaží pracovat s různými inspiračními zdroji, stejně jako s rozmanitými kompozičními postupy. Proto se v jeho básnických i prozaických textech objevují mystické obrazy, folklorní symbolika i náznaky literární koláže. V řadě jeho románových textů lze rozpoznat snahu o mytologickou interpretaci literárních postav, místa a času děje, jakož i smysl pro detailní líčení realistických obrazů. Hamdí al-Gazzár se nebojí použít i neobvyklé vyprávěcí techniky. Má zkušenost s polyfonií, která se stala základem vyprávění o osudech protagonistek románu al-Harím (Ženský svět). Tento i jiné způsoby naznačují cesty, jimiž se může autorova literární tvorba v budoucnosti ubírat. 

V současnosti působíte v egyptské televizi. Jaké místo zaujímá literatura ve vaší každodenní práci?

Ano, kolem literatury se točí celý můj život. V televizi mám na starosti přípravu kulturních programů a rovněž působím jako dramaturg některých pořadů. Jak vidíte, s literaturou jsem v každodenním kontaktu. Pravidelně se setkávám s kolegy spisovateli, s nimiž hovořím o jejich i svých textech. Naším velkým tématem je egyptská literatura a její postavení mezi jednotlivými arabskými literaturami. Egypťan Nadžíb Mahfúz získal Nobelovu cenu v roce 1988 a tehdy se celý svět zajímal o literární dění v Egyptě i v dalších arabských zemích. Od té doby se však mnohé změnilo – v Egyptě, v arabském světě i jinde. Uvidíme, o čem a také jak budeme psát v blízké či vzdálenější budoucnosti.