DSC_8220
Rozhovor s Josefem Pánkem

Nejsem žádný spisovatel

Ptají se Vojtěch Němec a Lukáš Senft

A na Islandu, jak na vás příroda neustále působí – tím silněji, že vám jde o kejhák –, tak s ní navážete intenzivní kontakt.

Rozhovory – Rozhovor
Z čísla 11/2018

Než začneme s literaturou: na jakém jste byl nejdivnějším místě?

Nejdivnějším místě na světě? Asi na žádném. Vždycky se vyhýbám všem „místům“, nejsem žádný turista. Jako turista jsem nikdy necestoval. Když jsem cestoval, tak to bylo za prací nebo jsem tam žil.

To je zajímavý rozpor, protože ve své knize Láska v době globálních klimatických změn máte spoustu míst, otevíraných prostorů, a je zvláštní, když k tomu vlastně nemáte vztah…

Není to rozpor. Místa a prostory poznáte, jen když na/v nich žijete. Turista je pozná jen povrchně. Je spousta turistů. Jako turista jsem někde byl jen jedinkrát v životě, a to na Islandu. To byl šílený zážitek!

Narazili jsme na „islandskou“ pasáž. Přišlo nám to jako velmi integrované do textu, ale je zvláštní, že v tom textu je najednou jiné universum. Jaký byl váš záměr?

Původní záměr byl, že když ona mu, jak se říká, v té posteli dá, tak on si připadá, že jí musí dát něco za to. Jenže ona nechce šperky, nechce auto – ona chce, aby jí něco vyprávěl. To mi přišlo hezké, v téhle materiální době. Ona mu pak na oplátku taky vypráví. No, a zatímco v Indii je všechno rudé, barvy intenzivní, smrad z aut, vedro, pokoj, ve kterém jsou, je sterilní, uniformní, lesklý, bílá postel, falešné chromování. To byl záměr: kontrast barev venku a sterility, uniformity hotelového pokoje. Ale teď mě napadlo, a to nebyl původní záměr, že i pasáž z Islandu, kterou hlavní hrdina vypráví, působí podobně jako pokoj – je to krajina sněhu, zimy, všude bílá – a to všechno poslouchá černá žena.

I když to někomu mohlo připadat, že ta islandská scéna tam nepatří, že to je odskok jinam, tak mně přišlo, že tam naopak patří, protože krom jiného…

To byl záměr: udělat to vyprávění o Islandu kontrastní k Indii, jak obsahem, tak formou textu.

Různost těch dvou věcí k sobě taky patří. Je to organismus, který má „fungovat“ dohromady v diverzitě svých částí.

Celý text byl napsaný na jeden zátah, během pár týdnů, není tam změněné jediné písmeno, ale Island ne. Martin Svoboda, redaktor Arga, který to doporučil k vydání, říkal: „Nějak si to sedá na zadek…“ Řekl jsem si: „Ježišmarjá, a já byl přesvědčenej, jak je to perfektní!“ Přečetl jsem si to a zjistil jsem, že má pravdu! Takže jsem napsal druhou verzi a ta byla ještě horší než tahle, takže Martin přišel s tím, že radši použijeme tu první verzi, a já řekl: „Ne, to musí fungovat, vždyť je to dobrý příběh, ne?“ Tak jsem napsal třetí verzi a ta sice není perfektní, ale myslím, že z těch tří je nejlepší. A to je jediné, co je přepisované.

Čím jste to vylepšil?

Nevím, dodneška jsem to po sobě nečetl. Proto tam jsou hrubky…

Ten text tak vypadá: věty jsou často napsané ve shlucích, že to je snad určitý druh proudu vědomí, i samotná interpunkce je taková – otazník, hned za tím čárka, mezera…

Jak to člověk mlátí do kompu, tak se nechce zdržovat řešením gramatiky, ale myslím si, že takové spontánní texty mají svoji hodnotu. Kdyby se to upravovalo, tak by to zas něco ztratilo.

K tomu mě napadá, že v některých recenzích nebo rozhovorech bylo řečeno, že ta kniha je tak jiná, protože nejste součástí literárního provozu, ale v samotné knize mi přijdou dost jasné ozvuky vašich oblíbených autorů. Nejvíc jsem vzpomínal na Márqueze a Hrabala. Jací autoři se ve vás mohou ozývat?

Márquez a Hrabal určitě. Sto roků samoty, že ano. Nebo třeba Palahniuk: magický, sugestivní Klub rváčů. Četl jsem to v originále, nevím, jaký je český překlad, ale má to přesně takový temný rytmus. Fascinujou mě jeho odskoky: třeba když Tyler řekne: Ten barák vyhodím do povětří, načež vypravěč odbočí: „Jestli chcete udělat výbušninu, tak smícháte…“ atd., a následuje těžká anorganická chemie vč. tuku ukradeného v odpadcích z nemocnice, že.

Jsou tam ale taky krásné lyrizované pasáže. Třeba Jackova… opičí ruka… nebo co: takové metaforické trsy. To se mi na Klubu rváčů hodně líbilo, ale to je zas jen můj dojem. Takže Márquez, Hrabal, Palahniuk. Ještě někdo vás inspiruje?

Mám třeba knížky, které ráno, když vstanu, tak si kus z nich přečtu. Ne každá knížka se dá takhle číst. Dvě, tři stránky pro lepší náladu: to jsou povídky Hrabala nebo ten Fight Club, člověk z toho má paradoxně lepší náladu. Nebo třeba Sto roků samoty. Stačí otevřít kdekoliv a čtete to, vtáhne vás to. Nebo třeba To jsem já, Edáček od Eduarda Limonova. Znáte to?

To je životopisná knížka, jak hrdina žije v New Yorku 70. let 20. století, ne? Ruský emigrant v USA. Vztekloun, nonkonformista, ale s básnickým vhledem do věcí, je to hodně autentické. Teď dělá Limonov politiku, pokud vím.

Chviličku.
Načítá se.
  • Josef Pánek

    (1966) pracuje jako vědec v oboru výpočetní molekulární genetika (bioinformatika). Vystudoval v Praze, žil v Norsku a v Austrálii. V roce 2014 vydal povídkovou sbírku Kopáč opálů. Jeho novela Láska ...
    Profil
  • Lukáš Senft

    (1990), básník, esejista a religionista. Věnuje se politické filosofii a ontologii přírody. Za svou publicistickou činnost obdržel v roce 2017 cenu Novinářská křepelka.
    Profil
  • Vojtěch Němec

    (1983, Cheb), kritik, prozaik humorista, příležitostně napíše cosi jako esej, něco jako báseň, občas zrediguje knihu. Autor sbírky povídek Mozkobouře (Pro Libris 2005), novely Uroboros (vl. nákl. 2008) a románu ...
    Profil

Souvisí

  • Tato generace ale artikuluje prostý a zároveň nevyvratitelný požadavek: požadují život. Tahle „ufňukaná“ generace nyní přiměla fňukat generaci svých rodičů, protože jim chtějí vzít zabijácké hračky.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 10/2018
  • Herbert_James_Draper_-_Halcyone_(1915)

    Vodní říše ale nabízí uzdravení. Mezi její schopnosti patří znovuzrození – je třeba vstoupit do zatopené propasti, odevzdat vše staré, nechat rozplynout jistoty a nefunkční, obnošená pravidla, aby svět mohl povstat čerstvý a nový.

    Esejistika – Esej
    Z čísla 8/2018
  • Polemika
    Lukáš Senft

    Polemika s polemikou

    Mohli bychom si dlouhé měsíce vyměňovat dopisy o různých údajích a číslech. Nicméně inkriminovanou pasáž jsem ve své polemice zmínil především jako příklad toho, že v Ouředníkově knize povětšinou chybí zdroje.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 7/2018
  • Rozhovor s Jáchymem Topolem

    Tohle taky zvládnem

    Ptají se Vojtěch Němec a Milan Ohnisko

    Samozřejmě ale doufám, že politika v mé knížce jsou jen groteskní kulisy a že jde o něco víc.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 7/2018
  • indonesia-muslims-getty_custom-f6df86e061ef12f90431cd28e3c192e9f099884b-s800-c85

    Islamisté i Ouředník vidí islám jako monolit – sadu několika tupých tezí, banální verbířskou povídačku okleštěnou o nejednoznačnou minulost, bez rozličných odnoží, bez heterodoxních tradic, bez odvážných básníků, bez mystiků a vizionářů laskavosti (výjimku představují zmínky o mutazilistickém hnutí a Ibn Rušdovi, které Ouředník letmo připomene).

    Z čísla 5/2018