Herbert_James_Draper_-_Halcyone_(1915)
Voda
Lukáš Senft

V poušti jsem spatřil bytost, nahou a zběsilou

Vodní říše ale nabízí uzdravení. Mezi její schopnosti patří znovuzrození – je třeba vstoupit do zatopené propasti, odevzdat vše staré, nechat rozplynout jistoty a nefunkční, obnošená pravidla, aby svět mohl povstat čerstvý a nový.

Esejistika – Esej
Z čísla 8/2018

Podívejte! Obyčejná krůpěj vody zachycená na okraji lesního potoka. Přichází srna a chlemtá průzračnou ledovinu, jazykem zachytí také osamocenou krůpěj a ta koluje v jejím těle, pak je srna zabita lovci, zbytky masa a srst počínají hnít, krůpěj se vypařuje, ale zmocní se jí vítr, žene ji, žene a ona se převaluje v břichu mohutného mračna, ozářená elektrickými výboji – modré šlehy –, a potom pád, krůpěj se řítí dolů, dolů, dolů, mrazivý vzduch čechrá její okraje, těžce dopadá na hněvivou hladinu moře, pod ní plují mohutní plejtváci, stane se součástí jejich útrob, vibruje tóny sakrálního velrybího zpěvu, později se ta stejná krůpěj vsákne do temné země a ještě později osvěží jazyk kočovných žen, pozře ji stonek smyslné orchideje, vypaří se v báni parního kotle, steče po skráních básníka, vypotí ji čelo milenců, od počátku až do současné pet lahve na stole školáka nebo třeba uhnaného manažera. A pak znovu, koloběh a trvání. Voda nemizí, nese paměť věků. Ušpiněná, zneuctěná, bezbranná.

Všichni jsme to četli v novinách. V oceánech vznikají nové kontinenty z plastů, kondomů, pytlů – nejrozsáhlejší ostrov odpadků zabírá větší plochu než Německo, Španělsko a Francie dohromady. V letošním roce informovala největší světová média také o vysychajícím Kapském městě. Místní úřady se připravují na chaos – voda bude přístupná pouze ve speciálních stanicích, přičemž jediná stanice bude zajišťovat přísun vody pro dvacet tisíc jedinců. Každý bude mít právo na pouhých padesát litrů. Aby toho nebylo málo, před několika měsíci zmizela řeka Slim na severozápadě Kanady – její původní koryto vyschlo a říční stuha změnila svůj tok. To vše během pouhých čtyř dnů. Kvůli vysokým teplotám totiž ustoupil ledovec, který Slimu dodával vodu a svým tělem určoval jeho směr. Mohli bychom pokračovat.

Když Michael Burry, výrazně excentrický analytik, předpovídal ekonomickou krizi, většina jej považovala za blázna. On si ovšem na propad trhu s nemovitostmi vsadil a v roce 2007 vydělal miliardy. Nyní doporučuje investovat do pozemků, které mají zajištěný přísun vody. Zavodněné políčko bude podle něj „velmi ceněným artiklem“. Už nyní ovšem nedostatkem pitné vody strádá každý sedmý člověk na planetě (tedy téměř jedna miliarda lidí) – situace je natolik závažná, že dokonce i korunní princ Spojených arabských emirátů prohlásil:

Voda je pro nás teď důležitější než ropa.

Šejk zapomíná na černé zlato, nová doba.

Ve vodě jsme se zrodili, nosíme ji ve svých tělech, denně o ní reportují média, a přesto se domnívám, že tomu průzračnému elementu ve skutečnosti příliš nerozumíme a možná nám zmizí dříve, než okusíme jediný lok z jeho skutečného tajemství. Nicméně vodítek k sestupu do hlubin existuje dostatek.

A pak jsme přistoupili k okrajům nejhlubších vod

Francis Crick, jeden z držitelů Nobelovy ceny za objev struktury DNA, se snažil rozluštit vodní mystérium, záhadu vzniku života v anorganickém hájemství. Crick navrhl teorii řízené panspermie: jakéhosi kosmického spermatu, živoucího hada, který připlachtil vesmírným prostorem, přistál na pusté planetě Zemi a „oplodnil“ její vody. Tato představa byla poprvé popsána řeckým filosofem Anaxagorem a podivuhodným způsobem se shoduje s legendami některých šamanských kultur. Jako by o vodních hlubinách bylo možné mluvit především jazykem mýtu a imaginace, ať už se o to pokouší filosof, psychopompos nebo biolog. Do vody lze vstoupit jen s tvůrčí obrazností.

Však také v klasické fenomenologii náboženství patří vodnímu elementu výsadní místo jakožto symbolu tvoření. Polynéské mýty vypráví o prázdnotě, v niž existovalo pouze primordiální vodstvo a kosmická temnota, poté se probudil nejvyšší bůh Io, objevilo se světlo a zformovala se nebesa. Podle staroindické Mahábháráty zajistil stvořitel nejprve vodu, kterou lidstvo potřebuje ke svému přežití. V heliopolské kosmogonii dávného Egypta se sluneční bůh Atum vynořil z chaotických pravod nekonečného oceánu Nun, teprve poté mohl masturbací stvořit boha vzduchu a bohyni vlhkosti. Před tisíci lety nebyla země, nebylo slunce ani měsíc ani hvězdy a celý svět byl jedním rozlehlým mořem, praví se v dávném filipínském mýtu a babylónská tradice vzpomíná bohyni slaných vod Tiamat a jejího druha, sladkovodní božstvo Apsu, z nichž vyvstal svět, bohové i lidé, zatímco podle jednoho z afrických stvořitelských mýtů byl první bytostí tajemný Mbombo, ovšem také on vládl temnému a vlhkému univerzu. A samozřejmě Hospodin, jehož duch se vznášel nad vodami a teprve poté rozžal světlo (všimněte si, že většina božstev tvořila ve vlhku, ale také potmě, což některé teology vedlo k úvahám, že svět mohl být příjemnějším místem, pokud by si bohové na to své tvoření nejdříve rozsvítili).

Jistě, mnohé mýty už vzala voda. Lidstvo vstoupilo do věku racionality, bez jha pověr a pod osvětlující vládou rozumu může zdevastovat veškeré planetární vodstvo. A přesto – podle hlubinné psychologie zůstává božská voda v naší psýché, jako by vytekla z posvátných knih a vsákla se do naší duše. Moře vykládá Jung jako symbol shromaždiště a zdroje veškerého duševního života, tedy kolektivního nevědomí (nebo kolektivních představ dle Lévy-Bruhla). Tekoucí voda pak znamená životní proud a pádící energii ducha. Vodní archetyp je samotné nevědomí, mytická oblast, z níž se vynořil člověk jakožto duchovní bytost, je to praoceán tisícileté moudrosti a imaginace, plavou v ní odvážné hrdinky a krásní hrdinové, příběhy, barvy a magie. Nevědomí v takovém pojetí není freudovský rezervoár na traumata a zlé sexy matky. Jedná se spíše o příjemně chladivou tůň obrazů a snů, uzdravující a nekonečnou, jejíž vlny zahlazují bolest. Tajemství přístupné každému.

A ještě chvíli udržme na uzdě vědecké předsudky! Americký filosof a lingvista William R. Mistele si v devadesátých letech zamiloval učení českého hermetika Františka Bardona a začal komunikovat s elementálními bytostmi. Nejvíce se spřátelil s undinami, vodními duchy, a s jejich královnou, překrásnou Istiphul, dokonce navázal milenecký poměr. V magických dostaveníčkách zažíval příliv laskavosti, která se rozlévá do každého záhybu mysli a srdce, byl obdarován odlivem nervozity a rozpouštěním zafixovaných strachů, Istiphul mu šeptala tajemství, která pamatuje pouze voda, vyprávěla „o mystériích a zázracích, které ještě nevstoupily ani do lidských snů“, a dávala mu okusit „erotiku oceánu“ (ostatně: lidské pohlaví má slanou chuť a slast přichází ve vlnách). Voda je paměť, voda je smyslnost a touha, voda je příběh, vlídnost i divokost.

Živlová analýza

Jenže co s takovými báchorkami? K čemu nám je symbolické haraburdí a fantazírování? Z planety přece mizí reálná voda, H2O! Jenže není jedním z důvodů, proč si zcela absurdně vysušujeme planetu, právě nedostatek oné archetypální, mytické vody? Nechybí naší společnosti ty vlastnosti, kterými oplývají vlhké undiny a léčivé řeky nevědomí? Extrémní sucho nejspíš způsobí globální krizi a masovou migraci – západní společnosti ovšem odmítají nově příchozí, zatvrdili se, nejsou jako „moře, které vlídně přijme každou řeku“. Západ zablokoval zdroje, z nichž by mohl čerpat uvolněnou vstřícnost. Evropa vyschla a odmítá svlažit. Zřejmě není náhoda, že uprchlíky překřtila média a většinová společnost na „migrační tsunami“. Ve vyprahlém podnebí uzavřených mentalit začínají tvrdnout, „utvrzovat se“, také identity. Extrémně pravicová alt-right, bílí suprematisté, rozřazování lidských bytostí podle barvy pigmentu a identitářských znaků, ty jsi Čech, ty nejsi křesťan, kdo je vlastně muslim?, patříme na Západ, na Východ, nebo na Moravu… Jak uvolňující by bylo všechno to rozpustit, všechny ty definice a kroje, dovolit člověku být nekonečný a kosmický, vždyť „identita nemá hranice, které bychom museli bránit“, píše kronikář vodních duchů Mistele.

Taková společnost neumí zalovit v hlubinách nevědomí a vytáhnout ozdravné příběhy a mýty, které by životu nabídly smysl a význam, podobně jako byl Mojžíš vyloven z Nilu a později poskytl duchovní narativ pro další židovské generace. Místo toho povstávají mýty o Národu a posvěcuje se etnická krev. Dokonce i uvnitř „tradičních náboženstvích“ vysychá zdroj živé mystické zkušenosti. Kristus chodil po hladině a církev ho vzala doslova – jako by ztratila kontakt se světem pod hladinou, divokou mystikou, temnou extází, kreativitou, tužbami, smyslností a erotikou (například: proč neexistuje žádný velikonoční rituál, který by věřícím dal zakusit Kristův sestup do podsvětí, do hlubin nevědomí?). Jan Křtitel, ten šílený prorok oděný v kožích a požírající med s kobylkami, inicioval vodou, topil novice a nechal je zakoušet živelnou stranu posvátna i lidskosti. Snad právě proto byl jeho život ukončen stětím hlavy, centrem racionality – jako by ze světce mohl zůstat jen čirý rozum a perfekcionismus, díky němuž zvládá asketické sebepopírání. Církev zkrotila smyslného Boha a přešla suchou nohou.

V takovém dusnu nepřináší žádná řešení ani debata o erotických vztazích: na jedné straně vře agrese znásilňovatelů, které druhá strana sporu odpovídá dalšími zákony a novými paragrafy o soužití. A marné je nakonec i připomínání tragédií minulosti, do nichž by současný vývoj mohl znovu zahučet. Jako by bez vody v nitru nebylo možné čerpat ze studnice paměti, vtéci vlastním životem do řeky dějin. Stáváme se slepými rameny. Pokračují spalující bitvy mezi národy i válka s planetou. Otevřený pohled do zákulisí Trumpovy vlády – mocnáře, který je jedním z největších ohrožení kulturní i přírodní sféry – nazval americký novinář příznačně „Oheň a hněv“. Globální geopolitika se překlopila do přesného protikladu vlídného vodního světa.

Vodní říše ale nabízí uzdravení. Mezi její schopnosti patří znovuzrození – je třeba vstoupit do zatopené propasti, odevzdat vše staré, nechat rozplynout jistoty a nefunkční, obnošená pravidla, aby svět mohl povstat čerstvý a nový. Každý tu ponornou řeku nosí v sobě. Zřejmě se ihned nedočkáme bleskové společenské změny – ale i ty nejmohutnější vodní proudy se rodí v nitru, tryskají zevnitř. Ve filmu Tanec reality od Alejandra Jodorowského zazpívá jedna z postav podstatnou větu, výzvu Bohu. S ohledem na vodní mýty, hlubiny nevědomí a moudrost undin jsem se rozhodl tuto mantru rozšířit. Snad pomůže oživit vyschlé prameny:

Ať je Bůh, laskavost, erotika, tvořivost i má vlastní identita průzračnou řekou a já, já se stanu břehy pro její proud.

Chviličku.
Načítá se.
  • Lukáš Senft

    (1990), básník, esejista a religionista. Věnuje se politické filosofii a ontologii přírody. Za svou publicistickou činnost obdržel v roce 2017 cenu Novinářská křepelka.
    Profil

Souvisí

  • Polemika
    Lukáš Senft

    Polemika s polemikou

    Mohli bychom si dlouhé měsíce vyměňovat dopisy o různých údajích a číslech. Nicméně inkriminovanou pasáž jsem ve své polemice zmínil především jako příklad toho, že v Ouředníkově knize povětšinou chybí zdroje.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 7/2018
  • indonesia-muslims-getty_custom-f6df86e061ef12f90431cd28e3c192e9f099884b-s800-c85

    Islamisté i Ouředník vidí islám jako monolit – sadu několika tupých tezí, banální verbířskou povídačku okleštěnou o nejednoznačnou minulost, bez rozličných odnoží, bez heterodoxních tradic, bez odvážných básníků, bez mystiků a vizionářů laskavosti (výjimku představují zmínky o mutazilistickém hnutí a Ibn Rušdovi, které Ouředník letmo připomene).

    Z čísla 5/2018
  • smajs
    Slunce
    Rozhovor s Josefem Šmajsem

    Ponechte srdce na straně Země

    Ptá se Lukáš Senft

    Přírodu, včetně člověka, potom evoluční ontologie chápe jako výsledek přirozené tvořivé síly vesmíru a Země. Země je totiž planetou, která si podle Jamese Lovelocka sama regulovala příznivé podmínky pro rozvoj života, a to už dávno před vznikem člověka.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 1/2018
  • Kate Tempestová, Propaganda a poezie
    Lukáš Senft

    Soucitná bouře nad Londýnem

    Jejím cílem není revoluce ani dokonalý trh. Její cestou je soucit.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 19/2017