Milí čtenáři Tvaru,

za mým oknem už kvete kaštan, oblékl se do mladé jasné zeleně a je tak krásný a jemný, že z jeho přítomnosti cítím extatickou slast. Příchod jara letos prožívám obzvlášť opojně. Možná cítím letošní jaro silněji i proto, že se vědomě pokouším prožívat příběh spolubytí. Spolubytí je pojem, s nímž poprvé přišel vietnamský zenový mistr a básník Thich Nhat Hanh, kdysi navržený Martinem Lutherem Kingem ml. na Nobelovu cenu za mír. Mně se nicméně v posledních měsících znovu vkradl do života prostřednictvím amerického myslitele Charlese Eisensteina, kterého znáte i ze stránek Tvaru. Jeho provokativní kniha Krásnější svět je možný, naše srdce to ví mě naprosto uchvátila. Eisenstein nezapírá buddhistickou inspiraci, téma spolubytí ovšem klade do středu svých úvah o ekologii, politice, ekonomii, kultuře i náboženství a troufale je navrhuje jako nový duchovní program pro lidstvo. Tento odvážný vizio-nář se domnívá, že starý svět, který dnes hlasitě odchází, definovalo paradigma oddělenosti na všech frontách. Lidské bylo v tomto příběhu odděleno od přírodního, přírodní od božského, racionální a vědecké od básnického a mystického, všechny aspekty života byly separovány a základní otázka zněla: která strana zvítězí? A prostředkem k vítězství bylo vždy násilí, ať už fyzické, epistemologické nebo duchovní. Jaký div, že je dnešní svět tak krutý a bolavý. Podle Eisensteina dnes přešlapujeme na prahu nového příběhu, který se sice teprve rodí, ale svou dynamikou je již přítomen. I proto, jak jste možná zaznamenali, se letos v Tvaru hojněji věnujeme ekologickým tématům. V tomto čísle hned ve třech textech.

Spolubytí se ovšem musí týkat i lidského společenství, zde je třeba přesáhnout mentalitu boje přednostně. Hlavní osobností tohoto čísla je Lenka Kuhar Daňhelová, básnířka a překladatelka, která je podle mne pravým člověkem spolubytí. Ona a její muž Peter Kuhar spolu organizují v polních podmínkách festival „Stranou – evropští básníci naživo“ v Berouně, kam ročně zvou řadu evropských básníků a básnířek. Také oba překládají z řady jazyků, a čeští autoři jim vděčí za překlady do slovinštiny. Co mám na Lence a Petrovi obzvlášť rád, je pokora, nezištnost a zaujetí, s jakými se tomuto spojování literatur a lidí věnují. Bez okázalosti, bez velikášských gest, s opravdovou vášní a něhou. S obdobně přirozenou skromností Lenka Kuhar Daňhelová pojímá i své básnické dílo. Soudě i z básní, jež poskytla do tohoto čísla Tvaru, klade si ovšem současně ty nejnáročnější otázky života.

Přeji vám jarní čtení!