Povídáme si u tebe v ateliéru, všude po domě visí tvoje obrazy. Jak to máš s malováním a jak se psaním?

Žádný z těch oborů nemám vystudovaný, ale odmala jsem se jimi zabývala. Oba rodiče malovali, a když to šlo, začala jsem se malováním zabývat i já – nesoustavně, ale vášnivě. Později jsem v Bruntále docházela k různým učitelům, v patnácti jsem obsadila sklep a udělala si tam aťas. Sousedům jsem byla podezřelá, protože cítili terpentýn a mysleli, že tam fetuju.

Takže jsi „chtěla být malířkou“?

Dokonce jsem kvůli tomu málem nedokončila střední školu! Nějak se stalo, že jsem začala vystavovat, sem tam si někdo něco chtěl koupit. To člověka povzbudí, stejně jako učitelé, kteří ti věří a někam tě posunou. Ale pak si jeden bohemista a básník vzpomněl, že snad píšu i básně, a přizval mě na tvůrčí dílny v Opavě. Bylo to česko-polský projekt, vyvrcholením bylo pozvání na básnický festival do Ratiboře. A tam jsem se setkala s lidmi, kteří berou poezii vážně.

Ty jsi ji snad vážně nebrala?

Ale jo, ale pořád jsem se víc viděla ve výtvarném umění. V Ratiboři jsem se setkala s básníkem Ryszardem Krynickým, který mě doslova inicioval. Naučila jsem se totiž polsky tak, abych byla schopná přečíst si a poté přeložit jeho sbírku. Navíc mi imponoval tím, jaký to byl tichý a skromný člověk. A měl zájem o haiku, kterým jsem byla dlouhodobě uchvácena.

To ti bylo kolik?

To bylo tak v roce 2003, takže třicet. Následoval rok intenzivní práce. Překládání a literární činnost najednou převážily, vůbec nevím jak. Ale je pravda, že výtvarné umění je i daleko nákladnější…

Jaké techniky jsi používala?

Ze začátku hlavně olej, ale spolu s mým zájmem o haiku se objevil velký zájem o akvarel. Je to úžasně těžká technika! Ale současně jsem měla ráda pastel, což je zase úplně jiné.

Maluješ si i dnes? Dělat něco rukama, to u psaní chybí…

Mně to strašně chybí, protože jsem si celý život malovala. Vždycky si plánuju, že až odevzdám další knihu, přijde čas na malování, jenže pak je tu další impuls a já nejsem schopná z toho vyskočit. Ono mě to totiž strašně baví.

Čím jsi pohlcená teď?

Pracuju na Kalendáři událostí v koncentračním táboře Osvětim. Šest let pedantských výčtů byrokratických úkonů spojených s budováním tábora. Nekonečné seznamy přivážených a masově vražděných lidí, po nichž v německých dokumentech zůstala mnohdy jen čísla. Věznitelé ty lidi napřed dehumanizují a jedním dechem si stěžují, jak je práce na jejich likvidaci náročná. Říká se holokaust, masové vyvražďování, ale všechny oběti byly konkrétní lidé s konkrétními osudy, často nesmírně silné a vzácné osobnosti! A to chápeš, až když se ti podaří podívat se někomu z nich z očí do očí. Tuhle tlustou cihlu překládám. Zasáhlo to i do mého vlastního psaní, snažím se jim vrátit hlas. Jde mi o to, zvednout jednotlivé osudy, nepodporovat tezi, že to byla masa. Byli to lidé! Paul Celan se pokoušel pojmout zrůdnost války a šoa právě v té mnohosti, v tom, jak to bylo nepochopitelně obrovitánské. A přitom zůstává osobní. To je strašně důležité. Po určité době se nám totiž z povídání o válce, z pokusů pojmout ji komplexně najednou vytrácí jedinec. Lidé pak přestávají vidět, že to byla jedna osobnost vedle druhé, a vlastně na ně pak koukají podobně jako jejich vrazi.

To zní mrazivě.

Ano. Průvodním jevem překládání Auschwitzu jsou strašné sny, ale myslím, že jsou nutné. Matin Šmok, historik holokaustu, který je sám ze židovské rodiny, říká, že ho noční můry opustily ve chvíli, kdy se tím tématem začal zabývat. Mně v tom okamžiku naopak přišly. A připadá mi to vlastně spravedlivé. I Ingeborg Bachmannová trpěla traumatem z toho, že patřila k národu, který se podílel na genocidě. A nemůžeš to odmávnout s tím, že byla přecitlivělá. Ten pocit byl odůvodněný. I tohle tě nutí znovu přemýšlet o zrůdnosti toho režimu, stává se to opravdu aktivním tématem. Teď mluvím o svém posledním překladovém titulu, který je dokument. Ale jinak trávíš u každého překladu poezie nebo prózy s autorem spoustu času. V podstatě jsi jeho nejbližším přítelem po jeho intimních partnerech a rodině, a on to neví. Takže jde o nenaplněný vztah.

Tak zní zvlášť romanticky!

Ano, to je moc fajn. Například s knihami Wiesława Myśliwského jsem strávila tolik času, že k němu přicházím jako ke starému příteli. A on na mě kouká lehce vyděšeně… Je samozřejmě rád, že jsem jeho knihu přeložila do češtiny, a oceňuje to, ale nechápe můj přespříliš vřelý vztah k němu. On se mnou nikdy takovou dobu nestráví, nebude rozebírat každou moji větu a každé hnutí mé mysli, které se do té věty přetavilo.

Možná pomůže, když má autor také překladatelskou zkušenost?

Přesně tak. Můj Peter má takto vřelý vztah k ilustrátorce Galině Miklínové, protože překládal všechny díly Lichožroutů do slovinštiny, a naštěstí je to opětované, protože s Galinou jezdili po Slovinsku a knihu spolu propagovali. Stejně tak má moc rád Pavla Šruta, který knihu napsal, s ním se ale bohužel neměl příležitost setkat, byť bydlí vlastně kousek od nás. Nicméně tohle všechno je moc dobrá pojistka pro ego, které by pořád někudy unikalo a bujelo. S tím tvůrci mívají problém. Navíc se jako překladatelka musíš upozadit a respektovat autora.