„Narozenému v transportu / připadlo na mě místo smrti / kult jednotky / měr / a vah / vojenské jednotky / postupná paralýza / paralyzující postup / každý den slyším / poslední zprávy / žiji / na místě smrti,“

píšete ve své básni „Rodný list“. Narodil jste se v roce 1943 v rakouském Sankt Valentinu, kam byli rodiče nuceně vyvezeni na práci, v Polsku byli po návratu opět proti své vůli přestěhováni. Jak to ovlivnilo vaše vnímání domova?

Ano, opravdu jsem první léta svého života strávil na cestě. Z tábora nucených prací v Rakousku jsme se vraceli do Polska, do jejich rodného haličského městečka. Cesta trvala několik dní a byla velmi nebezpečná, i když já si z ní skoro nic nepamatuji. A další dlouhá cesta pak vedla z tohoto městečka na západ Polska v rámci takzvané repatriace. Možná i kvůli tomu, že mé rané zážitky nejsou spojené s nějakým konkrétním místem – ačkoli jsem byl velmi malý, ale i malé dítě vnímá své okolí, jen si to často nepřipouštíme – neměl jsem nikdy pocit zakořenění, pocit, že nějaké místo je mé rodné, jako je například Lvov pro Adama Zagajewského.

Dětství jste trávil na cestě, v současné době také pobýváte často v zahraničí na různých festivalech. Dokážete psát v pohybu, nebo potřebujete klid?

Velmi často píšu po cestě, některé mé básně vznikají třeba přímo ve vlaku. Jen musím být sám v kupé, a to se mi stává málokdy. Pohyb z místa na místo mi svědčí. Patřím totiž k básníkům, kteří nepíší hned, skládám si básně v hlavě. A možná že rytmus vlaku podporuje psaní. Ovšem musím říct, že zážitek cesty pro mě není mytický, romantický, jako když Byron nebo Goethe cestovali a objevovali exotické kraje nebo staré zříceniny. Pro mě je to spíše osobní zážitek, mám radost z volného pohybu. Komunistické Polsko byl problematický domov a cestovat svobodně jsme nemohli. Mnoho let jsem o cestách mohl jen snít. Proto jsem miloval verneovky. Chtěl jsem být kapitán Nemo. V dětství a mládí jsem cestoval ve své fantazii. Poprvé jsem se do zahraničí dostal v roce 1973, kdy jsem se ve svých třiceti letech podíval do Vídně. Bylo to díky tomu, že laureát Herderovy ceny si vybíral stipendistu, který mohl rok studovat ve Vídni. A tím laureátem byl Zbigniew Herbert a vybral si mě.

Zbigniew Herbert vám také adresoval svoji báseň „Dopis Ryszardovi Krynickému“. Jaký máte vztah k jeho poezii?

Velmi si jeho tvorby vážím, ačkoli jsem s ním v mnoha otázkách nesouhlasil. Zejména se neshodujeme v názoru na básnický jazyk. Zbigniew Herbert tvrdil, že jazyk může být průzračný, neviditelný. A já jsem – v duchu avantgardy – vždycky vycházel z toho, že jazyk o sobě je hlavním problémem poezie. Trochu jsem se proti němu vymezoval v mládí, kdy má člověk revolučnější názory i přístup k tradici. Jeho básně mě ovšem zachránily, když jsem byl na vojně. Z neznámého důvodu byly v místní knihovně. A báseň, kterou mi věnoval? Dozvěděl jsem se o tom náhodou, známý mi řekl, že ji slyšel v rádiu Svobodná Evropa. Moc jsem tomu nevěřil, ale pak opravdu vyšla v jeho samizdatově vydané sbírce. Velmi si toho gesta vážím. Já sám jsem Herbertovi už předtím věnoval svou báseň „Jazyk, to divoké maso“.

„Jazyk, to divoké maso, které roste v ráně, / v otevřené ráně úst, živících se obelhanou pravdou, […] to dítě, které učíc se pravdě, opravdově lže.“

Pro vaši generaci tzv. Nové vlny byla charakteristická kritika vyprázdněného newspeaku, nedůvěra k jazyku. Změnil jste názor na roli básnického jazyka?

Protestovali jsme proti jazyku komunistické propagandy, pokoušeli jsme se ho obnažit a zkompromitovat. Ale taková hra je pro poezii velmi riskantní, protože báseň přeci užívá zcela jiného jazyka. Chtěli jsme mluvit o skutečnosti kolem nás čistým jazykem, pokud to tak lze říct. Očištěným od propagandistického jazyka. Báseň jako přesný popis skutečnosti, nový realismus ve smyslu cinéma-vérité, prostého, surového záznamu skutečnosti. Naši generaci silně formovaly historické zkušenosti, beznadějná situace, v níž jsme žili či přesněji: byli nuceni žít.

Věděli jste o tom, co se děje v Československu. Co pro vás znamenalo Pražské jaro?