Lidé
(22. 9. 1969, Praha) je autorkou sedmi básnických knih, tří prozaických a dvou knižních interview. V letech 1993 až 2012 byla členkou redakce Tvaru. Pracuje pro různá nakladatelství jako redaktorka, někdy v antikvariátu. Žije v Praze.
Martin Langer
Pokud si nemůžete pomoci, trestejte děti za zbytečná sprostá slova dřepy a kliky, žádejte vypípávání, tečkování a klidně i pokuty za vulgarismy v diskusích na webech nebo v projevech politiků – jen ať si smradi rozšiřují slovní zásobu a snaží se své myšlenky, pokud nějaké mají, vyjádřit košatěji! Básníky a spisovatele tím ale neobtěžujte, neberte jim nářadí, nechte je pracovat!
Můj otčím byl debil k pohledání, nicméně s gustem vyprávěl příhody na pokračování, jejichž hrdinou byl Venca Hlína z Motyčína. Dnes už se nedozvím, jestli to byl jeho copyright, případně jen předával dál, co sám kdysi dávno vyslechl. Zmiňuju to proto, že i v debilovi může kvasit poezie.
Doba Olegů Susů a Janů Lopatků je definitivně za námi. Literární kritika jako řemeslo zanikla, to, co ji dnes nahrazuje ve stejném dresu, je víceméně marketingový nástroj. Připouštím, že někteří se snaží držet praporu, ale jsou to jen takové mše pro hrstku podobných blouznivců. Role se otočily, nejdřív se „vymyslí“, nebo spíše převezme výraz, a pak se teprve naplní. (Jakub Šofar)
Nevešlo se také několik sbírek autorů již poměrně uznávaných a nepochybně talentovaných, kteří však podle mého mínění svůj mistrovský kus teprve napíšou. Napíšou ho, až si odloží, uvolní si ruce. Možná jim překáží příliš masivní selfie-tyč, možná jen úzkostné sebekontrolovací zrcátko.
(Božena Správcová)
Pokud si nemůžete pomoci, trestejte děti za zbytečná sprostá slova dřepy a kliky, žádejte vypípávání, tečkování a klidně i pokuty za vulgarismy v diskusích na webech nebo v projevech politiků – jen ať si smradi rozšiřují slovní zásobu a snaží se své myšlenky, pokud nějaké mají, vyjádřit košatěji! Básníky a spisovatele tím ale neobtěžujte, neberte jim nářadí, nechte je pracovat!
Nevešlo se také několik sbírek autorů již poměrně uznávaných a nepochybně talentovaných, kteří však podle mého mínění svůj mistrovský kus teprve napíšou. Napíšou ho, až si odloží, uvolní si ruce. Možná jim překáží příliš masivní selfie-tyč, možná jen úzkostné sebekontrolovací zrcátko.
(Božena Správcová)
U Ohniska cítím nucené vybočení z pohodlí, smích přes vlastní prokousnutý jazyk a někde vzadu v hlavě nepříjemnou bolest.
Můj otčím byl debil k pohledání, nicméně s gustem vyprávěl příhody na pokračování, jejichž hrdinou byl Venca Hlína z Motyčína. Dnes už se nedozvím, jestli to byl jeho copyright, případně jen předával dál, co sám kdysi dávno vyslechl. Zmiňuju to proto, že i v debilovi může kvasit poezie.
Doba Olegů Susů a Janů Lopatků je definitivně za námi. Literární kritika jako řemeslo zanikla, to, co ji dnes nahrazuje ve stejném dresu, je víceméně marketingový nástroj. Připouštím, že někteří se snaží držet praporu, ale jsou to jen takové mše pro hrstku podobných blouznivců. Role se otočily, nejdřív se „vymyslí“, nebo spíše převezme výraz, a pak se teprve naplní. (Jakub Šofar)
S básnířkou Boženou Správcovou o Já, roztříštěnosti i kritice nezaplacené…
Přičemž všude tam, kde skryté i neskryté magičnosti ubývá jak měsíce, je nám předkládán povýtce lineární, ergo psychologický příběh.
Poznávacím znakem stylu Boženy Správcové se stala jistá potměšilost, která ztuhla v artefakt.
Citlivý člověk je velmi nepříjemná a velmi povedená kniha, a není chybou Jáchyma Topola, že některé literární klany v této zemi ostentativně odmítají mentální nepohodlí při čtení náročnějších textů.
