Magnesia Litera
Božena Správcová, Tomáš Gabriel, Lenka Kuhar Daňhelová, Radek Fridrich, Michal Jareš

Vyjádření porotců k nominacím na cenu za poezii (pro rok 2018)

Nevešlo se také několik sbírek autorů již poměrně uznávaných a nepochybně talentovaných, kteří však podle mého mínění svůj mistrovský kus teprve napíšou. Napíšou ho, až si odloží, uvolní si ruce. Možná jim překáží příliš masivní selfie-tyč, možná jen úzkostné sebekontrolovací zrcátko.
(Božena Správcová)

Drobná publicistika – Slovo
Z čísla 8/2019

DOJMY Z EMPAJRU

Božena Správcová

S letošními nominacemi na cenu Moleskine Litera za poezii jsem spokojena. Myslím, že se podařilo ukázat přesně na ta tři díla, která si to z dobrých důvodů zasloužila: ambice měla velkolepé a ony ambice byly naplněny. Vztahují se ke světu v celé jeho mohutnosti. Jsou, každé po svém, riskantní – autor sám sebe dává všanc, aniž by se dělal pěkným, resp. aniž by se dělal jakýmkoliv. Jejich gesto je silné, výrazné a v nejlepším slova smyslu osvobozené od otravného autorského „já“ – největšího prokletí všech básníků. Petr Borkovec svým Herbářem k čemusi horšímu konečně hodil přes palubu své dlouholeté úhledné básnění a rázně ukázal, co také dovede. Kamil Bouška zase riskuje, bolí a rve se na kusy, kudy chodí – ale Inventurou se mu podařilo vytvořit metaforu, která neobsáhne nic menšího než „celého člověka“. Ivan Wernisch je Básník s velkým B, o tom není sporu, dávno už propadáme jeho luzným, šerosvitným kouzlům. Ale i on si touto sbírkou (Pernambuco) sáhl nebývale hluboko a sám sebe vydal napospas víc než kdy jindy. Všechny tři sbírky jsou skvostně zkomponovanými celky. Jednotlivé básně nabízejí pestré a strhující čtení, kterým se lze na různé způsoby kochat, ale teprve za poslední stránkou přijde okamžik, kdy celá sbírka najednou čtenáři vpadne do zad – masivně a definitivně ho chytí za krk.

Do nominací se nevešla pěkně zkomponovaná, civilní knížka Mělké jámy Tomáše T. Kůse. Za pozornost určitě stojí také Sen o třetí plíci Ireny Šťastné a „noirová“ Tma se mne dotýkala Ewalda Murrera; příjemně překvapil Jan Těsnohlídek, který se v rámci svých beatnických litanií paradoxně dopracoval k jistému minimalismu. Milý byl Parčík na Štursovce Antonína Bezděka. Rovněž u těchto sbírek by se dalo říci, že ambice byly naplněny. Jenže ty ambice byly skromnější než u nominované trojice – tady si nikdo absolutno nenárokoval a játra nerval. V loňské básnické žni se tradičně objevilo několik sbírek potenciálně skvělých, kterým by slušela účinnější spolupráce s redaktorem – to se týká především knihy Petra Hrbáče Na okraji topologické propasti, ale i několika dalších. Na tomto místě bych ráda připomenula, že redaktor není nepřítel, ale partner, jehož úkolem je každou básní, každým oddílem, křoviskem i zábradlím zatřást a zeptat se, co je nutnost a co jen vrtoch, na který si autor prostě už zvykl. Redaktor by měl též nemilosrdně testovat konstrukci sbírky – zda je postavená dobře a zda drží pohromadě. Pokud to doopravdy dělá, pak je dobré brát jeho připomínky vážně. Pokud ne, lze požadovat jiného.

Nevešlo se také několik sbírek autorů již poměrně uznávaných a nepochybně talentovaných, kteří však podle mého mínění svůj mistrovský kus teprve napíšou. Napíšou ho, až si odloží, uvolní si ruce. Možná jim překáží příliš masivní selfie-tyč, možná jen úzkostné sebekontrolovací zrcátko. A možná potřebují hlavně najít pevnou půdu pod nohama – to také dovede od lecčehos osvobodit.

Četla jsem také sbírky autorů zvučných jmen, které nedopadly dobře z úplně jiného důvodu – příliš riskantní téma (např. pozdní láska versus číhající smrt, existující artefakty) se minulo s pojetím či použitými básnickými prostředky.

Měla jsem v ruce i mnohé další knížky.

Zato jsem již tradičně neměla sbírky z nakladatelství Triáda (letos porota nejvíc postrádala Pavla Kolmačku, stejně jako např. loni Pavla Rajchmana). Rozhodnutí nakladatele nehlásit se do magneziálního klání chápu jako hrdé gesto. Jenže to gesto jako by tu zbylo z nějaké jiné, šťastnější doby: kdy byly nově vydané sbírky k vidění v knihovnách a knihkupectvích a byly též dostatečně reflektované v běžném i literárním tisku. Ta doba je bohužel pryč, milá Triádo.

 

BEZ KOLMAČKY, BEZ BORZIČE, ALE S BORKOVCEM

Tomáš Gabriel

Tento ročník byl v porotě mým posledním a nebudu zastírat, že přes velké množství mimořádných a zajímavých básnických knih jsem z jeho výsledku spíše zklamán. Zcela nečekaná, až šokující pro mne byla nízká podpora sbírce Adama Borziče Západo-východní zrcadla, o které jsem přesvědčen, že je to kniha výjimečná nejen v tomto ročníku, ale i v širším kontextu současné české poezie, jistě s výhledem na překlady do dalších jazyků. Téma Východ–Západ, či křesťanství–islám dnes automaticky bývá uchopováno prizmatem konfliktu či usmiřování. Borzič se ale dokázal tomuto zkreslujícímu pohledu vyhnout a v obou tradicích docela bezelstně hledat klíče porozumění světu, člověku, Bohu. Jestli vidí nějaký konflikt, je to konflikt nesvázané mystiky s upjatou věroukou. Strhující je ale především forma vyprávění, která dodává Borzičovu hledání živost, takže ve výsledku nesledujeme ani tak cestu jedince za věděním či spásou, ale odhaluje se nám tajemství lidského bytí ve světě. Borzič neusmiřuje, nevysvětluje, nepoměřuje, prostě jen žasne nad myšlenkami a osudy velkých lidí v dějinách a zajímá ho přitom jejich dílo stejnou měrou jako jejich lidství. Zrcadla jsou soustředěným pohledem na jedinečnosti osudů lidí, kteří byť jen v jedné věci či v jedné chvíli dosáhli pochopení a to jim dalo schopnost něco podstatného pojmenovat, nezávisle na – anebo dokonce navzdory – soudobé kultuře.

Těžko poměřovat Herbář k čemusi horšímu od Petra Borkovce s Borzičovou sbírkou, protože každá z těchto knih vrchovatě naplňuje jiné, vlastní nároky. Právě suverenita stanovení těchto nároků je tím, co obě knihy odděluje od zbytku letošní produkce. Borzič obloukem přes celou Evropu otevírá otázku po duchu člověka, Borkovec panoptikální analýzou vzorků člověčiny proměňuje konceptuální způsob uchopení světa v cosi intimního, vždy hlubšího, než jak se to vyjevilo v konceptu. Borkovec námi otáčí tolikrát, až zapomínáme, odkud jsme přišli, a vše se nám dává jako potenciálně nízké i vysoké zároveň. Osamělým trapným lidem je možné se zasmát, je možné na jejich účet ocenit autorův šarm, vtip a úspornost textu, je ale také možné obojí propojit a uvidět přímluvu za dotyčného, za přírodu, za antropomorfizovaný svět.

Kamil Bouška v Inventurách objevil novou formu, nebo spíš nový silně prozaizovaný výraz. Kolovrátkové brebentění nelidských lidí je natolik sugestivní, že slovo sarkasmus, které by docela dobře mohlo popsat jednotlivé části vytržené z kontextu, přestává být dostačující. Proud řeči nás vtahuje, takže není možné se zvenku kochat, dostáváme se do kůže básníka vidoucího, který ale není schopen svůj zrak odvrátit. Sarkasmus si žádá odstup, ten nám ale Bouška neutuchajícím proudem blábolivé řeči bere. Z tohoto proudu mne na několika místech vyrušila příliš zdůrazněná pointa nebo častěji až béčkové blížení se k tajemství popisovaného děje, například k tomu, že to, co je konzumováno, je ve skutečnosti člověk, a podobně. Jsem přesvědčený, že hororové pointy, respektive přílišný důraz na ně, sbírce spíše škodí a že to podstatné se děje v samotném bezbřehém plynutí textu, v drobných veselých šílenostech na způsob „co je fuj, to je ham“. Hloubku sbírce dodává závěrečná katarzní část, je to ale spíš jen doplnění bílé k černé. Pojednány jsou extrémy a prostor mezi zůstává nezmapovaný.

Jednotlivě přehlédnutelné, ale v úhrnu okouzlující a právě svou nenuceností vtahující jsou nové básně Ewalda Murera ve sbírce Tma se mne dotýkala. V porovnání s letošním novým vydáním jeho klasické sbírky Zápisník pana Pinkeho se může zdát, že autor naředil či opustil svůj zcela jedinečný výraz a sepsal sbírku poněkud konvenčnějších veršů. Nejsem tím zklamaný, naopak to vzbudilo můj zájem větší měrou než letošní sbírka Ivana Wernische Pernambuco, který se svého spontánně melancholického výrazu nepouští. S výjimečnou lehkostí odvíjí vyprávění, scénky, příběhy a výjevy jeden za druhým, a dokud je v těle básně, mění směry, jak se mu zachce. V pointování básní ale vidím něco schematického. Hravost bývá nakonec vždy dovedena k dosti podobnému přesahu, pointě absurdní či temné a tak podobně. To samu hravost bezděčně popírá, způsobuje její inflaci. Na druhou stranu by se možná dalo říci, že v tom právě spočívá tragika Wernischových básní. Murrer svou podivínskou fantazii usměrnil a výsledkem je nejlyričtější básnická sbírka roku s poetikou tak jemnou a atmosférickou, že by ji těžko kdo dovedl napodobit.

Dále bych rád jmenoval řadu sbírek, které jsou v něčem výjimečné, ale zároveň mi na nich vždy také něco výrazně vadí. Jehla sestupuje Wandy Heinrichové je sbírka básní, které jako by se nacházely v napjatém stavu hledání výrazu, řeči, rytmu. V těch lepších básních je výsledek velmi působivý, básnířka se zdá být všemocnou vládkyní plynutí veršů, které nás přenášejí kamsi mimo řeč, mimo obraz, do sféry iracionálního vnímání poezie. V jiných básních, a snad je to mnou, vidím jen tápání, hledání zaklínadla, té pravé konstelace vět, a ne a ne se odlepit od země. Iracionalita jako čistá, extatická forma smyslu versus iracionalita jako nesmysl. Reál Jana Škroba se vydal cestou beatnického zápisu proudu vědomí, který je periodicky modulován soustředěnějšími vstupy, častou hrou s přesahy a refrény. Spontánní, ubíhavé tempo Reálu mne po pár stránkách začalo nudit, forma mi připadala na mnoha místech odvozená a zředěná, takže jsem nakonec hledal jen ona zvláštně opracovaná místa, která prozrazují autorovo specifické vidění. V některých básních však ten proud a rytmus strhnul i mne, například v básni „já jako vlajkonoš“ a v několika dalších. Vykřičník jak stožár Olgy Stehlíkové je sbírkou, ke které jsem si ještě před pár dny doklesťoval cestu. Její koncepce je velmi mnohoznačně interpretovatelná a bohužel myslím, že většina čtenářů, tak jako já, se nechá svést interpretací, která se nabízí a která přitom nedovoluje docenit vše, co bylo do textů vloženo. Je to sbírka rafinovaně znejišťující čtenáře, který by se chtěl zmocnit jednoznačné interpretace textů, sestavených z vážně míněných pasáží, volně se prolínajících s verši tematizujícími až příliš zaběhlé, stereotypní postupy básnění. Klišé bývá ukázkou klišé, ale jak to „správně“ rozpoznat? Ať si čtenář poradí, jak umí. Je to odvážný experiment, který ale nejspíš u většiny čtenářů skončí prostým čtením textu tak, jak leží a běží.

Za objev roku letos považuji jednoznačně Nové pověsti od Roberta Wudyho. Jeho nezadržitelný proud vteřinových bajek, hned ironizovaných a hned zase autentizovaných mýtů, je pro mne potěšením číst – a to i přes četná místa, která v duchu přeskakuji, ignoruji, nebo jim prostě nerozumím a tak podobně. Rozporuplnou roli hraje ve sbírce charakteristické vtipkování. Na mnoha místech toto působí jako autorův svéráz, dodávající textu nenapodobitelný wudyovský nádech, skoro stejně často si ale člověk říká, kéž by to byl autor vyškrtnul. Jindy ale jde humor stranou, něco se začne nezadržitelně valit a sledovat ten vývoj je fascinující. Objev roku, který je posedlý objevováním.

 

K NOMINACÍM NA CENY MAGNESIA LITERA

Lenka Kuhar Daňhelová

Přes hlubokou nedůvěru k literárnímu soutěžení a kláním jsem nabídku usednout letos do poroty ML přijala, neboť uznávám, že jde o jeden ze způsobů, jak čtenáře upozornit na zajímavé tituly, které se objevily, rozčeřit hladinu diskuzí o tom, co zajímavého v určeném časovém úseku vzniklo, a obrátit pozornost k něčemu vyššímu než našemu dennodennímu pinožení. Ještě účinnější by mi takové usilování připadalo, kdyby měla poezie, v níž se v posledních letech objevuje řada pozoruhodných titulů, možnost nominovat pět knih, podobně jako ji má například beletrie. Právě proto, že nejde ani tak o ty medaile, jako o usměrnění pozornosti na kvalitní sbírky. Kdyby tomu tak bylo, dostalo by se letos podle mého odhadu na všechny sbírky, které v nominacích chybět nesměly – a to je podle mě důležitější než to, jaké pořadí jim porota nakonec určila.

Jeden titul mi vysoce ční nad ostatními, ačkoli sítem poroty propadl. Proto mu zde věnuji nejvíce prostoru. Sbírkou, která mě oslovila s nejvyšší naléhavostí, byla Západo-východní zrcadla Adama Borziče. Byla už mnohokrát uchopena z nejrůznějších úhlů, což je dobře, protože má mnoho úrovní a přesahů. Souzním s recenzí Tomáše Gabriela v březnovém Hostu, z níž bych ráda vyzdvihla důležité poselství, které ve sbírce vysledoval. Vybízí totiž čtenáře, aby četl, aby se zajímal o mrtvé velikány, aby se pídil po otázkách, které je zaměstnávaly, a nacházel v nich otázky vlastní. „K tomu, abyste viděli, nepotřebujete vzdělání, ale právě vidění ve vás může zažehnout touhu po něm. Svět se vám neskrývá, svět se odhaluje. Vědění ozřejmuje intuici,“ píše Gabriel. I já si v této sbírce cením pozvání k rozhovoru, pozvání vstoupit do světa toho druhého, pocítit, že já jsem ty a ty jsi já. Nejde zde o srovnávání západního a východního světa, poměřování, který z nich je lepší. Nejde ani o snahu je propojit anebo předstírat, že je to možné. Jak konstatuje Tomáš Gabriel, Zrcadla „…prostě jen odrážejí mystiku obou zároveň, aniž by si tato nějak odporovala“. V takovém světě vedou mosty, po kterých k sobě můžeme přejít, zrcadlíme se v sobě. Přiložený Borzičův esej mě na rozdíl od některých recenzentů vůbec nerušil, natož aby mě dráždil, nepřipadalo mi, že snad doříkává něco, co sbírka sama o sobě vyjádřit nedokázala. Neberu ho jako pokus dopovědět sbírku, která sama o sobě žádné takovéto berličky nepotřebuje, nýbrž jako pozvání vstoupit do rozhovoru také se samotným autorem, které s radostí přijímám. Dlouho po přečtení ve mně zůstávají obrazy, rezonují ve mně vznesené otázky, úvahy, rozechvívá mě krásný jazyk, cítím velkou naléhavost a přes to, že je kniha obrácena k době rozkvětu súfismu a renesance, považuji ji za velice současnou a aktuální. Tuto sbírku jsem bezvýhradně přijala za svou, zůstává se mnou a už teď jsem zvědavá, jak se bude můj vztah k ní proměňovat a – jsem přesvědčena – ještě více prohlubovat.

Na následujících třech autorech jsme se s kolegy porotci shodli. Součástí nominací je i zdůvodnění poroty, proto si dovolím zmínit jen letem své dojmy z nich.

Kamil Bouška ze sebe ve sbírce Inventura vyrazil veškerou úzkost a napětí své doby a dal jí fascinující podobu – tak jako to udělal svého času Samuel Beckett. Neříkám to proto, že bych autora podezírala z výpůjček od slavného prozaika, spíše jen jako vodítko, co může čtenář od této knihy čekat. Jen přibližně, samozřejmě, není to Beckett, je to Bouška – přesvědčivý, vyzrálý, nekompromisní, místy až krutý, groteskní, solipsistický. Petr Borkovec vytvořil herbář, Herbář k čemusi horšímu. Místy připomíná pracovnu doktora Mengeleho, místy nástěnku v Bille, místy napočtvrté přepisovanou verzi slohového úkolu – a pořád by to ještě mohlo být horší. Autor uhranut kreaturami stvořenými ze slov pedantsky srovnává své úlovky. Uhranut na to zírá čtenář. Tíseň a fascinace stoupá. To když se ve sbírce náhle zjeví perla. Existenciální drama. Přijď, pak už to zvládneme. Cesta ke sbírce Pernambuco Ivana Wernische pro mě byla trošku delší a nebylo to bezvýhradné přijetí napoprvé. O to větší na mě čekaly objevy napodruhé a napotřetí. Vynořovaly se dřív nepovšimnuté souvislosti, příběhy a světy. Všechno, co mi zpočátku připadlo neskladné a násilně spojované dohromady, náhle začalo dávat smysl. Stále se ke sbírce vracím, čtu si ji nahlas – protože tuto sbírku je nutné číst nahlas! – zabydluji se u Arona Zuckera a jen tak se nenechám vystrnadit.

Další titul, který jsem nakonec volila, byla sbírka Slyšet obrazy Sylvie Richterové. Přiznávám, že pokud by byl nominován Pavel Kolmačka a jeho Život lidí, zvířat, rostlin, včel, dala bych přednost jeho sbírce. (Nikoli kvůli jeho chybějící nominaci, jakkoli mě mrzí, nýbrž s odvoláním na důkladné laudatio Oliny Stehlíkové při příležitosti udělení ceny Tvárnice roku 2018 v druhém čísle letošního Tvaru dovolím si Kolmačkově sbírce nevěnovat zde víc prostoru.) Na Obrazech mě trošku dráždila monotematičnost, která mi místy připadla až úporná – klidně bych si přečetla i volnější reflexe anebo jen vzdálené reminiscence, které nemusely mít s konkrétními díly nic společného. Znám ale obrazy, s nimiž autorka vstupovala do rozhovoru a pokoušela se slovem zachytit jejich podstatu nebo vzkaz – a její postup se u mě osvědčil, prohloubení vnímání obrazu, vyjádření jeho neklidu nebo poselství fungovalo.

Z prvotin mě zaujaly sbírky dvě, každá je úplně jiná, a proto jsou – opět – nesouměřitelné: uchvátily mě texty Roberta Wudyho, pro něhož jsem se nakonec rozhodla. Jeho joyceovská linka, okouzlení slovem a jeho možnostmi jsou nakažlivé, autor konstruuje a dekonstruuje, je to mýtotvorce, pábitel, který (téměř vždy) ví, kdy přestat mluvit. Raději ho mám v polohách, kdy se nepokouší vtipkovat. Přesto je to pozoruhodný debut. Slova naopak pečlivě váží Tereza Šustková ve své sbírce Skrýše – niterné, usebrané, spirituální texty, přenášející člověka do jiných dimenzí a hlubin. Málo slov, sevřený výraz, a přesto je na několika řádcích působivě zachycen autorčin hluboký prožitek či zkušenost. U většiny kolegů pak „vyhrála“ rovněž kvalitní prvotina Štěpána Hobzy Ferrari v džungli.

Ačkoli jsem se ji do svých nominací nakonec rozhodla nezařadit, ráda bych zmínila ještě sbírku Wandy Heinrichové Jehla sestupuje, Na okraji topologické propasti od Petra Hrbáče, Vykřičník jak stožár Olgy Stehlíkové, Sen o třetí plíci Ireny Šťastné či Reál Jana Škroba. Všechny totiž stojí za pozornost a fakt, že se nedostaly do užších nominací vlastně nic tak zásadního neznamená, pokud se jim podaří dostat se ke svému pravému čtenáři. A seznam stále ještě není úplný – které sbírky ve výčtu chybějí vám?

 

PADNI KOMU PADNI, POEZII SE NIC NESTANE

Radek Fridrich

Letošní rozhodování poroty za poezii považuji za zcela adekvátní současnému stavu českého básnictví. Trojice nominovaných sbírek je vyvážena generačně i rozvrstvena poetikou, ale vlastně se nic tak zásadního nezmění. Ivan Wernisch bude dál pokračovat ve svých knihách a věřím, že jsou mu veškeré cenu u zadku, Petr Borkovec, jehož tvorba má evropský kredit, bude nejspíš dál hledat možnosti slovních kutišť a Kamil Bouška bude urputně hledat další formu svých textů nebo zvolí zcela jiný formát. Osobně si myslím, že všichni jsou básníci kvalitní, každý jinak, každý po svém. A věřím, že moji kolegové porotci a kolegyně porotkyně napíší sofistikovanější rozbory jejich knih než já.

Rád bych se ale věnoval sbírkám, které zůstaly někde pod pomyslnou čarou a nevešly se do nominovaných, ale přesto vzbudily moji pozornost. Předně je to sbírka Pavla Zajíce Peníze (Weles, Brno), poetikou se s mým myšlením o poezii zcela míjí, nicméně mi přijde zajímavé básnicky tematizovat prostor open officeů a firem, kde teče cash flow a okolo úspěšných manažerů se procházejí asistentky v perfektně padnoucích kostýmech. Past, která čeká na každého, který do ní spadne, je nevyhnutelná. Nicméně Pavel Zajíc tady nabízí něco jako malé dějiny odtažitého technického pokroku a vůbec ne špatně. Název je dle mě příšerný, ale zároveň provokativní. Úplně z jiného poetického soudku jsou verše Ireny Šťastné v knize Sen o třetí plíci (Protimluv, Ostrava). Tady se kutá v rodinném prostředí, tady to logicky musí bolet, tady jsou vyostřené emoce. Irena prostě některé věci umí pojmenovat a baví mě i její žánrové rozlišení, kdy básně jsou narušeny básněmi v próze. Škoda jen, že užší formát sbírky nedovolil těmto textům více se nadechnout, ale jinak chválím, chválím, chválím. Její texty mě baví. Velice jsem si také početl v Petru Hrbáčovi, už jen název Na okraji topologické propasti stojí za pozvednuté obočí. Jeho tvorbu sleduji od první sbírky v petrovské edici New Line a jsem rád, že mu to stále píše. Navíc nakladatelství Druhé město sbírku krásně typograficky vyvedlo. Osobně nedokáži Hrbáčovi tvorbu moc pojmenovat, názvuky surrealismu, práce s botanickými termíny, analýza jevů, úhyby dějů. Je to prostě básnický samorost, který se vede svou a vede si ji dobře. Věřím, že bude mít hodně čtenářů. Mělké jámy Tomáše Kůse vydané opět v brněnském Welesu můžeme lehce zařadit do linie glosování rodinného života, zrození dětí a všeho kolem. V závěru vzpomínkové básně na Josefa Hrubého, Kůsova dědečka, nepůsobí jako potřebné relikvie, aby měla sbírka svou váhu. Tomáš zde dokazuje, jak umí působivě pracovat se slovy a jak zvážněl. Držím mu palce i v dalších knihách! Až uhrančivě působí básně Petra Čermáčka v knize Vlnolam. Petr má specifické lexikum, pracuje hojně s přírodními motivy, silný je oddíl odehrávající se v norských fjordech. Petře, tleskám ve stoje, opravdu jsem si početl a na Vltavě i poslechl. Díky.

Na závěr si neodpustím ještě pár slov ke knize Václava Vokolka, který vydal sbírku Očarovaný les (Paper Jam). Tento soubor mytologických básní původně navazuje na šestnáct textů z torstovského souboru Zříceninový mramor. Vokolek již neříká básnicky nic nového, ale zároveň podprahově sděluje, že opakování dávných příběhů je neustále důležité, což např. v loňském roce zkusil svou rozsáhlou knihou podobného ražení Robert Wudy, viz jeho Nové pověsti.

 

VYBÍRÁNÍ ZE ZLOMKŮ

Michal Jareš

Jakékoliv rozhodování a porotcování nikdy nevyloučí náhodu. Jako porota Magnesie litery za poezii jsme dostali výsek sbírek bez nároků na úplnost a s ním se mělo zacházet a rozhodovat. Proto tam nebyli v celku zahrnuti třeba Pavel Kolmačka, Petr Čermáček nebo Jakub Čermák, stejně jako tam nespadl nový Petr Hruška, protože vyšel až po tom všem. Zůstaly nám tedy k vybírání jen zlomky celku a z nich pak v pětici různých názorů i nátlaků vyplynulo toto:

Kamil Bouška: Inventura – Shodli jsme se na Kamilově sbírce všichni, i když všechny nějak bolela. Mně trvalo, než jsem do ní našel vchod, ale pak už to jelo samo. Není to sbírka o „já“, ale o „my“, což ostatně platí i o dalších dvou vybraných nominandech. U Kamila se jde k emocím až na kost, když hnus, tak hnusný, když láska, tak jedinečná a úplná. Patos a vážnost, které střídá něžnost a škleb: zároveň se tahle sbírka ani trochu nepodbízí a nejde době na ruku, je svá, originální a pravděpodobně si tenhle náboj udrží dost dlouho.

Petr Borkovec: Herbář k čemusi horšímu – Krutá sbírka o nás všech, o našich touhách, bolestech, úchylkách. Pojmenování a vyměření světa nejen pomocí těch bizarních střevličích příběhů a pornografie, ale také třeba dialogem s Erbenem. Něco se díky Petrovým prózám Lido di Dante zlomilo a skrz tu průrvu vykukuje básník omalován jinými válečnými barvami, než v jakých se ukazoval za poslední desetiletí. Přestal se brát vážně? Nebo naopak se brát vážně začal?

Ivan Wernisch: Pernambuco – Po delší době zase Ivan jak řemen. V posledních letech byly jeho sbírky a soubory všelijaké, od nepodarků a hříček (Tiché město, Jakápak prdel) po sbírky silnější a silné (S brokovnicí pod kabátem). V Pernambucu se střetly světy a je tu sbírka z pozdního wernischovského světa. Chodím v tom světě dlouho a baví mě i na několikáté čtení, protože v něm odměřuje rok i čas mnoho známého, ale zároveň vždycky trochu ohrožujícího.

V porotě dále probíhalo hádání o všem možném, o patosu, o nudě, o egu, o nesrozumitelnosti a naopak o příliš jasném chtění a nadbíhání věcem, o zbytečnostech, o špatné redakční práci, o „humoru“, o neschopnosti škrtat, o příliš průhledných pohnutkách a o někdy zbytečných stránkách nekonečných doslovů, aby v tom všem každý sám za sebe vykřikoval jména a sbírky, které se mu zadrhly pod kůži. Za sebe jsem do toho volal, aniž bych překřikoval, první dva vyvolené.

Tomáš T. Kůs: Mělké jámy –Ta rytmizace! Ta traklovská žlutá, od které je jen krůček k vypsání se ze strachů, z bolestí i úzkostí o potomka až po reálné obavy a reálné ztráty nejbližších lidí. Kruh, který se v Tomášově sbírce uzavře, ten kruh probíhá od narození až do smrti, aby po všem zůstal jen neznatelný otisk v nemocničních postelích, který pomalu mizí.

Ewald Murrer: Tma se mne dotýkala – Hluboká a melancholická nota, plná smutků, blednoucích kousků a útržků něčeho kdysi snad celého. Něco tu číhá v nepojmenovatelném „tam“, aby nás nakonec všechny spolklo. Jistota je pak už jen v tom, že po všem přijde zánik. Hrozí tu sice nebezpečí zkratky k zjednodušení, stejně jako často je potřeba vypořádávat se s poetikou tzv. dědičnou. Někdy je to vyprázdněné, ale většinou to udrží, co má.

Na cenu Magnesia Litera v kategorii Poezie jsou nominovány tyto sbírky (tučně značíme vítěznou):

Petr Borkovec: Herbář k čemusi horšímu
fra, Praha 2018

Kamil Bouška: Inventura
fra, Praha 2018

Ivan Wernisch: Pernambuco
Druhé město, Brno 2018

Chviličku.
Načítá se.
  • Božena Správcová

    (1969, Praha), literární publicistka, básnířka, editorka a nakladatelská redaktorka. Do roku 2012 pracovala v redakci Tvaru. Vydala několik básnických knih (Guláš z Modrý krávy, MF 1993; Výmluva, ČS 1995; Večeře, ...
    Profil
  • Lenka Kuhar Daňhelová

    (1973), básnířka a překladatelka z několika jazyků, prozaička a výtvarnice. Působila jako redaktorka časopisu Pobocza (Krajnice), spolu s manželem Petrem Kuharem organizuje již jedenáctým rokem literární festival „Stranou – evropští ...
    Profil
  • Michal Jareš

    (1973), literární historik, publicista, editor a básník, vědecký pracovník Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky. Literární reflexe uveřejňuje nejčastěji v časopisech Česká literatura a Tvar.
    Profil
  • Radek Fridrich

    (1968, Děčín) básník, výtvarný autodidakt, překladatel, recenzent. Vystudoval češtinu a němčinu na Pedagogické fakultě UJEP v Ústí nad Labem, působí jako učitel. V roce 2008 vydal své překlady v knize Modroret: Z pověstí ...
    Profil
  • Tomáš Gabriel

    (1983) je básník a recenzent, zaměřující se na současnou českou poezii. Studoval na Fakultě humanitních studií UK, pracuje jako softwarový analytik. Je autorem básnických sbírek Tak černý kůň tak pozdě ...
    Profil

Souvisí

  • Kamil BouškaInventura

    „Každý potřebuje světlo.“

    Reflektuje Michal Jareš

    Básník pojmenovává nás, to, co v nás je a z čeho jsme ulití, aby se ukázalo, že není jen zlo a dobro, ale že jde hlavně o míru věcí.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 8/2019
  • Tomáš Gabriel

    Co se ti honí hlavou

    Reaguje se zásadně jen na v debatě již přítomná, existující témata, a to podpořením jednoho ze dvou již existujících stanovisek k dané věci.

    Drobná publicistika – Sloupek
    revue Ravt 18/2018
  • Lesk a bída překladatelství
    Rita Kindlerová, Helena Beguivinová, Kateřina Klabanová, Markéta Vinická, Miloslav Uličný, Zdeněk Beran, Dana Svobodová, Jiří Hrubý, Alena Morávková, Lenka Kuhar Daňhelová, Vladimír Medek, Jana Zoubková

    Anketa

    Mám několik překladatelských snů, tj. tipů na knihy, které bych rád přeložil, ale takové sny se neprozrazují. Není nic snazšího než někomu jeho sen vyfouknout. Takže se svěřím pouze s jedním snem: aby konečně někdo vydal překlad, který mi leží v šuplíku už čtvrt století.

    Drobná publicistika – Nezařazené
    Z čísla 13/2018
  • Lenka Kuhar Daňhelová

    Jaká nesmrtelnost?

    A tady vzpomínky na ni končí./ Nikdo už o ní víc neví,/ než to jméno. Cirila.

    Beletrie – Poezie
    revue Ravt 12/2018
  • Danhelova
    Rozhovor s Lenkou Kuhar Daňhelovou

    Poezie je pokus o komunikaci

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Moje dlouhodobé téma, které koresponduje i s tím, co překládám, je nesmrtelnost lidí, kteří byli zbavení důstojnosti i jména, dostali jen čísla a nakonec z nich zbyla hromádka popela.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 8/2018