Co se mi honí hlavou, jsou myšlenky kolem zdůvodnění tvorby. Příliš zaměřené na mne, zobecnění se nabízí, ale přehání to. Pak další úvahy o sobě samém, že smyslem psaní recenzí je pro mne odezva, které se ale nedostává, a tak smyslem zůstává napsat text přímo pro autora, protože ten vždy nějak dotčen je. Cítím se trapně, když začnu pošetile, ale se zápalem „uvažovat“ – a ticho po pěšině. Chybí mi stejně naivní protějšek do debat o smyslu všeho a píšu vlastně jen, když se nechám záchvěvem narcisismu strhnout k oslňování sebe sama. A pak je ticho.

Přemýšlím třeba o té části doslovu k Nejlepším českým básním, které jsem se nejvíc bál, u které jsem nejvíc doufal, že mi to neomlátí o hlavu, protože jsem se pustil do teoreticky docela nepodložené a od boku vystřelené interpretace současného psaní v souvislosti s přeháněním, násilností stylizace. Překvapilo mne, že nejenže to nikdo nerozvedl, ale ani mi to nikdo nevyčetl – prostě to jakoby neexistovalo. Přitom to bylo zranitelné místo, bylo to jediné zajímavé místo (z mého pohledu) v tom textu. Vůbec se mi zdá, že je pozoruhodná tendence na všem komentovat jen to již známé a profláklé. Myslím, že to má co do činění s internetem.

Diletantství je nemyslitelné – každé prohlášení je rázem k dispozici k posouzení celé šále profesorů, lidí od literatury, trollů, a to vše před zraky všech přátel včetně rodiny. Není tedy možná ani debata na akademické půdě, ani neformální debata u piva, protože jedno je vždy uvedeno do kontextu druhého. Když říkám, že to není možné (a teď se dávno musíš usmívat mé samomluvě, ale to je myslím fajn plamenný žánr), chci vlastně říct, že nato nikdo nemá kšandy, nebo jak se to říká.

Reaguje se zásadně jen na v debatě již přítomná, existující témata, a to podpořením jednoho ze dvou již existujících stanovisek k dané věci. Zbytek je něco jako ne-myšlenka, ne-řeč, ne-téma. Sleduju vývoj toho, co jsem v tom doslovu napsal, proti novým knížkám sám s pocitem, že jsem silně podezřelý z umanutosti a snahy dokázat sobě i ostatním, že jsem měl pravdu, ale i tak s pocitem, že na tom něco je. Třeba poslední Borkovcova sbírka je prakticky ukázkovým příkladem poetiky takového přehnaného gesta a jsou i jiné příklady. Jaruna taky. Přemýšlím ale, co je vlastně tou látkou, která se na takto (přeháněním) vyčištěném stole rozprostírá. U Borkovce je za tím láska, u Jaruny důraz na důležitost identity – střílím od boku.