Literární kritice se u nás již několik let nebývale daří. Díla podprůměrných, průměrných i skvělých autorů nejenže bývají správně identifikována a pojmenovávána napříč literárními časopisy, ale na základě vtipných, mnohdy velmi objevných, až filosofických kritických statí dochází k samovolné kultivaci nejen čtenářů, ale i mladé generace kritiků, která stále přesněji chápe, jak být ve svém poslání doopravdy dobrá. V minulosti se o literární kritice mluvilo zpravidla v souvislosti s její krizí, která, z dnešního pohledu zcela prokazatelně, v té době skutečně probíhala. Jednou z domněle odvážných, dnes již samozřejmých tezí oné doby bylo, že pokud by se podařilo krizi kritiky překonat, mělo by to blahodárný dopad nejen na schopnost čtenářů k literatuře přistupovat a číst ji, ale zprostředkovaně i na zlepšení schopnosti celého národa kriticky myslet, volit si úctyhodné představitele atd. Dnes již víme, že tato závislost skutečně platí. Vždyť jak snadněji si utřídit svůj konečný, a proto vždy po smyslu volající život, než synchronizací sebe sama s rezonujícím literárním dílem a kritikou? – říká si nejspíše dnešní průměrný člověk.

A opravdu, jak si nevšimnout slov vždy tak zřetelně znějících, jaká vypouští například OS (dále jen Olga Stehlíková) v kritice básnické sbírky Zbyňka Fišera Někde za Truchlovem (Tvar 5/15)?

“Snad nejpřitažlivější na této sbírce je pro mne to, jak umně přetváří pseudodobovou, historickou či spíše historizující fikci v nadčasové, univerzální, emotivně vypjaté sdělení. Jako by to byly vaše vzpomínky, vaše rodová historie, vaše vina, vaše krabice s dopisy, propírané zkazky a rodinné legendy, s každou generací znovuprožívané vaším vlastním vyprávěním.”

Povšimněme si, jak jde kritička po tom podstatném, po syntéze literárního přínosu dané sbírky a daří se jí přirozeně pojmenovat cosi víc, než pouze věcný obsah textu. Zaměřuje se na těžko plně osvětlitelný, ale právě proto podstatný aspekt sbírky, který je dle jejího soudu zodpovědný za estetickou působnost textu, a ve kterém se skrývá Fišerův specifický rukopis a přínos. Jako nadšený čtenář Fišerovy sbírky mohu jen souhlasit, že opravdu v tom napětí mezi historičností a pseudodobovostí, lítostí nad marněním reálných lidských životů a baladicky přetvářením této nesnesitelné skutečnosti v mýtus, leží podstata sbírky.

Olga Stehlíková však není jedinou skvělou kritičkou, která jen málokdy šlápne vedle.

Tady snad jen malá poznámka přes čáru: bylo by možná k dobru věci, kdyby se některý český kritik alespoň jedním článkem pověnoval také nešvarům české kritiky. A to i přesto, že byl tento publicistický žánr (tzv. nešvarek) v minulosti pro svou obsahovou prázdnotu zdiskreditován. Já vím, řeknete: ve škole nás taky neučí výkladem toho, co dělají pětkaři… Ale já se musím ptát, zda dnes, když máme všude kvality až nad hlavu, je ještě třeba prázdnoty se vůbec obávat? Není právě absence prázdnoty tím, co by nás mohlo nakonec vyprázdnit? Nestává se prázdnota, je-li jí ve společnosti ponecháváno takto žalostně málo místa, obsahem sama o sobě?

Jiří Zizler ve své stručné, ale mimořádně výstižné kritice souborného básnického díla Vladimíra Mikeše Poemy a Pozdní sběr (Souvislosti 2/2016) dokázal docenit a rozvést to, co ledaskoho (mě) při čtení možná napadalo, ale za co se ledasten nebyl schopen jednoznačně postavit.

“Mikeš vytvořil příval, ba takřka oceán příběhů ze svého životaběhu. Jeho monumentální pokus klade esenciální otázky – Co znamenají události života? Je vůbec život vypravovatelný? Jak skončí minulost při konfrontaci se současností? A čím se stane člověk bez obalu svých historek, lze se v něm potom dohledat nějakého základu a středu? Kde hledat zřídlo řeči, co to v nás mluví? A co když se řeč zastaví?”

Tady to máme, velké filosofické otázky spojené přímo s dílem a to nikterak nahodile! Zizler je v tomto místě jasnozřivý, každá z jeho otázek nás přibližuje tomu, jaké to je se bezbřehým proudem Mikešových veršů/vzpomínek probírat, a jaké by to bylo, pokusit se tak jako on zarputilým vzpomínáním se svým životem vyrovnat/svému životu přiblížit. Nikdo si nedá tu práci vzpomínat, ba halucinovat vlastní život takto dopodrobna, ale Mikeš tu marnost vyzval na souboj a Zizler to dovedl zachytit.

Posledním výtečníkem, jehož kritiku bych zde chtěl oslavit, je Igor Fic, který se zabýval básnickou sbírkou Kavárny Jiřího Dynky (Tvar 5/16). Fic nejprve velmi elegantní zkratkou odhadl celkové vyznění sbírky:

„Postupem času, jak v kavárnách sedáme, bude individuální paměť podrobena podmanivé mentální tortuře, začne se uzavírat v cyklech, kterými poznenáhlu prostoupí paměť krajiny.“

Pozoruhodně přesvědčivé a překvapivé je však především jeho vylíčení sbírky jako symfonické básně:

„Stavebním principem celé Dynkovy skladby je tropus. Nikoli tropus ve smyslu jazykové ozdoby, čili obratu, přenesení významu na základě substituce, ve smyslu sémantickém, ale ve smyslu vsuvky do ustáleného rámce textu. Tropus, jak jej popisuji, je prostou interpolací. Takto byl masivně uplatňován ve středověké písňové (lyrické) i dramatické tvorbě, aniž by taková praxe kolidovala s rétorickými poučkami starověku. Ustálený, koloraturní nápěv byl rozvíjen přídavky, vsuvkami a doplňky, které stabilitu předepsaného (liturgického) textu nenarušovaly, ale původní text rozvíjely v nových veršových, rytmických a rýmových formách, ovšemže i v námětu a obsahu.“

Následuje výpis opakujících se sentencí, kterých Dynka užívá jako koloratury a další rozbor práce s nimi. Krásný příklad toho, kdy zdánlivě technicistní zaměření se na analýzu formy může vést vědomějšímu náhledu na sbírku jako celek – ve zcela nečekaném kontextu.

Je mi jasné, že po tomto článku mohu očekávat bouřlivé reakce typu: „vypíchnout by si podle mě zasloužil spíš tento text“, nebo „rozhodně byly letos napsány i grandióznější statě“ – takových polemik tu v poslední době máme jako hub po dešti, a já, jsa houbařem, jsem na to jedině hrdý. Přesto bych si přál, a říkejte si mi třeba „staromilče“, aby se také objevil alespoň jeden ten nešvarek.