Vzácná jsou díla, která hned první větou vtáhnou čtenáře do svého (a tím pojednou i jeho, tedy čtenářova) světa. Ale naše literární kritika je víc než vzácná. Dramaticky řečeno, nachází se ve stavu klinické smrti. Sotva vegetuje. Stačí malé srovnání ad hoc, ovšemže čistě subjektivní (svou čtenářskou zkušenost můžu jen sdílet, nehodlám ji nikomu vnucovat). Bída současného literárněkritického psaní se přede mnou obnažuje zvláště ve chvílích, kdy si občas nostalgicky listuji literárními časopisy ze šedesátých let minulého století. Ne že by v nich nebylo mnoho časového, co k nám dnes jen mnohomluvně mlčí; každá doba má svůj prach a své krátkodeché, leč o to hlučnější žvanily. Jenže kritika existovala! Existovaly občas i věcné polemiky, nikoli ublíženecké osobní rozbroje. Ono šlo totiž často – i v těch zlatých šedesátých – o hodně, mimo jiné o hrozbu cenzury a osobních postihů. Avšak zejména to byla doba, poslední okamžik před nástupem postmoderní „posthistorie“, kdy i recenzent malé knížky mohl mít pocit, že může osedlat dějiny a jet na nich jako na tmavém hřbetě velryby. Aspoň chvíli, než skončí pod hladinou nicotnosti a zapomnění. Byl to zkrátka někdy boj – s veškerou agresivitou, jednostranností a patosem onoho slova, které se do dnešních kulturních poměrů vůbec nehodí.

Samozřejmě, že perspektiva a historický odstup klamou, protože si všímám jen toho nejlepšího, zatímco tehdejší prostřední a podřadné texty jednoduše přecházím. To je výhoda i zdání každé nostalgie, která staví na vznešeném výběru. Ovšem je pravda, že tehdejší kritika leckdy citlivě obsáhla nebo se aspoň pokoušela obsáhnout umělcovu poetiku a estetiku, nezřídka i s přesahy filozofickými. Nemůžu nezmínit texty Zdeňka Kožmína, Milana Suchomela, Jiřího Brabce nebo mého oblíbeného Jana Lopatky. Kritik neuštědřoval jen povýšenecké záhlavce autorovi, který si například dovolil napsat dlouhý text (jako Pavel Mandys, když píše o Kahudově próze). Je to k pláči, jak řídké, nesoustředěné a neambiciózní je dnešní literárněkritické psaní. Čím to je? Pokusím se vyslovit hypotézu, nejprve ovšem malou okliku.

Olga Stehlíková si ve svém sloupku všímá šovinistických (sexistických) projevů některých literárně kritických a kulturně publicistických textů. Všímá si těch pisatelů, pro něž je takzvané ženské psaní čímsi jiným, exotickým, neřkuli méněcenným, zkrátka něčím, pro co jsou hned připraveny úhledně zorganizované šuplíky hodnocení a charakteristik. Ženské psaní je v tomto smyslu odvozeninou, něčím druhotným, partikulárním, na rozdíl od psaní mužského, které je zjevně natolik univerzální, že o mužském psaní netřeba mluvit; je to prostě psaní jako takové, bez přívlastku, a vyřízeno. Nejde mi nyní o to, abych zmíněné stereotypy vyvracel, i když si na tomto místě neodpustím jednu poťouchlost. Když jsem nedávno listoval starým časopisem Prostor z roku 1990, narazil jsem v něm na jeden mimořádně hloupý a směšný text. Jeden celkem nudný, přesto uznávaný autor tu píše o feminismu dost nevybíravě, a hlavně naprosto nepoučeně jako o ideologii, jejímž hlavním cílem je prý vyrábění nepřítele-muže. Dost velká pitomost na to, aby zůstala nepodepsaná. Jenže on ji napsal a podepsal sám Jaroslav Putík. No nic, tohle v čítankách nenajdete.

Opakuji, nejde mi o to, věnovat se teď osvětové práci a vyvracet šovinistické nesmysly, ať jsou jejich původci sebevětší mistři a kabrňáci. Ani mi nejde o obhajobu feminismu, k němuž mám ostatně sám natolik blízko, že se považuji za jeho stoupence. Chci vyjádřit přesvědčení, že šovinismus, o němž Stehlíková hovoří, je symptomem něčeho mnohem hlubšího, co bych zjednodušeně nazval intelektuální leností. To, že literární kritik napíše o autorce nějakou předsudečnou hloupost, je skandální také a snad především proto, že mu tato předsudečná hloupost jednoduše prochází. A proč by ne, když procházejí nekompetentní soudy o nepřiměřené délce velké prózy. A prochází i to, že jeden nejmenovaný literární kritik – ve volných chvílích zřejmě úspěšné médium všech seancí – ustavičně hodnotí literární díla tak, jako by neomylně dokázal číst autorovy myšlenky; suverénně operuje s tímto konstruktem autorova mentálního světa, jako by to byl objektivní fakt a jako by autor do mrtě věděl, co vlastně napsal. Mystérium tvorby dnes, v éře Facebooku? Ach, kdeže loňské sněhy jsou, většina autorů si stejně jen honí své ego… (Co by na tenhle moralistní pseudoargument odvětila obě velká „G“ – Gide a Gombrowicz?)

Intelektuální lenost je pochopitelně eufemismus pro skutečnou krizi myšlení, přesněji řečeno – krizi úsudku. Kant v Kritice soudnosti píše o reflektující soudnosti, která není dána žádným zákonem. Jejím principem je reflexe předmětů, pro něž ještě žádný pojem předmětu neexistuje. Myslím, že tady někde se rodí autentický literárněkritický úsudek. Literární kritik by neměl k textu přistupovat s hotovými šablonami či přímo předsudky, dogmatickými hodnotovými rámci, zkrátka s uzavřeným pojmem díla nebo autora. To však neznamená, že by neměl mít nějakou koncepci literatury, a tudy vcházíme na bezútěšný terén literárněkritické současnosti. Zatímco v dobách dřívějších hrozil dogmatismus zideologizovaných norem, dnes je situace skoro navlas opačná (ne že by ideologie vymizely): převládá vágnost, konfúze, argumentační nejasnost. Převládá banální fráze, která se neštítí ventilovat vlastní předsudky a osobní animozity, nad poctivým soudem. Fráze nadto bývá oděna do subjektivizované emfáze – což je obzvlášť bizarní aliance, protože často zcela neosobní jazyk bez jedinečného stylu slouží jako nástroj k sebeprezentaci; v konečném důsledku nejde o nic jiného než o směs křupanství a agresivního infantilismu. Nebaví mě dominující způsob literárněkritického psaní, v němž recenzent píše pokaždé jinak (protože vágně), a přitom stále stejně (buď nijace, nebo rovnou hulvátsky předsudečně, což jsou – jak naznačeno – dvě strany téhož penízu).

Každá pořádná kritika je především sebekritikou. Odvolal bych se znovu na Kanta: je kritikou vlastního hlediska, limitů vlastního poznání. Anebo řečeno s Marxem: je kritizující kritikou kritiky. Mám rád kritiky, kteří jsou čitelní v tom smyslu, že jejich koncepce literatury, kultury, společnosti, jejich koncepce světa, chceme-li to vyslovit takto nabubřele, je srozumitelná, má víceméně odhadnutelné argumentační podloží – čtenář by měl vědět, proč kritik mluví tak, jak mluví, a měl by to ovšem vědět hlavně kritik sám. Přitom by to neměla být koncepce uzavřená, neměnná, bez překvapení, bez možnosti přesunu důrazů a někdy i proměn (pod tlakem zkušenosti občas měníváme názory všichni, Šalda by mohl vyprávět). Mému ideálu dobrého a čitelného kritika stojí nejblíže vzpomenutý Jan Lopatka, jehož chápání literatury jako šifry lidské existence v sobě obsahuje jasnost, nicméně vždy i kus nedořečenosti, něčeho, co doříct prostě nejde, jinak bychom upadli do schematismu. Otravní a zbyteční jsou recenzenti, kteří se nechávají unášet textem, žádnou koncepci nemají, každá jejich recenze je jiná, tudíž zaměnitelná a jakákoli myšlenková stopa neviditelná – prostě neexistuje. Čímž jsem, obávám se, charakterizoval valnou část dnešní recenzentské praxe. Jenže recenzování není kritika, tak jako zpravodaj není romanopisec. Pokud se aspoň na tomto základním rozlišení shodneme, není ještě věc kritiky ztracená, i když k ohňostroji optimismu je to pořád daleko. Pořád hrozí, že kritika bude čekat na Velké Dílo, ale skončí jako Kafkův účastník hostiny, který čeká na předkrm, aniž by si všiml, že kolem něho už dávno pronesli hlavní pečeni.