Nedávno se mi zdál sen, který ve mně probudil vzpomínku na pozdní léto roku 2011, kdy jsem se s M., svou tehdejší polskou přítelkyní, procházel ulicemi Lublinu. Byl pěkný slunečný den, začátek září. Vedlejší ulice města byly špinavé, temné, bezútěšné, vypadaly nebezpečně. Hlavní bulváry působily naopak velkolepě jako v žádném českém městě. Lublin je město východního rodu jako Varšava nebo Minsk, sem může Středoevropan jen zabloudit. A pokaždé ho překvapí spojení chudoby a možná až zbytečně monumentální architektury. V židovské restauraci nás samozřejmě obsluhovali Poláci, což ještě zdůrazňovalo evidentní skutečnost, že starý svět je nenávratně pryč, navždy pohřbený.

Pamatuji se, že když jsme s M. nastupovali do autobusu, připadal jsem si jaksi nevhodně – jak je možné, že nás do Majdanku může dovézt obyčejná autobusová linka?

Jakmile jsme vstoupili do ohraničeného prostoru tábora, počasí se prudce změnilo. Ta změna byla směšně teatrální: prudký filmový střih ukončil jasný den a začal šedivý sychravý podzim. K nebi se zvedlo hejno vran a kroužilo nad opuštěnými strážními věžemi. Scéna byla připravena.

Ale my jsme sem nepatřili a nepatřily sem ani mé pocity. Vyčítal jsem si, že ve mně narůstá zvědavost. Když jsme vstoupili do jednoho z baráků, ucítil jsem vůni zaprášeného dřeva – jako bychom vešli do obyčejné turistické chaty s elektrickým osvětlením a ohřívanou vodou. V dalším baráku: fotografie a předměty. Krásně zdobené rukojeti vypelichaných zubních kartáčků. Krém na ruce. Hadrové panenky. Obrovské množství klíčů různých velikostí a tvarů. Když jsme se blížili ke krematoriu, nedovedl jsem pochopit, že komín – jakkoli vysoký – vypadá naprosto neškodně, jako jakýkoli jiný komín na střeše jakéhokoli jiného domu. Uvnitř jsem znovu ucítil důvěrný závan zaprášeného dřeva. Okna byla špinavá. (Uklízí tu někdo?) V rozích bylo několik čerstvých pavučin. (Neměl bych je odstranit?) Uviděl jsem řadu zčernalých pecí. Hned vedlejší místnost, vzdálená sotva pár metrů od kremačního prostoru, sloužila jako pracovna a ložnice. (Copak tu opravdu mohl někdo spát?) Mlčeli jsme. Všechno bylo natolik přízračné, že jsem měl dojem, jako bych tu ani nebyl, jako by se mi to jenom zdálo, zatímco moje tělo leží někde v měkkém pohodlí hotelového pokoje.

A pak to přišlo. Až dosud bylo všechno víceméně očekávatelné. Detaily, které mi připadaly nepatřičné, neškodně odkazovaly kamsi k mému dětství – proto mi chvílemi připadalo, že jsem vlastně jinde. Někde na letním táboře.

V jedné z pecí ležela růže. Seschlá a zkroucená. Nevýslovně dojemná. Někdo bezejmenný tu takhle prostě uctil památku jiných bezejmenných. Slzy se mi draly do očí tak rychle, že mi chvíli trvalo, než mi došlo, že opravdu pláču. Musel jsem na vzduch. M. mě následovala, vypadala ale klidně.

Stáli jsme chvíli na malé čtvercové ploše, která – jak jsme se pak dočetli – sloužila jako zahrada k pěstování zeleniny. Hnojila se lidským popelem. Bylo to vlastně docela rozumné a hospodárné řešení, protože popela bylo v pecích stále dost a byla by škoda jej jen tak vyhodit.

Nebe bylo stále šedé a těžké.

Po návratu autobusem zpátky do města jsem se sám styděl za to, že hned za plotem tábora stojí celkem nové rodinné domy. Jak asi vypadají lidé, kteří v nich bydlí? Úplně normálně, samozřejmě. A jejich bydlení jim zřejmě připadá také úplně normální.

Co vlastně není na tomhle světě normální?

Slova „norma“, „normální“, používáme hlavně proto, abychom si připomínali, že naši provinilou jedinečnost může kdykoli stihnout trest. Čím míň si je člověk vědom své jedinečnosti, tím menší vinu pociťuje. Dovedu pochopit, že někteří dozorci z nacistických koncentráků nebo sovětských gulagů necítili vůbec žádnou vinu. Sloužili přece příkazům, sami se rozpouštěli v něčem nadosobním. Neberu to jako jejich cynickou výmluvu, nýbrž jako celkem přesný popis jejich pohledu na sebe sama. Když se někdo stane součástí takového nadosobního (taky by se dalo pěkně uhlazeně napsat „objektivního“) soukolí, ocitá se mimo etické kategorie.

Jenže k tomuhle mudrování jsem dospěl až poté, co jsem se probudil ze svého nedávného snu, který ve mně onu vzpomínku na Majdanek vyvolal a kterým jsem původně začal. Pokusím se ho nyní vylíčit co nejvěrněji.

Stalo se to v kostele nebo v galerii? Netuším. Byla to prostorná, nemocničně bílá, dokonale čistá místnost s velkými okny. Až nepříjemně prosvětlená (vypadlo to, jako by za okny hořel červenec, ale nějak jsem věděl, že okna jsou jen slepými prosklenými výklenky, za nimiž září stovky žárovek). Jenom to světlo a ozvěna. A chladno. Zřejmě jsem tu byl úplně sám. Přesto jsem měl pocit, že mě někdo stále pozoruje, něčí neviditelné oči. Napadlo mě podívat se nad sebe.

Na vysoké bílé zdi visel černý krucifix s postavou ukřižovaného Hitlera. Byl neobyčejně vyzáblý, s útlým trupem a hubenýma dlouhýma nohama s ohavně zduřelými polokoulemi kolen. V jeho obličeji se odráželo nezměrné utrpení, tak velké, že už nemohl ani křičet, ani plakat. Bylo mi ho drásavě líto, jenže jsem neměl ponětí, jak a proč vlastně bych mu měl pomoct. V tom jeho utrpení nebyla žádná hloubka, žádná naděje zázračného zmrtvýchvstání. Pak jsem se náhle probudil.

Patos toho snu a patos mého zážitku v Majdanku se sloučily v cosi, co by se – neméně pateticky – dalo nazvat poznáním. Nebo dokonce prozřením.

Myslím, že mezi činem, vinou a trestem není žádná bezprostřední příčinná souvislost, protože každý z trojice výrazů označuje jinou rovinu skutečnosti: čin je mezilidský, vina osobní a trest nadosobní. Souvislost mezi tím si jen namlouváme, abychom zdůvodnili to, co zdůvodnit vlastně nejde, na co je rozum krátký. To se týká i utrpení. Všechny velké literární a náboženské příběhy o tom, že utrpení nás přivádí kamsi „výš“, že má zkrátka nějaký důvod, jsou jen vyprávěnky kořeněné špetkou sadismu a zoufalstvím.

Utrpení žádný smysl nemá, je to jen bolest, která by neměla existovat. Nepřipouštíme si to a hledáme absurdní vysvětlení jen proto, abychom se nezbláznili, aby se naše existence nerozpadla ve změť útržků volně plujících světem.

Protože pokud nemá smysl utrpení, jaký smysl má radost?