Na virtuální stůl redakce Tvaru/Ravtu (rozuměj v redakční mailové schránce) přistály dva texty. Jeden, který napsal Pavel Janoušek, reaguje na sloupek Olgy Stehlíkové; druhý, jehož autorem je Tomáš Gabriel, představuje pravděpodobně (ovšem bez nápovědy bych to sám nepoznal) komentář k mému kulturně pesimistickému zamyšlení o literární kritice. Oba přilétnuvší texty jsou navzájem odlišné, a přesto mají cosi společného. Nejprve k odlišnostem.

Janouškův text je formulačně přímočarý, ironický až sarkastický, výbušný a říká jasně, proti komu se vymezuje. Místy mu nelze upřít provokativní vtipnost, jako čistá nadsázka by mohl fungovat bezchybně. Jenže přestává fungovat tam, kde se snaží parafrázovat myšlenky Olgy Stehlíkové. Text se pojednou stává manipulativním, pisatel vkládá Stehlíkové do úst něco, co neřekla. Stehlíková prý tvrdí (zvýraznil R. K.; i dále),

„že jakákoli zmínka literárních publicistů o ženském pohlaví autorky je jen sprostý šovinismus, a to zvláště ve chvíli, když se z této diference cosi odvozuje.“

Všimněme si pozorně této formulace, protože ďábel, jak známo, tkví v detailu. Na první pohled to vypadá, že je to korektní vyjádření, až se člověk diví, proč má Janoušek potřebu se proti jeho obsahu vymezovat. Leč potíž je v tom, že je nepravdivé. Stehlíková nikde neříká, že by fakt, že je autorka ženou, měl snad být zamlčován. To ostatně v češtině, která přece zná přechylování, ani nejde; takový požadavek by působil směšně. Avšak Janoušek se oné směšné představy drží a dovádí ji do záměrně absurdních důsledků. Rozvíjí myšlenku, že by se ženské a mužské mělo pominout a mělo by se psát pouze v neutru. Úplně mu přitom uniká, že vlastnímu vtipu obětoval logickou soudržnost své provokace – zaměňuje totiž gramatický rod (gender) s pohlavím (sex). Jinými slovy dělá přesně to, co Stehlíková odhaluje jako základ „české literární šovinistiky“: biologická determinace, tedy to, že se někdo narodí jako žena (nebo muž), převádí na determinaci společensko-kulturní (jazykovou, literární aj.). Muži z tohoto nekorektního převodu vycházejí o něco lépe, protože mužské je kulturně považováno za primárně bezpříznakové. Správná, čili nemanipulativní parafráze základní teze sloupku Olgy Stehlíkové by tedy nejspíš zněla: autorka soudí,

„že jakákoli zmínka literárních publicistů o ženském pohlaví autorky je jen sprostý šovinismus, pokud se z této diference vždy odvozuje diference jazyková a kulturní“.

Obávám se však, že z této formulace by se Pavlu Janouškovi nepodařilo vykřesat žádný vtípek. Zpochybňovat étos feminismu je totiž po čertech ošemetné. Kdyby autorka například tvrdila,

„že jakákoli zmínka literárních publicistů o židovském původu autorky nebo autora je jen sprostý rasismus, pokud se z této diference vždy odvozuje diference jazyková a kulturní“,

legrace by rychle skončila. Ale feminismus je právě toto. Není to ideologické blouznění sexuálně neukojených nebo chorobně ambiciózních žen. Feminismus nevznáší nesmyslný nárok na zrušení mužského a ženského, nýbrž chce narušovat něco jiného: je to kritika ideologické, sociokulturní a historické podmíněnosti mechanismů, které nám sugerují, že biologické odlišnosti mužů a žen nutně zakládají přirozenou nerovnost ve společnosti. A je to kritika nadmíru vážná a důležitá – byť se v české maskulinní konzervativní společnosti zhusta setkává s nevážností, demagogií a laciným vtipkováním –, protože na společenské nerovnosti není nic apriorně nutného ani přirozeného.

Gabrielův text se dá uchopit mnohem obtížněji než provokace Pavla Janouška. Je až autisticky uzavřený do sebe, jako by neměl potřebu se obracet ke čtenáři, navázat dialog. Kromě toho je pozoruhodně myšlenkově neproduktivní. Jedná se v podstatě jen o čtyřnásobnou citaci z různých recenzí (výlučně recenzí poezie), opatřenou ironickým komentářem. Mohlo by se zprvu zdát, že Gabrielův text je prostou inverzí mého sloupku: chválí tam, kde já kritizuji. Jeho chvála je však výsměšná, čili je částečnou kritikou, která mi částečně dává zapravdu a částečně vážnost mé kritiky (právě svou výsměšností) podvrací. Možná nedohlédám hloubky Gabrielovy sofistikované hry, a kladu si proto primitivní otázku, k čemu má taková složitá ironičnost sloužit? Co chce autor vyslovit? Čeho se dožaduje? I přes mou nejlepší dobrou vůli vstřícného čtenáře mi vychází, že Gabriel s tezí o klinické smrti literární kritiky nesouhlasí, a zároveň souhlasí. Tomu by odpovídaly v Čechách tak oblíbené řečnické figury: „ani, ani“, „ano, ale“, „na jedné straně, zato na druhé straně“, jež nevedou nikam a jsou spolehlivým zabijákem každé potenciální diskuse (proto jsem zmínil onu myšlenkovou neproduktivnost). Gabriel to nazývá dvojitou ironií, já to nazývám alibismem, který chce být nobilitován zbytečně neproniknutelným několikanásobným pomrkáváním. S tím textem si prostě nelze nic počít. Chápu, že byl napsán, jen nechápu, proč by měl být publikován.

A nyní ke společnému rysu obou textů. Pavel Janoušek dělá se sloupkem Olgy Stehlíkové totéž, co provádí Tomáš Gabriel se sloupkem mým. V obou případech jsme svědky toho, jak se proti pokusu o formulaci obecnějšího hlediska, z něhož se oba sloupky snaží popsat určité krizové symptomy dnešní kultury (literární kritiky), staví perspektiva partikulárního pohledu. Ten text, na nějž se (otevřeně jako Janoušek nebo skrytě jako Gabriel) pisatel odvolává, odmítá brát vážně. Míjí se s jeho obsahovým jádrem a bere ho pouze jako příležitost k zahájení nezávazné autorské hry. Věcný argument je tak nahrazen sebestředným (míněno textově, ne psychologicky) gestem. Není už načase, aby se česká kultura, potažmo česká společnost jako celek, začala brát trochu vážně? Nebo tak jako politika vstupuje údajně do postpravdivé éry, vchází i česká literatury do éry postpolemické?