Od archivu k literatuře, od literatury k archivu. A pořád stejná posedlost jazykem a slovy, která spojuje Foucaulta, Artauda, Sadea, Brisseta, Hölderlina, Roussela, Bataillea, Klossowského nebo Blanchota. Kolik literárních textů, tolik archivů. A za tím vším chladná destrukce subjektu.

V rozhovoru z roku 1967 mi Foucault řekl:

„Od dětství mě pronásleduje zvláštní sen: mám před očima text, z něhož nejsem schopen pochopit jediný řádek. Snažím se předstírat, že čtu, ale zároveň vím, že to není pravda; po chvíli se všechno začne rozplývat a já postupně přestávám číst a potom to už ani nepředstírám. Jen pociťuji úzkost a pak se náhle probouzím.“¹

To je Foucaultova představa jazyka, který

„je všude, ale zároveň neustále uniká, odvrací se od nás a žije si dál svým vlastním životem […], ale během nocí k nám znovu sklání svou tvář, ale my si z toho už nic nepamatujeme“.

Foucault to nemohl vyjádřit lépe. Je to posedlost, která se stala údělem celého západního myšlení i literatury. Foucault to opakoval stále znovu a se stejným zaujetím v textech o Blanchotovi nebo o Batailleovi, ale mnohem přesněji to vyjádřil ve Slovech a věcech: jsou to ony nekonečné otázky vztahu bytí a jazyka, v němž se vše ztrácí. Je to náhlý zlom, kdy začíná docházet k selhávání norem klasického diskursu a základních pravidel reprezentace. A to jen potvrzuje naše tušení, neboť

„řeč se dostává na pokraj sebe samé a tryská ven“.²

Foucault je tím doslova fascinován, ale na druhé straně podrobuje vše strohému a metodickému zkoumání. Jako by nám náhle před očima vyvstal obraz dvou soukolí mašinérie slov, jejichž součásti pracují proti sobě; a tyto zvláštní pohyby Foucault označuje jako výpověď, archiv, diskurs nebo literaturu.

Do těchto soukolí lze vstoupit celkem snadno, protože už víme, co znamená literatura pro Blanchota: je to jednolitý prostor řeči a myšlení, jenž se dotýká svých vlastních hranic. Je také poměrně jednoduché říci, co znamená literatura pro Barthese: je to výsostná blízkost a zároveň experiment, ale také sociální utopie, která zpívá v kontrapunktech vytříbených rýmů plných radosti a poznání. Bude však obtížné určit, co znamená literatura pro Foucaulta.

Hloubka Foucaultovy „archeologie“ je všeobecně známa. Foucault nikdy nezapomínal na to, za co vděčí „radostné vědě“ a Nietzscheho genealogii:

„Genealogie je šedá: je podrobná a trpělivě dokumentační. Pracuje se zašmodrchanými, poškrábanými a mnohokrát přepracovanými pergameny […]. Genealogie tedy vyžaduje podrobné znalosti, velké množství nashromážděného materiálu. Její ,kyklopské památky‘, to přece nesmí být výsledek chvatných ,velkých dobročinných omylů‘, nýbrž výsledek malých nenápadných pravd, stanovených přísnou metodou.“³

Sázky byly uzavřeny a nyní bude třeba začít uvažovat o dějinách. Ale nikoliv v rámci klasického konceptu či v souvislostech jednotlivých filosofických systémů a jejich modalit, nýbrž v rámci podmínek, které umožňují myšlení. Bude nutno rozpoznat příčiny, změny, zlomy a dílčí diskontinuity, které se nacházejí mezi empirickým řádem věcí a systematickou teorií. Bezesporu se jedná o oblast plnou zmatků a temnot, ale východisko existuje: je to cesta, která je autentická, ale zároveň archaičtější, protože prochází mezi jednotlivými diskursy, které vytvářejí své vlastní archivy, epistemologická pole, jejich vnitřní logiku a jejich archeologii. A na těchto místech vyvstávají obrazy, které již důvěrně známe a které jsou neoddělitelnou součástí povědomí západní mentality: je to šílenství, klinika, člověk, vězení.

A tak se literatura i přes svou výjimečnost stává svébytným archivem, jenž podléhá stejným zákonitostem jako diskursy obecné jazykovědy, přírodovědy nebo ekonomie. V roce 1966 během našeho prvního rozhovoru Foucault vymezil oblasti svého zájmu:

„Budu se zabývat zároveň Donem Quijotem, Descartesem, ale i vyhláškou o výstavbě internačních zařízení, kterou vydal Pomponne de Bélièvre.“⁴

Zároveň ano, ale nikoliv stejným způsobem, neboť umělecká díla mají svou konkrétní situovanost,⁵ a proto je vnímáme viditelněji a snadněji než

„onen náhlý obrat, který udělala západní paměť v 18. století“.⁶

To je také obsahem pasáže z Diderotova Rameauova synovce, která otevírá šestou kapitolu⁷ Dějin šílenství; stejnou funkci má i popis Velásquezova obrazu Las Meninas⁸ na prvních stránkách Slov a věcí. Literatura se tak stává součástí Foucaultových archivů i předmětem jeho analýz. Jako by zde Foucault kráčel ve stopách Blanchotových, kdy na troskách klasického diskursu vyvstávají obrysy, z nichž zrodí literatura:

„[…] neboť od Danta a Homéra v západním světě skutečně existovala forma řeči, kterou dnes my ostatní nazýváme ,literaturou‘. Ale slovo samo je mladšího data, stejně jako je v naší kultuře také nedávné vyčlenění zvláštní řeči, jejíž vlastní modalitou je ,literárnost‘. Na počátku 19. století, v době, kdy se řeč ponořila do své hloubky předmětu a nechala se zcela projít věděním, se totiž znovu vytvořila jinde a v nezávislé podobě, těžko přístupné, stočené do záhady svého zrodu a zcela odkázané na akt psaní.“⁹

A v těchto souvislostech Foucault ještě napsal, že

„vzhledem k věcem byl vědecký diskurs ,obrazem‘“.¹⁰

Avšak spolu s formalizačními technikami, jejichž součástí jsou exegeze a interpretace, se literatura stává třetím typem „kompenzace“, která už nebude obsahovat onu průzračnost poznání, jako tomu bylo ve fázi diskursu klasického. Foucault podotýká, že tento poznatek byl pro něj ze všeho „nejdůležitější a nejméně očekávaný“. A v tom také spočívá příčina, proč je literatura něčím víc než pouhý diskurs.

Je to však zároveň i důvod, proč se Foucault neustále vrací k Sadeovi, jehož dílo představuje obrat, kdy v literatuře dochází k ohromnému rozptylu. Začínají se objevovat texty, jejichž význam bude mít dalekosáhlý dopad. Literatura se náhle stane úžasnou i výstřední afirmací, ale zároveň položí otázky, v jejichž středu bude ukryto samotné bytí řeči. V té době se do literatury začínají přirozeným způsobem promítat i diskursy antropologie a humanitních věd, ty však později ustoupí před krutostí, hloubkou i povrchem slov. Tento ohromný pohyb, který literatura prodělala, v podstatě neustává dodnes. Hranice posedlosti a meze zavržení začínají dosahovat extrémů. A je to také hraniční prostor, v němž má svůj původ i ona zvláštní spřízněnost, na níž Foucault vždy tolik trval: jedná se o skrytou podobnost, která spojuje Hölderlina, Nervala, Nietzscheho a Artauda. To vše následně vytvoří horizont, který bude spojnicí mezi literárním dílem a šílenstvím:

„Artaudovo dílo zakouší v šílenství svou vlastní absenci, ale právě toto vždy znovu odvážně podstupované zakoušení, všechna ta slova vrhaná proti určité základní absenci řeči, celý ten prostor fyzického utrpení a děsu, klenoucí se kolem prázdna, nebo ještě spíš kryjící se s ním, to právě je dílo: sráz nad propastnou absencí díla […]. Nietzscheovo šílenství, rozpad jeho myšlení je tím, čím se toto myšlení obrací k modernímu světu […]. Dílo přerušené šílenstvím nastoluje prázdno, čas ticha, otázku bez odpovědi, nezahladitelnou trhlinu, která svět nutí tázat se po sobě samém.“¹¹

Podobným způsobem se na stránkách Slov a věcí odvíjí také imaginární dialog mezi Nietz-schem a Mallarméem:

„Velký úkol, kterému byl Mallarmé oddán až do smrti, je úkolem, který nás nyní ovládá. Zajíkavě zahrnuje všechno naše dnešní úsilí o převedení fragmentárního bytí řeči na zřejmě nemožnou jednotku. Mallarméův pokus uzavřít všechen možný diskurs do křehké omezenosti slova, do této drobné a materiální černé linie načrtnuté inkoustem, na papír, odpovídá v základu na otázku, kterou Nietzsche odkázal filozofii […]. Na nietzscheovskou otázku: Kdo mluví? Odpovídá Mallarmé a tuto odpověď neustále opakuje, když říká, že to, co mluví, je ve své osamělosti, ve své křehké vibraci, ve své nicotě slovo samo – nikoliv smysl slova, nýbrž jeho záhadné a nejisté bytí. Zatímco Nietzsche se až do konce ptal po tom, kdo mluví, a nechal na konci tázání vyvstat uvnitř tázání jeho samotného, aby ho založil na sobě samém – mluvící a tázající se subjekt: Ecce homo –, Mallarmé se neustále vylučuje ze své vlastní řeči až do té míry, že už v ní nechce být jinak než jako vykonavatel prosté ceremonie Knihy, kde se diskurs skládá sám. Může se snadno stát, že všechny otázky, které v současnosti zaměstnávají naši zvědavost (Co je řeč? Co je znak? Co je němé ve světě, v našich gestech, v celém záhadném symbolu našeho chování, v našich snech a našich nemocech – zda toto všechno mluví, jakou řečí a jaké gramatice podléhá […]? Jaký je vztah mezi řečí a bytím a zda se obrací řeč, alespoň ta, která opravdu mluví, vždy na bytí? Co je tedy tato řeč, jež neříká nic, nikdy nemlčí a nazývá se ,literaturou‘?) – mohlo by se snadno stát, že všechny tyto otázky se dnes budou klást v nikdy nepřekonané vzdálenosti mezi Nietzscheovou otázkou a Mallarméovou odpovědí.“¹²

Foucaultova odpověď je následující:

„Nyní víme, odkud k nám tyto otázky přicházejí. Byly umožněny faktem, že na počátku 19. století se zákon diskursu zbavil reprezentací, a bytí řeči se tak fragmentarizovalo. Ale tyto otázky byly nutné ve chvíli, kdy bylo u Nietzscheho a Mallarmého myšlení znovu prudce přivedeno k řeči samé, k jejímu jedinečnému a problémovému bytí.“¹³

Podmínky, které umožnily vznik literární řeči, spatřuje Foucault ve skutečnosti, že

„v tomto vyprávění se v prostoru vědění musí objevit konfigurace, jež dávají příležitost různým formám empirického poznání,“¹⁴

ale také v tom, že

„se medicína ducha poprvé v dějinách západní vědy takřka úplně osamostatní“.¹⁵

Foucault zde jedinečným způsobem ukazuje i to, jak je šílenství stravováno „absencí díla“. Literatura se již projevila naplno: prostor „návratu jazyka“ je současně místem, kde se začíná vymezovat její virtuální identita, její prvopočátek, meze, její opory i východiska. To vše působí zpětně jako bumerang. O něco později vymezí Foucault pro literaturu její bod zlomu a její linie úniku. Tímto způsobem se také ona stane meta-archivem.

Na první stránce Slov a věcí se objevuje známá věta:

„Původ této knihy leží v jednom Borgesově textu.“¹⁶

Foucault tím přímo vyjádřil, že literatura a archiv mohou existovat ve vzájemném působení. Tento koncept se objevuje v mnoha textech z období mezi lety 1962–1967, kdy se Foucault zabývá Rousselem, Hölderlinem, Bataillem, Klossowským, Robbe-Grilletem, skupinou Tel Quel, ale také Mallarméem, Julesem Vernem a v neposlední řadě Blanchotem. Je to patrné například ve slavné Předmluvě k transgresi, kde Foucault píše o zvláštní zkušenosti u Georgese Bataille, kterou chápe jako autentický obraz dílčí archeologie, jejíž počátek vidí v díle markýze de Sade, pro něhož byla literatura úzce svázána s diskursem sexuality. Stejným způsobem a se stejnou fascinací se Foucault zabývá „bytím jazyka“ v jednom ze svých úžasných textů o Blanchotovi:

„[…] toto myšlení je vzhledem k niternosti naší filosofické reflexe a vzhledem k pozitivitě našeho vědění tím, co bychom mohli nazvat ,myšlením vnějšku‘“, Foucault však také říká: „Bytí řeči se zjevuje samo pro sebe jen tehdy, mizí-li subjekt.“¹⁷

Tento zpětný pohyb a neustálé návraty tvoří specifický vztah, který evokuje zcela zvláštní blízkost v přístupu k literárnímu dílu, které s námi komunikuje prostřednictvím jazyka. Nedílnou součástí tohoto procesu je Foucaultův sen, ale jsou to také archivy a všechny výpovědi, které jsou v této představě obsaženy. Zároveň se jedná o hlubokou diferenciaci, neboť její součástí jsou nekonečné záhyby a digrese, jež mají svou hloubku, svou materiální stránku, svůj prostor i svou zvláštní temporalitu, kdy vnější čas proniká do času vnitřního. Je to „časová trhlina“, na jejímž základě vymezoval Mallarmé nejen vzájemný poměr mezi literaturou a dějinami, ale zároveň i existenci literárního prostoru. Není to už čistá historicita, ale spíše imanence času, který je skryt v archivech.

Literární text se tak stává svrchovaným prostorem takřka materiálních operací: je to mallarméovský „vrh kostek“, jenž se opakuje stále a znovu, a je to výměna mezi výpověďmi a nekonečnými záhyby jazyka. To vše je obsaženo ve Foucaultových „archeologických“ textech o Batailleovi a Blanchotovi: analytická řeč se poddává specifické materialitě textu, kterým je inspirována, ale současně podléhá myšlení, logice a obraznosti. Ještě zřetelněji to vystupuje do popředí v knize o Raymondu Rousselovi, jež v rámci Foucaultova díla představuje jediný text, který se zabývá výhradně literaturou. I zde Foucault zkoumá literární dílo jako archiv, jehož výpovědi se vztahují k onomu charakteristickému zdvojování, které ve svých důsledcích narušuje tradičně chápaný pojem reprezentace. Kniha o Rousselovi byla napsána tři roky před Slovy a věcmi, a je zřejmé, že Foucault procházel složitým a mučivým procesem, neboť se snažil o přesné vymezení antagonistického vztahu mezi člověkem a slovy, to znamená mezi myšlením a jeho antropologickou dimenzí v protikladu k možnostem autonomního bytí jazyka. Kniha o Rousselovi je však završena také pohybem směrem k destrukci subjektu: najednou jsme obklopení nádherným šílenstvím a autor nás vede k okamžiku, kdy se vše uzavře v prostoru jazyka a fikce. Foucault v těchto souvislostech o Rousselovi říká:

„Otevřel literární řeči podivný prostor, který bychom mohli nazvat prostorem lingvistickým, kdyby ovšem nebyl jeho převráceným obrazem, jeho snivým, čarovným a mýtickým využitím.“¹⁸

Literární text tak přerůstá v meta-archiv a nastavený čas ve zpětném pohybu vytváří kruh a propast.

V tomto okamžiku se již objevuje jiný historický čas. Ten je však spíše hypotetický. Jeho počátek lze situovat mezi poslední stránky Slov a věcí a mezi úvodní pasáže Archeologie vědění. Ve Slovech a věcech Foucault uzavřel velkou knihu otázek: není to bytí jazyka, které září na obzoru a vrací se k nám prostřednictvím obrazu smrti člověka,

„jejíž možnost můžeme pociťovat, ale jejíž podobu ani příslib dosud neznáme“.¹⁹

Je to spíše dvojí síla, která je rozdělena mezi literaturu a „čistou teorii jazyka“:

„Spolu s lingvistikou by vznikla věda dokonale založená v řádu člověku vnějších pozitivit (protože se jedná o čistou řeč), která by při svém průběhu celým prostorem humanitních věd dospěla k otázce po konečnosti (neboť právě prostřednictvím řeči a v řeči může myšlení myslet: takže právě v ní leží pozitivita, jež platí za fundamentální).“²⁰

V Archeologii vědění už však po této transcendenci není ani stopa. Následuje už jen průzračný výklad jednotlivých diskursivních praktik, které Foucault chápe jako

„úkol, který spočívá v pojímání diskursu už ne jako souboru znaků (označujících prvků, jež odkazují k obsahům anebo k reprezentacím), nýbrž jako praktik, které systematicky vytvářejí objekty, o nichž mluví“.²¹

Literatura se napříště stane pouze jedním z mnoha diskursů. Foucault říká, že archeologie

„není ničím více a ničím jiným než přepisováním: tj. řízenou transformací toho, co již bylo napsáno.“²²

Gilles Deleuze označí Foucaulta za „nového archiváře“:

„Je to pouhý povrch, který registruje a zaznamenává vše, co bylo řečeno a co je řečeno.“²³

Tato stálá konfrontace literatury a archivu však neubírá nic na síle Foucaultově vášni pro analýzu. Je tomu právě naopak. Foucault se doslova nechává unášet svou představou o absolutním a nepodmíněném bytí jazyka. Možná někde tady se skrývá odpověď na otázku, která má dvě části: na jedné straně existuje teorie diskursu, která se čím dál více posouvá směrem k radikální politické teorii, zahrnující vědění a moc, na straně druhé je zde nezpochybnitelný fakt materiální situovanosti každého textu (i když Foucault slovo text nemá rád). Tuto podvojnost lze chápat jako zmíněné soukolí slov. Tento koncept bude napříště představovat to, co označujeme jako literaturu.

Zdá se to velmi jednoduché, snad až příliš. Ale jednou si budeme muset položit otázku, kterou si možná položí i Foucault, neboť problém se týká místa, v němž se nachází linie zlomu mezi diskursem a textem a mezi textem a diskursem. Bude nutno stanovit pevná kritéria a přesná pravidla hry. Jsme si vědomi toho, že tato otázka je ve své podstatě hluboce kontradiktorická. Odpověď na ni můžeme prozatím jen tušit.

Po vydání Archeologie vědění nepřichází Foucault v oblasti literatury v podstatě již s ničím novým, pokud ovšem nebereme v úvahu jeho pozoruhodné texty o „funkci autora“ a o „řádu diskursu“, které byly napsány o něco dříve a v nichž se Foucaultovo archeologické zkoumání dostává do širší perspektivy. V úvodu slavné přednášky Co je to autor? bude Foucault citovat Beckettovu větu:

„Záleží na tom, kdo mluví?“²⁴

Zdá se však, že právě zde dochází ke změně, která se týká samotné koncepce i Foucaultova   vnitřního naladění: literatura bude napříště jen nevyhnutelným převisem a pouze jednou z linií úniku; vše bude podléhat strohému zkoumání, přísné metodě a diskursivním strategiím. V knize Dohlížet a trestat je to více než zřetelné. Rozhodující budou pouze diskursy moci, řádu a normy. Literatura se stane jen nevýrazným archivem a ztratí svůj lesk. Tituly knih a jména autorů budou pouze dílčími položkami

„archivů lidí zlopověstných“,²⁵

v nichž Foucault začne odhalovat původ humanitních věd. Tyto diskursy jsou sice anonymní, ale zároveň zůstávají stále otevřené vůči všem možnostem analýz.

Jak již bylo řečeno, od roku 1967 psal Foucault o literatuře stále méně a pouze příležitostně. V těchto souvislostech mají význam především dva texty: jsou to předmluvy k Brissetově Gramatice²⁶ a k Flaubertovu Pokušení svatého Antonína.²⁷ Právě komentáře k Brissetovi zřetelně ukazují na zásadní význam Foucaultovy „archeologie diskursů“, jejíž základy byly položeny již ve Slovech a věcech. Předmluva k Brissetovi je úžasným kontrapunktem, který jen dokládá Foucaultovu fascinaci jazykem a jeho velkolepou mašinérií zvuků. Foucaultovo okouzlení je spontánní a literatura se zde opět projeví v plné síle a v průzračné manifestaci:

„Epizody a slova se hemží jedny vedle druhých: bitvy, vítězství, klece a pronásledování […], slova pouze ztělesňují scény, v nichž se ozývá šepot, rozkaz, vyprávění.“

Foucault zde vytváří tři dokonalé reprezentace jazyka, které budou označovat tři „místa řeči“ v jejich „prvotní materialitě“²⁸:

„Sevřená ústa, jež jsou němá, vědomí vlastního já zmizelo, překlad je univerzální, existuje pouze všeobecný symbol jazyka (kromě toho mateřského), to je vrchol, který tvoří vědění u Wolfsona. Rozšířené zornice a velkolepá podívaná, která se násobí sama sebou a obsahuje nekonečný prostor. Vše se uzavírá až v okamžiku návratu, to je vrchol i mezní bod u Roussela. Je to sen, přeludné divadlo, nehybná kontemplace, která se podobá smrti. Hukot v uších, přerývané zvuky, nespoutané násilí a vášeň, to je vrchol a mezní bod u Brisseta. Opilost, tanec, orgiastické pohyby, vpád poezie a neexistujícího času, který se neustále vrací.“

Vše už se vymklo jakékoliv normě, je to řízená anarchie, která je naprostým popřením řádu archeologie: literatura a řeč se opět zjevují v plném světle.

Poslední částí tohoto obrazu zvláštních vztahů mezi literaturou a nekonečností archivů jsou obdivuhodné zápisky Pierra Rivièra²⁹:

„Je to detailní popis událostí, které se staly 3. června ve vesnici Faucterie v Normandii a které popsal ten, který je způsobil.“

Rivièrův příběh vytváří archiv v tom smyslu, který mu přisuzuje Foucault. Je to však také text, jenž je součástí soudních protokolů, ale zároveň událost, která se stala předmětem diskursu: mezi slovy prochází zločin. Vše, co se stalo předtím i potom, tvoří přední i zadní stranu mince. Rivièrovo vyprávění je literaturou i archivem a podobá se příběhům,

„které vycházejí z lidových vyprávění o vraždách“.

Je to skutečná literatura i text, ale také transgrese jazyka, mašinérie slov, hlas subjektu, který se tříští a který jde vstříc své smrti, ale ze slov už povstává subjekt nový. „Přiznávám zcela otevřeně,“ říká Foucault,

„že důvodem, proč práce na této knize trvala déle než rok, nebylo množství soudních spisů a dokumentů, ale zvláštní krása Rivièrova vyprávění, kterou jsem byl doslova unesen.“

Foucaultova slova jsou jednoduchá, ale i dvojznačná. A tak se archeolog a „nový archivář“, jak Foucaulta označil Deleuze, dostává do pozice „autora“, o němž Foucault hovořil ve slavné přednášce. Tento autor se už stává přímým aktérem oné tajemné proměny, během níž se archiv mění v literaturu.

(Ale v diskursech, které procházejí Foucaultovými knihami, se nachází ještě něco dalšího: je to jemné vlákno, které se vine mezi všemi jeho texty od dob Dějin šílenství. Velice dobře to rozpoznal Roland Barthes:

„U Foucaulta se začíná projevovat něco nového: je to závrať.“

Ale přesto bude třeba ještě přesněji pojmenovat to, co se skrývá za slovy. Je to hlas, který pozvolna mění diskurs vědění v literaturu, nikdo však neví, odkud přichází. Je to snad země nikoho? Anebo je to autor, který je vláčen a zároveň drží otěže pevně v rukou? A tento autor postupuje metodicky vpřed a „s naprostým chladem provádí destrukci subjektu, který je stále ve středu jeho zájmu a pozornosti,“ to říká Deleuze. Ale je to také dvojník, jehož rozpoznal Xavier Forneret:

„Muž v bílém, černá tvář.“)