Tolik slov bylo prolito za jeho jméno, a přesto nám ve všech výpovědích dál uniká. Tolikrát byl již uchopen, a co z toho zbylo? Prázdno mezi prsty!
„Ale Rimbaud člověku stačí ‚na celý život‘. Ne jej vysvětlovat, ale chápat, brát si z něho ponaučení. Prostě objevovat znovu aznovu nevyčerpatelnou a neúprosnou sílu jeho slova. Absolutní nadvládu nad jazykem…“
Kolik našich životů alidských mizérií by se vešlo do jednoho jeho těla, které stejně muselo být na konci osekáno? Kolik trhlin anekonečností se dá zažít během jednoho takového neúplného života? Kolik dalších vtělení nám bude trvat, než dosáhneme na těch pár let, které nám na zemi věnoval?!
Skutečné dějiny poezie se začaly psát až sjeho příchodem.
„Před Rimbaudem byli všichni básníci ochotni fikslovat; látali spomocí rétorické vynalézavosti a veršovnických triků rozvláčné anastavované verše, rýmovánky. Jaký je to rozdíl, takové Baudelairovy ‚malé básně v próze‘, stylově nepevné arozbředlé, a vedle nich taková próza Iluminací, vníž není zbytečného slova, ba ani čárky. Rimbaudovi se tak trochu bezděčně podařilo objevit světu ‚skryté drahokamy‘…“
Ano, před ním i po něm byli a jsou všichni jenom básníci. To, co vyslovil na pouhé hranici dětství, není možné ani navršenými věky zcela pochopit a nebylo ani dosud překonáno zástupy všech dalších živých i mrtvých pokušitelů slova. Tak rozkročeného měl ducha!
„Žádný básník nedokázal taková kouzla. Druzí básníci zastarali, Rimbaud je, jak se ukazuje, nevyčerpatelný…“
.Žádné slovo v něm nepadlo nazmar. Žádné takové obrazy nebyly před ním znásilněny takovým slovem. Žádné další slovo po něm není dost nové!
Naprosto přesně to definoval sám Rimbaud:
„Aby se mi podařilo dosáhnout básnického jazyka, který by se obracel ke všem smyslům, použiju klidně slova z čistě vědeckého nebo technického jazyka, nebo zcizích řečí, pokud to budu umět. A když bude zapotřebí, vytvořím si je sám… Zatím jsem jenom zahlédl cíl aprostředky. Ale chtěl bych se dostat k ryzímu záznamu nových, jiných vjemů, nových myšlenek…“
Opustit všechny vyšlapané cesty, jít si pro své slovo trním, hledat vhouštinách vlastní výraz, ustavičně rozrušovat své smysly nemožností osobního spočinutí. Horečně hltal všechny knihy okabale, alchymii, fyzice iastronomii. Hledal nová slova vprastarých spisech, studoval slovníky cizí moderní řeči ilidovou mluvu astará nářečí. Co ale dál, když ani to nestačí? Naplnit slova magickým zvukem tak jako vpřípadě pradávných manter azaříkadel. Pak nutně překročit isamotnou nemožnost slova řečí čísel!
„V katechismu pythagorejců čteme: ‚Co je nejmoudřejší?‘ – ,Číslo‘ – ‚Co je nejkrásnější?‘ – ,Harmonie‘… Au Filolaa: ‚Všechny věci, které můžeme poznat, jsou obdařeny číslem.‘ Ajinde: ‚Harmonie je sjednocení mnohosti a souzvuk věcí nesouzvučných.‘ Rimbaud tedy přikládá úloze čísla vpoezii podstatnou metafyzickou důležitost a předvídá obecnější principy zákonů budoucí poetiky, než jsou zákony akustické nebo mnemotechnické, odpozorované zkušenostně. Věren svému systému, nepřipouští protiklad mezi myšlenkou atvarem, ani mezi duchem a hmotou: ‚Zatím však žádejme od básníků to, co je nové myšlenkou itvarem…‘“
Dál už navazuje jen hvězdný jazyk, ten němý v sobě, kde dosažení všech těchto uchopitelných smyslů nahrazuje pouze jedinečná a univerzální, absolutní harmonie. Sděluje se, aniž by se hovořilo. Tvoří se, aniž by se dotýkalo. Kde je vše jednou provždy zbořeno, bez boje!
„V této říši, kde vládne síla, jež se vymyká analýze a vědeckému pokroku, představuje Rimbaudovo dílo strašlivou výbušninu…“
Zánik je tak naplněn dávno ve svém vzniku.
Vtakovém stavu už jenom nadosobní duch postupně rozpouští tělesnou hmotu. Lidské tělo ztrácí se samo před sebou, jako fantom bez ohraničení. Ičas se otáčí proti svému určení. Trvá jenom teď atady! Ani okolní svět už nemá další důvod kexistenci. Bylo tu vůbec někdy, takové někde, když platí vždycky to Rimbaudovo:
„Já je někdo jiný“?! „Takový Rimbaud se objeví jednou za tisíc let! Aby se zrodil skutečný tvůrce, musí se spojit v mimořádném apřevzácném souladu povaha, rod, dědictví po předcích, temperament, fyziologické rysy, a samozřejmě určitá morbidnost, neboť patologické změny jsou téměř vždy nezbytné v naší prokleté éře, aby se rozevřela oslňující trhlina, kudy pozvolna pronikne světová duše do vyvoleného dřímajícího vědomí…“
Jeho od počátku rozpadlý život ve dví drží pohromadě válečný osud štvance, místo dne odmítání, místo noci klení, kjídlu zuřivost, kpití nesmiřitelnost. Sotva přikryt dětským tělem, už se Rimbaud v Charleville bouří:
„Mé rodné město je to nejidiotštější ze všech malých provinciálních měst. Je to hrůza, ti vysloužilí hokynáři, co oblékají uniformu!… Připadám si jako vcizině, nemocný, zuřivý, hloupý, rozvrácený… Je to svinstvo!… Člověk je vyhnancem ve své vlasti!!!“
Co si počít stak tělesným sevřením? Kam zasadit tak nelidské vykořenění? Kolem je tolik bytostí, co tu jenom zbytečně vydýchávají vzduch. Zažívají tak dvojitou smrt, jednu hned po narození adruhou potom při odcházení. Co stím? Musí se ustavičnými útěky přesvědčit, že sebevraždy vlastním sebeuspokojením jsou všudypřítomné. Rimbaud to chce vidět na vlastní oči:
„Umírám tu, rozkládám se v plytkostech, jalových řečech azlomyslnostech, v té šedi kolem. Co byste taky chtěl, když jsem si tak příšerně umínil, že budu vzývat jen naprosto volnou svobodu, azatím… je tu celá hromada věcí, které ‚budí spíš soucit‘, že? Právě dnes jsem chtěl odjet znovu, mohl jsem to učinit: byl jsem nově oblečen, byl bych prodal svoje hodinky – ať žije svoboda! – Avšak já jsem zůstal! Skutečně zůstal! – apůda mne pálí…“
Nedobrovolné návraty vměšťáckých kleštích, plné poháry, štítící se slzy. Nepochopený, ve všem moc napřed maří jeho život. Samé důtky, zákazy adomácí vězení. Řev bigotní matky vaří Rimbaudovi krev akalí čepel jazyka doběla:
„Záměrně se snažím žít co nejzhýraleji…“ Plivá kolem sebe samou síru: „Situace obžalovaného: je tomu už víc než rok, co jsem opustil spořádaný život, důvody jsou Vám známy. Bezustání uzavřen v této nepojmenovatelné ardenské krajině, nenavštěvuji tu jediného člověka, jsem přivázán k potupné, nejapné, úporné, záhadné práci ana jakoukoli otázku, na všechna sprostá azlomyslná oslovení, odpovídám jen mlčením. Prokazuji, že jsem hoden svého postavení mimo zákon. Skončil jsem tím, že jsem vyprovokoval matku k tak příšerným rozhodnutím. Je neústupná jako tisíc ďáblů…“
Vyhlašuje nekompromisní boj za vhled do podstaty všech věcí, vedoucí kabsolutnímu osvobození. Píše svůj manifest: Dopisy vidoucího! Hodlá ktomu použít veškeré dostupné prostředky: poezii, násilí iomamné jedy.
„Není Vidoucí zároveň nejvíce Vědoucím? Snil otom, že jednoho dne se člověku zjeví úžasná duchovní síla, že vstoupíme ve styk sostatními světy, jež obývají myslící, rozumné bytosti, jež co do vědomosti pravděpodobně tisíckrát převyšují nás pozemšťany. Prožíval vsnách ‚život meziplanetární, život nebeský‘.“
Jako suchozemec vypouští na své rozbouřené moře „Opilý koráb“. Seká všem slovům vbásních hlavy! Touží poznat spřízněnou duši, vykousat se ze samoty. To už jménem Verlaina volá Paříž: „Přijeďte, drahá, velká duše, čekáme Vás…“
Ten, který volá, čeho se hrozí… Namísto uhlazeného mladého básníka přijíždí sotva opeřený satan, rozcuchaný, skrálovským doprovodem vší. Nikomu se to nebude líbit. Ostře řezaná huba, kterou občas zavře tak akorát sežehnutá dýmka sabsintem. Z žádného domova nezbude kámen na kameni. Srádoby básníky na kordy, není ho kam uklidit. Škaredé brachy z pařížské bohémy častuje Rimbaud posměšky: „Píšete sračky – posraní škrabalové – nasrat!“ Kouřit hašiš! Prostě samo peklo, zde na zemi! Ale on Rimbaud tvoří, bere jim slovní hračky, zkterých tvoří nebeská monstra:
„Teď je to v noci, kdy dřu. Od půlnoci do rána do pěti. Minulý měsíc jsem měl pokoj vulici Monsieur-le-Prince, soknem do zahrady lycea svatého Ludvíka. Apod tím úzkým oknem obrovské stromy. Ve tři hodiny ráno svíčka bledne: všichni ptáci na stromech se rozkřičí naráz: konec. Je po práci. Musel jsem se dívat na stromy, na oblohu, které se zmocnila tahle nevýslovná hodina, první zrána. Viděl jsem ložnice vlyceu, zcela ztlumeně. Ajiž je tu přerývavý hluk, dunivé, rozkošné drkotání kár po bulvárech. – Pokuřoval jsem ze své dýmčičky aplival na tašky střech, protože ten můj pokoj byla mansarda. Vpět hodin jsem si šel koupit nějaký chleba, to je ta pravá hodina. Všude už je na nohou plno dělníků. To je pro mě hodina, kdy se opíjím uobchodníků svínem. Vracel jsem se pak něco sníst auléhal vsedm hodin ráno, kdy slunce už vyhánělo svinky zúkrytu pod taškami. Ranní letní úsvit avečery vprosinci, to mě tu vždycky přivádí do vytržení…“
Píše jak oživot, slova tryskají zpekelných zřídel, aby je svět ničil aztrácel. Toulá se noční Paříží, krade knížky, nudí se aláteří. Chrlí jednu báseň za druhou: „Vyjevené děti“, „Dřepění“, „Ukradené srdce“, „Hledačky vší“, „Samohlásky“,atak dále…Nic mu není svaté, uráží na potkání, píše sarkastické pamflety, třeba sVerlainem: „Sonet na díru do prdele“. Naprostý anesnesitelný šílenec, neřízená azraňující střela, jeho duch je k neunesení. Divoké pitky! Křik! Škrcení! Rvačky! Zuřivý spád událostí, další útěky: Brusel – Bruggy – Londýn –, začíná psát Iluminace:
„Jde odílo, které stojí mimo veškerou literaturu apravděpodobně inad veškerou literaturou.“
– Návrat do Charleville, na statek v Roche – začíná pracovat na Sezóně v pekle:
„Toť poslední slovo zoufalství, revolty aprokletí. Zápasil, pokud měl vtěle ještě zbyteček síly. Aproto jeho jméno bude navždy slavné jako jméno Luciferovo.“
– a zase Londýn – Paříž, místa neberou konce… A nakonec osudný Brusel – Verlaine – Rimbaud – výstřel – výstřel!!!
Ocitá se rázem na své odvrácené straně. Vyhořelý apokalyptický anděl na hranici lidských možností. Do opravdové brány nicotnosti nevkročíš vtělesných obrysech. Nemá na výběr, viděl, co viděl, není žádný směr kpokračování, ani knávratu. Naprostá nepřítomnost ničeho vNicotě, hrůza azoufalství, to obrátí nejednoho tvora definitivně naruby. Nemůže mít nikdo za zlé, že ohraničený duch ve fyzickém těle Rimbauda selže:
„Nasrat na poezii, do háje svidoucností!“ Věčné mlčení jako odpověď na vše ostatní. „Sám si při plném vědomí vyoperoval poezii.“
Už tuší, že trestu za své zjevení stejně neunikne. Nesmiřitelný duch nemá slitování, vlastní selhání jako cejch. Krvavá stigmata nevykoupitelné ani smrtí jsou jednou provždy vryta do všehomíra. Má vztek, stydí se, nebyl dost připraven! Ať ho tedy soudí ten, kdo se sám osobně střetnul svidoucím pohledem.
„Pro mne není ten druhý Rimbaud zklamáním. Člověk žil to, co básník ‚zřel‘. Vyschlý, vyčerpaný azmučený měl se stát totemem mladého boha zroku 1870, jenž zůstane vmých očích ztělesněním nadpřirozené bytosti, žijící vnašem nitru.“
Od té doby je pronásledován sám sebou, stále na útěku: Stuttgart – Milán – Livorno. Naprosto vysílený prodělá na cestě do Sieny těžký úžeh. Ta jeho zoufalá snaha stát se zboha znova pozemšťanem ustavičně mučí, nejde mu přes pysky. Chce dále adále, vstupuje do cizinecké legie: Sumatra – Jáva – Liverpool… Útěk, zpět v Evropě, pracuje vcirkuse Loisset: Belgie – Německo – Holandsko – Švédsko – Norsko… Jako nestravitelný psanec utržený ze řetězu vlastního stínu žene se Rimbaud jako průvan přes vrcholky hor, vysoko vAlpách přes průsmyk svatého Gottharda, kde se dostává na samou hranici života asmrti:
„Cesta, ani ne šest metrů široká, je naprosto po celé délce zasypána do téměř dvoumetrové výšky vrstvou sesunutého sněhu, který ji chvíli co chvíli zavalí tak asi metr vysokou závějí, jíž se člověk musí prodírat vpříšerné vánici zledových krupek. Aje to tady! Nikde žádný stín, nahoře, dole, ani kolem, ikdyž jsme obklopeni samými obrovskými předměty; nikde žádná cesta, propast, ani soutěska, nikde žádná obloha: nic než bílo, na které musí člověk bezustání myslet, kterého se lze dotýkat, které lze vidět nebo taky nevidět, protože není vůbec možné odtrhnout oči od té bílé nudy kolem, natolik oslňující, že ji lze považovat za střed stezky. Vté prudké vichřici není možné ani zvednout hlavu! Zobočí avousů jsou krápníky, uši rozdrásané, krk nateklý. Nebýt stínů, kterými jsme vlastně my sami, anebýt telegrafních sloupů, které vedou podél předpokládané cesty, byl by tu člověk stejně ztracený jako vrabčák v peci…“
Zoufalý neklid sune ho stále vpřed, nezná hranice, polyká vsobě jednu cizí řeč za druhou, prchá zmísta na místo: Lugano – Janov – Egypt – Kypr – azase zpět domů… Ne nadarmo ho Verlaine nazývá „mužem světrnou podrážkou“. Přerušuje všechny literární styky, jakákoliv zmínka opoezii Rimbauda dohání k zuřivosti: „Pryč stím! Už ani slovo.“ Evropský kontinent mu už nestačí, vzývá všechny tajemné dálky světa. VMarseille nasedá na loď, před vyplutím údajně nechtěně zabije kamenem přístavního dělníka: Egypt – Kypr – Alexandrie, směr Afrika. Zoufalý Rimbaud píše:
„Zdá se mi vždy, že je to neštěstí, žít stále na témže místě. Ale… člověk jde spíš tam, kam nechce, dělá spíše to, co by nechtěl, ažije aumírá jinak, než jak by chtěl, bez naděje na nějaký druh náhrady…“
Přijíždí do Adenu, do míst samotného ďábelského středu, které tak dobře popsal už vSezóně vpekle, teď ho konečně vidí na vlastní oči:
„Aden je kráter sopky vyhaslé, a úplně zasypané mořským pískem. Člověk tam vidí ahmatá jen lávu… Stíny kráteru zabraňují přístupu vzduchu, apečeme se na dně této díry jako vpeci na vápno. Je třeba být obětí osudu, aby člověk vtom pekle pracoval…“
Touží se stát cestovatelem, divokým průzkumníkem neznámých končin. Studuje nekonečné svazky odborné literatury, průvodce acestopisy, vymýšlí své další nekonečné podoby. Pokračuje do Hararu, léčí se ze syfilidy.Zkouší stát se obchodníkem, nakupuje slonovinu, plánuje expedice do pouští, hrozí mu nákaza morem. Na co sáhne, praská ve švech, zbořeno předem. Sežehlý avyčerpaný stařec sotva vKristových letech, Rimbaud láteří:
„Nudím se, strašně se nudím. Dokonce jsem nikdy nepoznalnikoho, kdo by se nudil tak jako já. Anení to taky ubohost, tahle existence bez rodiny, bez jakéhokoli duševního zaměstnání, ztracený mezi negry, jejichž osud by člověk rád zlepšil, ale oni se vás snaží jen využít aznemožnit vám jakoukoli záležitost včas dokončit? Ato člověk musí mluvit tou jejich hatmatilkou, jíst jejich špinavá jídla, snášet tisíce trápení, způsobených jejich leností, jejich proradností, jejich tupostí! Ato ještě není to nejsmutnější, nejhorší ze všeho je obava, že ize mne se postupně stane kretén…“
Samé zoufalé pokusy oholou existenci, všechno úsilí vede vniveč. Prokletí si bere zvyměřeného času další adalší žvance.
To už to jde sním ale pomalu zkopce, trápí ho nesnesitelná bolest vpravé noze. Obludně oteklé koleno, to, které nikdy před ničím nepokleklo, stává se příliš osobním peklem. Nezbývá než vypravit poslední karavanu muk na cestu poslední domů: Harar – Aden – Marseille… Dál už jen špitál, smrtelná diagnóza, amputace, berle ana chvíli nenáviděný domov. Vněm se rozléhá Rimbaudův jízlivý nářek:
„Nenechte si nikdy uříznout nohu! Nechte se rozsekat, rozsápat, roztrhat na kusy, jenom nepřipusťte, aby vám uřízli nohu. Hle, jak to krásně dopadlo: sedím, ačas od času vstanu aposkakuji nějakých sto kroků oberlích, pak si zase sednu. Vrukou nic neudržím. Při chůzi nemohu odvrátit hlavu od své jediné nohy aod konců berlí. Hlava iramena se vám naklánějí dopředu, takže máte záda vydmutá jak hrbáč. Chvějete se, když vidíte, jak se lidé kolem vás pohybují, abojíte se, že vás svalí azlomí vám idruhou tlapu. Dělají si zvás úsměšky, když vás vidí tak hopkovat. Když si zase sednete, máte ruce bez síly, vpodpaží se cítíte jako pořezaný atváříte se jako idiot. Zmocní se vás znova zoufalství azůstanete dřepět jako učiněný budižkničemu, fňukajíce aočekávajíce noc, která ssebou přinese věčnost nespavosti aráno smutnější nežli večer…“
Dovede si někdo představit obludnější peklo konce pro nekonečného chodce?!
Rimbaudovi dochází sil: „Dobrá, odevzdám se tedy svému údělu. Umřu tam, kam mě osud vrhne…“ Okamžiky smíření střídá vztek, nářek avzbouření! Sní onovém životě, onávratu, je toho tolik stále nedokončeno. Blouzní vbolestech pod vysokými dávkami morfia ana smrtelném loži počítá svoji poslední karavanu přepravující slonovinu jako nikdy neukončenou báseň:
„Jeden lot: jen jeden kel
jeden lot: dva kly
jeden lot: tři kly
jeden lot: čtyři kly
jeden lot: dva kly“
Po nesmiřitelném životě žádné rozhřešení, přichází vpravdě nevykoupitelná smrt…
„Od smrti Arthura Rimbaudavídám ho každou noc. Nemohu se smířit sjeho smrtí. Vídali jsme se již před mnoha léty, ale Rimbaud ajeho umění ajeho obličej zářily stále na dně mé duše… Pro mne je Rimbaud stále živoucí skutečnost, sluncem, které ve mě svítí anechce zhasnout…“
Co nám vlastně zbylo ztřaskavé nálože vyjeveného Absolutna sotva opeřeným padlým andělem?! Ubohá třetina: nemnoho básní, pár Dopisů vidoucího, božské básně vpróze Iluminace, ďábelské texty Sezóny vpekle… Tak byl knám osud milosrdný, víc bychom ani neunesli: Duchovní lov – zničeno Verlainovým tchánem, básně vpróze Fotografie minulých časů – ztraceno, Nicotné studie – nerealizováno, text Hranice světla – ztraceno… Musí jednou provždy shořet, co zjeho syrového ducha mělo spatřit světlo světa. Náhoda, nebo pádný důvod nepřipraveného světa na takové zjevení bez hranic?!
Přesnou definici fyzického stavu básnictví popisuje šestnáctiletý chlapec Rimbaud právě v Dopisech vidoucího:
„Chci být básníkem apracuji na tom, abych se stal vidoucím:tomu Vy neporozumíte aasi bych Vám to ani neuměl vysvětlit. Jde oto, dojít k neznámu rozrušováním všech smyslů. Je to příšerné utrpení, ale je třeba být silný, být rozený básník, ajá v sobě básníka rozpoznal. To není vůbec moje vina. Není správné, když se říká: Já myslím: mělo by se říkat: myslí to ve mně. – Promiňte mi tu slovní hříčku. Já je někdo jiný…“
Ano, právě tímto dopisem skončila doba poezie jako vznešených slovních hříček anastává čas básní na život ana smrt! Každé slovo má jednou provždy své hmatatelné tělo napříč nicotným končinám nekonečna. Konečně dosáhlo svého původního magického smyslu stát se stvořením.
„Kdyby ti staří blbci nepřikládali pojmu ‚já‘ samé falešné významy, nemuseli bychom teď vymetat miliony koster, v nichž se od nepaměti hromadily výplody jejich vylízaných mozků! Ato si říkají spisovatelé!…“
Básnictví je vrcholná disciplína vlastního prozření. Uchopení skutečnosti neomezenými prostředky absolutního ducha. Nejde ožádné písemnictví, ale ostav, který se nachází za ním. Stav, který nejmenuje, ale jenom je!
„První prací člověka, který chce být básníkem, je poznání sebe sama, ale úplné; hledá svou duši, prohlíží si ji, pokouší ji, učí. Když už ji zná, musí jí kultivovat; zdá se to prosté: v celém mozku probíhá přirozený vývoj; tolik egoistů se prohlašuje za spisovatele; aje spousta jiných, kteří za zásluhy za svůj intelektuální vývoj přičítají sami sobě! – Ale jde oto, vytvořit obludnou duši: prostě něco takového, jako jsou comprachicos. Říkám, že je třeba být vidoucí, stát se vidoucím…“
Vidoucí neznamená vidět, nýbrž být! Do morku kostí prožívat vlastní bezbrannou zkušenost. Existovat napříč všem nemožnostem. Být si vědom svého omezení itoho ohraničeného kolem. Být vždy připraven vykročit ztoho ven!
„Básník se stává vidoucím dlouhým, nesmírným avědomým rozrušováním všech smyslů. Všechny formy lásky, utrpení, šílenství; hledá sám sebe, zkouší na sobě všechny jedy aponechává si z nich jen tresť. Jsou to nevýslovná muka, při nichž potřebuje veškerou svou víru, veškerou nadlidskou sílu, kdy se stává mezi všemi velkým churavcem, velkým zločincem, velkým proklatcem – azároveň svrchovaným mudrcem! – Neboť přichází k neznámu!…“
Bere neznámo za své takové, jaké je. Netvaruje ho, nezúrodňuje jeho půdu, nechává ji ladem, tak jak má být.
„Je pověřen lidstvem, dokonce izvířaty; své objevy však musí dát procítit, musí je nechat ohmatat, vyslechnout; jestliže to, co odtamtud vynáší na povrch, má tvar; je-li to beztvaré, podá beztvárno. Nalézt jazyk;– ostatně jelikož každé slovo je myšlenkou, nadejde čas univerzálního jazyka!…“
Jazyk naprosto neomezený, mimo tento ionen svět. Jazyk nevyslovený, pracující všemi smysly. Jazyk němého sdílení, který naplňuje celý vesmír. Jazyk, jehož fyzickou účast lze cítit!
„Bude to jazyk od srdce k srdci, bude v něm obsaženo vše, vůně, zvuky, barvy, myšlenka, která naráží na myšlenku azároveň ji přitahuje. Básník by pak určoval množství neznáma, jež se v pravý čas probouzí v univerzální duši: dával by víc – než jen formuli své myšlenky, než záznam svého pochodu k Pokroku. Jakmile se abnormálnost stane normou, jež bude přijata všemi, bude básník doopravdy násobitelem pokroku!…“
Takovou bouři všech smyslů rozehrává Arthur až ve své poslední sbírce básní vpróze v Iluminacích:
„Ze zámků postavených zkostí vychází neznámá hudba. Všechny legendy se neustále vyvíjejí astáda losů se ženou na městečka. Ráj bouří se hroutí. Divoši slaví svátek noci abez přestání tančí. Aprávě vtuto chvíli jsem sestoupil do vřavy jednoho zbulvárů Bagdádu, kde zástupy lidí zpívaly oradosti znové práce akličkovaly vhustém větru sem atam, bez jakékoli možnosti vyhnout se bájným přízrakům hor, kde jsme se měli zase setkat…“
Imaginace bez hranic, které je možno se každým okamžikem dotknout, cítit její vůni, váhu, tvar ichuť. Nořit se, vyplavovat azase tonout vbezbřehých obrazech. Vzít je za své, istvořit vlastní, žádné meze neexistují. Prožít všechny nestvořené životy ostatních, bez zachvění!
„Čtu-li Iluminace, mám vždycky dojem až fyzický, že tam krápe ze slov krev zcela hmotně, že tam visí cáry masa slovného, které pohodil dravec, jemuž nemohli dát nasycení…“
Takové do široka rozkročené básně trhají bytosti na kusy, nestačí na ně rozpětí paží, ani lidská zkušenost. Každá vzdálenost je v Iluminacích krátká:
„Dost už viděl. Vidina číhala ve vzduchu na každém kroku. Dost už zažil. Hučení měst, večer iza svitu slunce, bezustání. Dost už poznal. Zastávky života. – Ó všechna ta Hučení, Vidiny! Odjezd mezi nové zvuky, nová vzrušení!“
Slova se vtextech postupně ztrácí vlastní ozvěnou! Řetězí se jako hvězdokupy nekonečnou temnou oblohou, než zhasnou. Tak jako další zájem Rimbauda opoezii. Iluminace vycházejí až zásluhou Verlaina ve chvíli, kdy autor nechce osvém básnickém osudu už ani slyšet.
„Je to něco přes padesát let, co jsem prožil šok z Iluminací apokusil se vyložit si, jaký systém musíme v nejdivočejších pasážích těchto básní předpokládat, ať už vědomý či ne. Pokud se pamatuji, shrnul jsem své pozorování vtěchto slovech: ‚Rimbaud vynalezl či objevil schopnost harmonické inkoherence. Když došel ktéto krajní mezi, kzáměrnému vystupňování funkce jazyka až na hranice rozkoše abolesti, nemohl udělat nic jiného, než co udělal, utéci od toho…‘“
Dál už pokračuje pouze peklo mlčení, které si Rimbaud sám podepsal vlastní krví. Ne náhodou svázal svůj další osud právě se svou předposlední sbírkou: Sezóna vpekle, s přívlastky kniha pohanskánebonegerská. Tam rozeznívá ty nejtemnější struny svého tělesného nástroje. Zvuk slov pohlcuje oheň, přetavuje smysly všech tělesností, škvaří lidskou duši, zkouší vypařit se až na dřeň! Vědomě se odsuzuje kvěčnému pohybu štvance, dobrovolně opouští jednou provždy každé útočiště.
„Sezóna v pekle je ojedinělé dílo vcelé francouzské literatuře. Slova jako by byla uhnětena zohně aze žhavé lávy. Vsoučasném písemnictví se nenajde nic znamenitějšího nad tyto stránky prosycené úzkostí abolestí, na nichž se modlitba střídá súšklebkem. Strašná lidská přirozenost, ježsi je vědoma své nadpřirozené síly, zápasí zdesvíry beznaděje, vzlétá apadá…“
Neboť co je nahoře, je idole! Stále se proměňuje, smazává své tváře vbarvách válečníků. Prostupuje lidské hradby mimo bezpečí, taková je Rimbaudova Sezóna v pekle:
„Podařilo se mi vymýtit ze svého ducha veškerou lidskou naději… Mlsně očekávám Boha… Mořský vzduch mi spálí plíce, zkažené povětří mi vylouhuje kůži… Ano, zavřel jsem oči před vaším světlem. Jsem zvíře, jsem negr. Já ale nemohu být spasen. Vy jste však falešní negři, vy šílenci, ukrutníci, lakomci. Kupče, jsi negr, úředníku, jsi negr, generále, ty taky jsi negr… Dost už slov!… Křik, bubny, tanec, tanec, tanec… Už ani neumím mluvit!… Odstranil jsem znebe modř, která je černá, ažil jsem, zlatá jiskra přirozeného světla… Poslal jsem kčertu palmy mučedníků, světlo umění, pýchu vynálezů, hrabivost loupežníků; obrátil jsem se kVýchodu, kprvotní, věčné moudrosti… Což jsem kdysi neměl příjemné, hrdinské, báječné mládí, jen ho zapsat na zlatých listech – toho štěstí bylo příliš! Pro jaký zločin, pro jaký omyl jsem si zasloužil svou dnešní slabost?… Já, který se nazýval mágem nebo andělem, zbaven veškeré morálky, jsem vržen zpátky na zem… já mám najednou svírat vnáručí syrovou skutečnost!… Je třeba být naprosto moderní…“
Tak zuřivě si předepsal svůj další africký osud, který spatřil ve věšteckých plamenech toho nejtemnějšího pekla. Tak byl ksobě neúprosný, až roztavil vsobě okovy biblické šelmy, avystoupil zútrob sebe na zem. Je, jaký je!
„Rimbaud se svým zoufalým individualismem, se svou nepokorností. Dravá šelma. Nahání strach… i zkrocená…“
Nic tady nekončí ani nepokračuje, Rimbaud může jenom navždycky donekonečna křičet: „Jsem vtom, jsem bezustání, vtom!“
„V jednom bodě se podle mého soudu naopak můžeme shodnout bez nesnází, že totiž toto dílo tak nerozměrné má tak neobyčejný básnický náboj stak nevyčerpatelnou rezonancí aže zahajuje éru nového básnického jazyka. Rimbaudovo tajemství může zůstat nedotčeno, mnohé jeho věty mohou pro nás zůstat temné, apřece nás ten básník naráz uchvacuje, vřezává se nám do srdce jak dia-mant, aněkteré jeho básně nás tak podivně fascinují, jako by přinášely azároveň beze zbytku spotřebovávaly nový básnický jazyk, dosud neslýchaný, což bude přivádět kzoufalství ty, kdož se budou po něm chtít chopit nástroje, jehož tajemství si odnesl do hrobu…“
Ač je poezie ve své podstatě jazykově nepřenosná, může zůstat dobrým překladem inadále neposkvrněná. Je to výzva, je to zápas, vRimbaudově případě pekelná výheň stonásobná, která nebyla ipřes četnost překladů do češtiny dosud naplněna! Takový autor, jako je Rimbaud, vyžaduje velmi tvrdou apřesnou disciplínu vpráci se slovem apředevším absolutní vhled do jeho stavu tvoření. Bez této vlády slovem avlastním sdílením jeho osobní, ryzí zkušenosti, nebude Rimbaud vČechách nikdy Rimbaudem. Ani náznakem! Nejde jenom ojeho rané básně, ale především otexty z Iluminací a Sezóny vpekle, kde bez sdílení jeho vnitřního vhledu působí spíše jako shluky náhodných, divokých metafor, na úkor kterých nám uniká obsah…
Myslím, že naprosto přesně to popsal jeden z prvních překladatelů Rimbauda do češtiny J. Vrchlický:
„Sedím čtrnáct dní nad hieroglyfy jeho veršů a nad rebusy jeho prózy, místy se divím, místy jsem dojat, celku nerozumím…“
Aspoň náznak Rimbaudova génia tak vnímám právě vútržcích překladů Miloslava Topinky, kterými jsem proložil tento text. Je úžasné nechat se unášet divotvornými obrazy azároveň vnímat smysl jejich sdělení. Taková báseň je dar napříč všem jazykovým hradbám!
Vidinu, že Rimbaud je naživu, měla jeho matka Vitálie osm let po smrti svého syna v témže kostele Notre-Dame (postaveném v Charleville až v letech 1860–63), kde se v r. 1866 konala slavnost Arthurova prvního svatého přijímání.
Dobový text Jaroslava Vrchlického o Arthuru Rimbaudovi.
Fragmenty z předmluvy k nevydané korespondenci Arthura Rimbauda.
Rimbaud zůstává živým, pokud si položíme otázku, zda básnici a myslitele zůstávají otevřeni potřebě stát se vidoucím neznáma. Ticho Rimbauda je něco zcela jiného, než prosté zmlknutí.
