Číslo o Arthuru Rimbaudovi
Vracíme se k muži, který je archetypem básníka a současně popřením tohoto archetypu. K muži, který takřka jako dítě protrhl závoje poezie…
Milí čtenáři Tvaru,
je před námi poslední číslo před prázdninovou pauzou. A začíná léto! Neznám v poezii žádnou úchvatnější evokaci léta než Rimbaudovu Iluminaci „Svítání“:
„Objal jsem letní svítání. Nic se ještě nehýbalo před průčelím paláců. Voda byla mrtvá. […] Svítání a dítě padly k zemi dole pod hájem.“
překlad Miloslav Topinka
Vůbec má pro mě Rimbaudova poezie letní dech: snad je to pro ten klukovský dobrodružný vánek jeho nejranějších básní, snad pro to halucinační ostří jeho posledních textů, pro ono rozechvění mezi životem a smrtí, časem a věčností, snad je to pro jeho dar vidění, který má sotva v moderní poezii obdobu, snad pro jeho obchodnickou kariéru v Africe, poté co se vzdal poezie… Vracíme se k muži, který je archetypem básníka a současně popřením tohoto archetypu. K muži, který takřka jako dítě („Shakespeare – dítě!“) protrhl závoje poezie (nebo jej jen nadzvedl, jak je tomu ve zmíněném „Svítání“?), který si poezii posadil na klín, který ji urážel, mučil, který ji vášnivě miloval, který poezii pohlédl zpříma do očí, který v ní nalezl na okamžik (jak jinak?) záblesk absolutna, aby si ji posléze vyrval zaživa z masa, aby se k ní už nikdy nevrátil, aby od ní celý život prchal… (Ale Rimbauda poezie do konce života natolik rozčilovala, až se skoro zdá, že se něžnému Luciferovi jeho autooperace úplně nezdařila.) Vracíme se k Rimbaudovi, protože jeho dílo stále naléhá, protože nás nutí natahovat se po nejzazším. Vracíme se k Rimbaudovi, protože Tvar je obtýdeníkem živé literatury, nejen té aktuální (ostatně chceme se průběžně vracet i k dalším vidoucím – v druhé půli roku hodláme připravit obdobné číslo věnované Rilkemu). Naše rimbaudovské číslo by nebylo vzniklo bez Miloslava Topinky, kterému tímto moc děkuji za veškerou pomoc…
Dobrodružství… To, co v oblasti ducha jasně září, může být v politice vražedné. Je pár dní po Brexitu. Británie se rozhodla odejít z Evropské unie. To mi kalí radost z nadcházejícího léta i z našeho rimbaudovského čísla. Bojím se totiž o Evropu. Rozpadne se? Profesor Jiří Přibáň trefně poznamenal v rozhovoru pro DVTV, že jsme svědky toho, jak kráčí dějiny. Co z toho všeho bude, nevíme. Jedno je ale jisté, EU se musí změnit. Soudě podle toho, že nechutnou kampaní oklamaní Britové vlastně hlasovali proti establishmentu s touhou po zlepšení své sociální situace (což je vrcholná ironie, protože EU jim sociální práva zajišťovala nepoměrně lépe, než to udělají konzervativní miliardáři, kteří vedli kampaň), bude EU muset definitivně opustit neoliberalismus, který už zavrhují i ekonomové MMF a vrátit se k modelu solidární Evropy. Nebezpečí, jež hrozí našemu kontinentu, je tolik, že jednotu Evropa skutečně potřebuje.
I tak vám přeji léto plné něžných i prudkých vánků!
Adam Borzič
To hlavní
-
On, Jean Arthur Nicolas Rimbaud, o kterém se povedou řeči až do konce světa, který se nikdy neomrzí ve věčných sférách poezie, ten, který jednou provždy povýšil pouhé básnické umění na skutečný fyzický stav bořící všechny možné hranice…
-
Rimbaud zůstává živým, pokud si položíme otázku, zda básnici a myslitele zůstávají otevřeni potřebě stát se vidoucím neznáma. Ticho Rimbauda je něco zcela jiného, než prosté zmlknutí.
-
Vidinu, že Rimbaud je naživu, měla jeho matka Vitálie osm let po smrti svého syna v témže kostele Notre-Dame (postaveném v Charleville až v letech 1860–63), kde se v r. 1866 konala slavnost Arthurova prvního svatého přijímání.
-
-
-
Dobový text Jaroslava Vrchlického o Arthuru Rimbaudovi.
-
Fragmenty z předmluvy k nevydané korespondenci Arthura Rimbauda.
-
Kdo a jak se podílel na vývoji genderových vztahů? Co všechno jej ovlivňovalo? Jak se tehdy žilo neheterosexualním lidem? Překročilo socialistické uměni genderové stereotypy?