Rabelaisovy literární obrazy naznačují změny ve vnímání času a prostoru: otevírá se epocha pochybností, jež prochází skrze zakázané zóny. Meze dosud poznatelného světa se postupně rozpínají.

Jako překladatel a znalec Poeovy poetiky Baudelaire citlivě rozlišuje nové rejstříky krásna a jeho pojetí melancholie, která se svým způsobem stane i životním postojem, otevře následně brány k jednomu proudu estetiky pozdního 19. století.

Jako by v podtextu Camusova skeptického obrazu modernity působila dimenze jiného času, který má svou osudovou neodvolatelnost v zákonech stálých proměn, jejichž součástí je i neuvědomělá nostalgie po rovnováze.

Osy výpovědních linií se pohybují ve zvláštním řádu mezi bludnými kameny na koncích cest v labyrintu hodin, dní a let. Útržky niterných vzpomínek, všechno, co mělo zůstat skryto, příběhy obyčejnosti a denních banalit, vybledlé fotografie v rodinných albech jsou jako zápisy času, jež pomáhají rekonstruovat mnohost světů, intimních genealogií a dějů, na něž se zdánlivě zapomnělo.

Spojení představy vitality s grácií a se silou ohně v bachelardovském pojetí živlu má u Blakea symbolický potenciál, který k sobě váže mnohé další asociativní řetězce významů…

Oduševnělá tvář Dantovy Beatrice rámovaná závojem těžkých vlasů vystupuje z šerosvitu mezi přechody jemných pastelových tónů. Sluneční hodiny neúprosně odměřují čas. Holubice ohlašuje duchovní zaslíbení, plody máku symbolizují opium.

Esej, který Raymond Bellour věnoval Michelu Foucaultovi, je z roku 1975. Foucault právě vydal knihu Dohlížet a trestat, v níž ojedinělým způsobem popsal působení mechanismů institucionalizované moci. Vůle k vědění, která vyšla o rok později, otevřela další z Foucaultových projektů, kterými byly Dějiny sexuality. Foucault je v té době již uznávanou osobností, jeho dílo a názory udávají tón, vzbuzují zájem a mnohé z jeho aktivit přesahují i do oblasti veřejného života.

Raymond Bellour nás provází zákruty Foucaultova myšlení od šedesátých let, kam spadá esej Předmluva k transgresi, kniha o Raymondu Rousselovi, Dějiny šílenství, ale především Slova a věci, kde Foucault formuloval svou koncepci tzv. epistemologických polí. Analytický přístup, který bude Foucault aplikovat na přelomu desetiletí v Archeologii vědění, přinese metodologický zlom. Bellour nás však zároveň upozorňuje na souvislosti Foucaultova popisu jazyka v předmluvě k Brissetově Gramatice a na jinakost diskursivních perspektiv v temném příběhu o Pierru Rivièrovi.

Do jaké míry jsme vydáni všanc nástrahám řeči a slov? V čem spočívají meze jazyka? Co je to literatura? I to jsou otázky, které je dobré si připomenout v souvislosti s devadesátým výročím narození francouzského filosofa.

Griese svými autorským texty i překlady nepochybně přispěl k širšímu kulturnímu přenosu a současně vytvořil základy, na které naváže prostředí meziválečné republiky, ať se již jedná o některé z prací Karla Weinfurtera, nebo o souvislost s dílem Květoslava Minaříka.

Mystická postava, z dnešního pohledu něco mezi Kosmasem a mistrem Yodou. Nikdy jsem se s ním nepotkal, ale byl mi všemi možnými kanály „zprostředkován“ (zjevil se). Jeho charisma zmátlo mnohé. (Jakub Šofar)