Esej, který Raymond Bellour věnoval Michelu Foucaultovi, je z roku 1975. Foucault právě vydal knihu Dohlížet a trestat, v níž ojedinělým způsobem popsal působení mechanismů institucionalizované moci. Vůle k vědění, která vyšla o rok později, otevřela další z Foucaultových projektů, kterými byly Dějiny sexuality. Foucault je v té době již uznávanou osobností, jeho dílo a názory udávají tón, vzbuzují zájem a mnohé z jeho aktivit přesahují i do oblasti veřejného života.

Raymond Bellour nás provází zákruty Foucaultova myšlení od šedesátých let, kam spadá esej Předmluva k transgresi, kniha o Raymondu Rousselovi, Dějiny šílenství, ale především Slova a věci, kde Foucault formuloval svou koncepci tzv. epistemologických polí. Analytický přístup, který bude Foucault aplikovat na přelomu desetiletí v Archeologii vědění, přinese metodologický zlom. Bellour nás však zároveň upozorňuje na souvislosti Foucaultova popisu jazyka v předmluvě k Brissetově Gramatice a na jinakost diskursivních perspektiv v temném příběhu o Pierru Rivièrovi.

Do jaké míry jsme vydáni všanc nástrahám řeči a slov? V čem spočívají meze jazyka? Co je to literatura? I to jsou otázky, které je dobré si připomenout v souvislosti s devadesátým výročím narození francouzského filosofa.

Po prázdninové přestávce se Tvar vrací k pokračování cyklu Dějiny kolonialismu, jehož vydávání zahájil loni na podzim. Pojednání, které zveřejňujeme a jehož autorkou je česká historička žijící ve Finsku Veronika Sušová-Salminen, si všímá ruské koloniální expanze do střední Asie v posledním půlstoletí před únorovou a říjnovou revolucí.

Nový světový řád, který po druhé světové válce prosadily nové supervelmoci a OSN, odsoudil k zániku „starý“ kolonialismus evropských mocností.

Moderní kolonialismus je spojený nejméně se třemi jevy – s objevitelskými cestami, osídlováním a se vznikáním raně kapitalistických vztahů závislosti a světového systému. Průkopníky zámořských objevitelských cest na počátku novověku byli Portugalci a Španělé, k nimž s nepatrným zpožděním záhy přibyli Angličané, Nizozemci a Francouzi. O ruské koloniální expanzi východním směrem, která nabrala obrátky v souvislosti s upevňováním ruské státnosti v 16. století, píše v tomto čísle česká historička a spolupracovnice Tvaru Veronika Sušová-Salminen, která trvale žije ve Finsku.

V předchozím čísle jsme zveřejnili první část textu historika Jana Klímy o portugalské expanzi do Asie, který nyní uzavíráme. Autor přibližuje portugalské úspěchy, vrcholící v 16. století, ale ozřejmuje i postupný úpadek portugalského vlivu v Indii i na Dálném východě, na němž měly rozhodující podíl konkurující evropské mocnosti Anglie a Nizozemsko. Ty, ačkoliv se každá z nich hlásila k jiné formě protestantismu, společnými silami zmařily i sen katolických monarchií, podporovaný papežem, o obrácení Asie na katolickou víru, jakkoliv úspěchy, které na tomto poli sklidili Španělé na Filipínách či Francouzi v Indočíně, nelze přehlížet. Zůstává paradoxem dějin, že to nakonec bylo oslabené Portugalsko a nikoliv např. mnohem silnější Velká Británie, které se jako poslední evropský stát vzdalo posledních zbytků svých asijských držav: předání Macaa Číně na sklonku 20. století se tak stalo symbolickým potvrzením falešných představ o evropské nadřazenosti.