Milí čtenáři Tvaru,

začalo období Štíra; to z jeho plivanců snad všechny protiklady povstaly: monstrum na hradě vs. soudnost, teplo domova vs. chlad světa, život vs. smrt, vlastizrady vs. stát… Svými sexuálně-mortalitními klepety nás začala natřásat dušičková doba, se vší svou mystickou nevlídností.

V tomto čísle se věnujeme poněkud zevrubněji básníkovi Milanu Šedivému: rozhovorem, který připravil kolega Vojtěch Němec, dvojrecenzí na jeho poslední sbírku a novými básněmi. K Šedivému jsem vždy cítil cosi ambivalentního. (Např. patří k našim nejlepším recenzentům, a zároveň mě často jeho recenze něčím popuzují.) Pročítám si však to, co říká v rozhovoru, čtu si recenze na jeho poslední sbírku a především jeho básně v tomto čísle, a jakýsi vítr – možná z neapolského zálivu – veškerou rozpornost náhle uhlazuje, usmiřuje… Fascinuje mě Šedivého oddanost poezii, jeho vhled do jejích útrob, haptická znalost jejích kostí. Ale ještě více mě uchvacují jeho nové verše, jedny z nejlepších, jaké jsem letos četl. Tak přesná, jemná a citlivá hudba slov!

Když už zpívám chválu, což je v naší zemi věru zvláštní věc, musím pogratulovat Petru Královi ke Státní ceně za literaturu. Je to vůbec ironie – dostat za Vlastizrady cenu od státu… Z jedné strany si myslím, že Král měl toto ocenění za své básnické dílo získat už dávno; z druhé strany mě těší, že byly vyznamenány právě Vlastizrady, protože nám zoufale chybí dostatek kvalitního myšlení o literatuře a kultuře. Kvalitní esejistika je vzácný pyl. Vlastizrady jsou impozantní nejen svým záběrem, ale taktéž živostí, hloubkou a zasvěceným vnímáním. Že s nimi pokaždé nesouhlasím? Že jsem na jednom místě zakusil jejich kartáč i na vlastním hřbetě? Čert to vem! Nejsem masochista, ale děsím se hříchu malichernosti. Čtu toto dílo v celku – byť je současně intarzií rozkošných detailů – a coby celek je shledávám velké.

V těchto dnech se sotva lze vyhnout dalšímu dějství truchlivé politické hry. Z Hradu se na nás vyvalily splašky nevídaného zápachu. Prezident vyhrožuje, že se pomstí ministrovi kultury za to, že přijal dalajlámu, a následně skutečně vyškrtne jeho strýce, jenž je přeživším holocaustu, ze seznamu státních vyznamenání. To už je opravdu jen pro otrlé. Dobře že Daniel Herman nemlčel… O Zemanových excesech se ale píše všude. Naopak se moc nepíše o romském mladíkovi ze Žatce, který za podivných okolností zemřel, poté co byl mlácen v místní pizzerii (bití možná pokračovalo i za přítomnosti policie), protože pod vlivem drog obtěžoval hosty. Nebýt serveru Romea.cz, nedozvěděli bychom se nic. Podle kamarádky romistky je takových případů přitom víc. Protiimigrační hysterie načas překryla jiný domácí hřích. Ale on nezmizel. Je hrozivě přítomen…

Přeji vám dušičkové čtení.