Milane, ty jsi básník. Cítíš se jako básník?

Po šesti knihách ano. I když dřív jsem si tím byl jistý víc. Možná nezdravě.

Zřejmě všichni máme důvod, proč píšeme. Jaký je ten tvůj?

Ještě před pár lety bych ti na tuhle otázku nedokázal odpovědět. Nebo bych na ni odpovídal jinak. Ale dneska musím říct, že píšu proto, že život je neskutečně prázdný, fádní a banální. A proto se ho snažím vyplnit něčím smysluplným. To je mimo jiné i důvod, proč čtu. Věřím, že slovo patří k člověku, a to hodně na úzko. Až technologie začnou psát lepší literaturu než člověk, vezme mi to důvod k žití. V šachách už počítače člověka porážejí bez problémů. V umění zatím máme možnost pocítit jedinečnost toho, čím jsme. Je to oblast, kde se ještě dá bránit tomu být označený za číslo.

Zdá se mi, že obracíš všechno svoje snažení k poezii. Jak se takový člověk nazývá? Je to absolutní básník?

Oddanost poezii je jedna věc, ale absolutní básník, to je podle mě něco jiného.

Jaký je úděl absolutního básníka?

Absolutní básnictví, to by mohl být ten typ básnictví, ke kterému je především řazený Rimbaud nebo básníci Vysoké hry atd. Taky se mluví o tzv. čisté poezii, zejména v rámci francouzského prostředí. Já osobně typ absolutního básnictví cítím jako vyčerpaný, pro mě je to spíš součást literární historie. Takový básník chce sahat do míst, které jsou běžnému člověku zapovězené. Chce cosi božského. Většinou se dostává do textových končin, kde narazí na hranici komunikace. Když se podíváš na ty takzvané absolutní texty, je to slovní houština. Sice uznale pokýváš hlavou, ale vnitřně tě to moc nezasáhne, sotva ti to něco řekne. Navíc k tomu uznání musí čtenář ještě přes nějaké texty dorůst. Proto nechci stavět takzvané absolutní básnictví na piedestal. Je zapotřebí, aby k němu bylo nějaké poetické schodiště. Něco, přes co to bude čtenář schopný vstřebat. A já doufám, že tohle něco je zároveň cosi, co může mít čtenář aspoň rád, co si může oblíbit.

Například?

V minulosti se hodně četl například Skácel nebo Seifert, ti měli docela širokou čtenářskou obec. Kdo ji dneska z básníků má? Hruška, ten se v knihkupectvích časem rozprodá. Krchovský, ten se i dotiskne. Ale pochybuju, že Krchovského někdo může mít skutečně rád, Krchovský je svého druhu pyrotechnika, poetická show. Píše ve vázaném verši, ve struktuře, kterou veřejnost rozeznává ještě ze školy jako poezii. Má tam daktyly, má tam sebeironii, pózy. Má to přizpůsobené dnešní době. Představuju si, že dnešní čtenář poezie roste od Krchovského k dalším autorům.

Zaznamenal jsem, že když člověk začne číst poezii, rychle se z něj stane i její autor.