Pane Setzi, náš rozhovor vychází v Tvaru věnovaném současné rakouské literatuře. Úvodní otázka se tedy vyloženě nabízí. Má v 21. století ještě vůbec smysl rozlišovat mezi rakouskou a německou literaturou? A pokud ano, jaká jsou z vašeho pohledu specifika rakouské literatury?

To rozdělení stále smysl má, už jen proto, že zážitky jednotlivých národů se liší. Zatímco kultury jsou fluidní, politická rozhodnutí, která naše životy a naši společnost nadále zásadně určují, zůstávají z velké části závislá na jednotlivých vládách. To velmi dobře ilustruje rozdílný přístup evropských států k uprchlíkům. Některé jich přijímají hodně, jiné méně a další nechtějí přijmout nikoho. V závislosti na tom, na území kterého státu žiji, zažívám něco jiného a jsem svědkem jiných společenských reakcí na jednotlivá politická rozhodnutí. O rakouské literatuře bych tedy hovořil ve chvíli, kdy se například zabývá událostmi, jež se dějí v Rakousku. Autorem ani nutně nemusí být Rakušan. I švýcarský autor, který se přestěhoval do Rakouska a píše o tamních poměrech, je pro mě součástí rakouské literatury.

Další ospravedlnění má zmíněné rozdělení, zabývá-li se někdo otázkami jazyka a nářečí. V rakouské němčině je mnohem více slovanských elementů než v němčině spolkové. Má rodina pochází ze Slovinska a často si všímám, kolik je toho z mého nářečí původem ze slovinštiny. Totéž by platilo pro češtinu ve Vídni a tak dále. Myslím, že se vyplatí těmto vlivům věnovat pozornost.