V jednom vašem textu v knize Kapitoly o krvácejícím jablku mě zaujala tato pasáž: „Vzpomínky jsou nejhorší, a zejména ty, kterých se nezbavíš. Jdou za tebou jako stín, jako šeptající hlas, co zaniká v hučení větru, jsou jako neúnavný fízl. Jsou nezničitelné.“ Jaké jsou vaše nezničitelné, nejranější vzpomínky?

Ty první vzpomínky jdou do dálky, do první republiky, do roku, řekněme 1938, kdy mi bylo pět let. Byl jsem v mateřské škole, hráli jsme si a bylo nám dobře, když jednou přišel pan ředitel a začali jsme se učit si nasazovat protiplynovou masku. Byla to legrace, ale zároveň jsme nevěděli, proč to děláme. Nevíte, proč to je, a najednou to začíná být ošklivé. Něco na vás doléhá, ale nevíte co. Druhá vzpomínka se týká toho, jak jsme se učili hymnu. Opět jsme nevěděli proč, ale moc se nám to líbilo. Chodili jsme vlevo, když přišlo nařízení, že musíme chodit vpravo. Celá škola, celý Koráb se učil chodit po schodech a po chodbách vpravo. Potkávali jsme se a zdravili napřaženou pravicí. Byl to takový nekonečný had. Tak to ve mně pořád zůstává. A uzavřel bych to třetí vzpomínkou: To mi bylo deset nebo jedenáct let. V Praze, v Libni, bylo posvícení, bylo to v roce 1943 nebo 1944. Dnes je tam park, ale tenkrát tam byl divoký kopec, kde se v zimě lyžovalo a v létě jsme si tam hráli na policajty. Na tom kopci jsme měli také svoje pěšiny a já jsem po jedné z nich šel na to posvícení, když tu se objevilo cvičné bombardovací letadlo Junkers těsně nad zemí a řítilo se přímo na mě. Uvnitř seděl kluk, který se asi učil lítat. Najednou jsem ho spatřil a dostal jsem šílený strach, klekl jsem si, stočil se do klubíčka hlavou proti němu a už jsem jen čekal, že to na mě spadne. On mě asi viděl a chtěl se z té situace nějak vymotat, tak to těsně nad zemí, nade mnou, stočil doleva a naboural se zahradníkovi do domku. Ten na tom vydělal, protože mu pak Němci postavili nový dům. To jsou takové tři zásadní vzpomínky, které jdou celý život se mnou, a proto jsem zřejmě v pozdějších letech, když jsem dospíval, začal tíhnout k surrealismu a podobným věcem. Já jsem žádnou literaturu, kterou četli kluci, kovbojky, rodokapsy a podobně, nečetl. Mě to nebavilo. Já četl dlouho pohádky, protože byly plné slovních obrazů a fantazie, které jsem mohl rozumět. Nejradši jsem měl pohádky bratří Grimmů, které jsou velice drsné. To mělo na mě asi také jistý vliv. Až jednou mi bratr Vladimír, který s Jirkou Šmorancem a Zdeňkem Buřilem tvořil surrealistickou skupinku, přinesl nějakou knihu, byl to Freud, a řekl, abych si to přečetl. Takhle mi toho Freuda podstrčil.