Lidé
„Zlý chodec se jednoho dne objevil a od té doby je občas se mnou. Někdy o něm dlouho nevím, někdy vidím svět jeho očima, tak jako vypravěč Meyrinkova románu Golem viděl Pernathovýma očima. Jsou měsíce i roky, kdy o zlém chodci vůbec nevím. A někdy jej potkávám přímo před sebou, slyším jeho hlas. Usmívá se na mne. Slyším, jak mi říká: tat tvam asi. To jsi ty, Zlý chodec, to jsi ty.“
Jakub Řehák (1978)
mé oči slané panoramatické čáry
mé oči apokalyptický prostředník
každé ráno k nesnesení
každé ráno chlapská pomazánka
každé ráno s pocitem plísně v předsálí
každé ráno blíž samozřejmému konci
Zdá se mi, že právě epocha začátku minulého století a let meziválečných byla posedlá zjištěním, že lidská duše je velkým zrcadlovým bludištěm, stvořeným z mnoha odlesků a variací různých já.
Ten příběh pro všechny; ta věda; ta tolkienovská pasáž; ty barvy; celá ta kniha!
Až na tři knihy – Ztroskotanec na břehu atlantském Ivana Wernische, Almara téhož a Nevědění Milana Kudery, které zazněly dvakrát – se tituly neopakují. A pestré jsou i žánry, a dokonce jazyky…
Pokládám mrtvé na koberec
A procházím se po nich
Jsou krásní
Do některých uléhám
Jiní mě hladí
Vkládám si do úst tolik mrtvých
Kolik mohu sníst
V posledních letech se v tvorbě stále více autorů objevuje environmentální tematika. Napadá vás důvod? A podotázka: je nezbytné, aby zrovna spisovatelé tematizovali ve své tvorbě aktuální problémy dneška?
mé oči slané panoramatické čáry
mé oči apokalyptický prostředník
každé ráno k nesnesení
každé ráno chlapská pomazánka
každé ráno s pocitem plísně v předsálí
každé ráno blíž samozřejmému konci
Pokládám mrtvé na koberec
A procházím se po nich
Jsou krásní
Do některých uléhám
Jiní mě hladí
Vkládám si do úst tolik mrtvých
Kolik mohu sníst
Kde leží naše budoucnost?
V bednách s jablky
Ve zboží zestárlého zahradnictví
Na zaprášené cestě jejího břicha
Skrz chodby nemocnice se vinula nádherná vůně / Lékaři usínali a pak se probouzeli / Poháněla nás výměna tělesných šťáv u čerpací stanice / Později jsme sestoupili borovicovým lesem až / k průzračnému jezeru
Zdá se mi, že právě epocha začátku minulého století a let meziválečných byla posedlá zjištěním, že lidská duše je velkým zrcadlovým bludištěm, stvořeným z mnoha odlesků a variací různých já.
Vymrštit slova proti nesmyslnosti života, rozžhavit je na nejvyšší míru, neodmítnout předem sebepodivnější obraz, je heroický čin.
V čem přesně spočívá Dvorského revolta? Je to revolta proti ztuhlé podobě věcí, světa i společenských konvencí. Autorovo básnické gesto převrací naruby ustálené podoby skutečnosti.
Někdy máme pocit, že to pravé dobrodružství dýchá pod podlahou našeho bytu a že tam se skrývají přeludné, monstrózní světy, o nichž nemáme ani tušení.
Metafyzika v poezii tak může obývat podobnou sféru jako modlitba, ale může se také odehrávat v méně nápadné podobě – kdy skrze výčet zcela konkrétních fenoménů zažijeme i pocit transcendence.
Ten příběh pro všechny; ta věda; ta tolkienovská pasáž; ty barvy; celá ta kniha!
Až na tři knihy – Ztroskotanec na břehu atlantském Ivana Wernische, Almara téhož a Nevědění Milana Kudery, které zazněly dvakrát – se tituly neopakují. A pestré jsou i žánry, a dokonce jazyky…
Petr byl ztělesněním noblesy: jak osobní, lidské, tak noblesy poezie s celým jejím bohatstvím, čítajícím tisíce let a tisíce odstínů. (Max Ščur)
Automatický text, jeden z bytostných projevů surrealistického hnuti, byl důležitý tvůrčí prvek, který Novákovi sloužil jako východisko, k němuž se znovu a znovu navracel po celou dobu své básnické i výtvarné dráhy.
