Ladislav NovákDílo I, Dílo II

Dílo I, Dílo II

Reflektuje Jakub Řehák

Automatický text, jeden z bytostných projevů surrealistického hnuti, byl důležitý tvůrčí prvek, který Novákovi sloužil jako východisko, k němuž se znovu a znovu navracel po celou dobu své básnické i výtvarné dráhy.

Recenze a reflexe – Dvakrát
Z čísla 15/2018

Novák aneb Gesto padlého demiurga

Dvousvazkové dílo Ladislava Nováka, vydané v roce 2017 nakladatelstvím dybbuk, staví recenzenta před několikerá úskalí. Jak uchopit dílo, které se pohybuje v naprosto protikladných a od sebe značně vzdálených mantinelech? Od spirituálních básní přes vizuální a konkrétní básně, fónickou poezii, básně v próze, dramatické aktovky, básně-návody a mnoho dalšího? Z které strany do Nováka vstoupit? Je třeba vybírat, proto jsem si pro recenzi zvolil několik mně blízkých děl a jiná zcela pominul.

Novákovo dílo je eklekticky rozkročené do mnoha stran, přesto v něm lze vysledovat určitou jednotící premisu. Jakou? Zdá se mi, že je to touha po spáse vlastního života skrze umění, které jako jediné dokáže dát materiální existenci smysl. Ladislavu Novákovi se každodenní bytí zdálo být zdrojem úzkosti a jeho dílo se tuto úzkost snažilo překonat. Srážkou mezi každodenností a touhou po vyšším životním smyslu se rodí umělecký akt, který tyto determinace přesahuje a větví se do různých směrů.

V Novákově poezii je obsažena touha po prvotním vnímání, po téměř bezeslovné artikulaci hlubinného já. Novák je zamilován do fyzického gesta, chce komunikovat přímo, překročit jazyk, nenechat se spoutat jeho abstrakcí a odtažitostí. Chlad jazyka chce zrušit důrazem na fyzičnost básnického aktu. Slova mají překonat slova. Sám v jednom z konfesních textů říká:

Psaní je vždycky činnost značně odtažitá a druhotná, člověk se vyjadřuje pomocí znaků, pomocí slov, jimž se naučil v prvních letech svého života […] Výtvarné vyjádření je daleko bezprostřednější, a tedy vhodnější k vyjádření našich rudimentárních zkušeností, zkušeností před-vzděláním a před-civilizací, zkušeností toho nejhlubšího v nás.

(DLN II, s. 697)

Možná proto jsou Novákovy zvláštním amalgámem extatických vzepjetí, klišé, podivností, těkavosti i nádherných básnických objevů. Nelze je číst kvůli zakoušení slasti ze souhry dokonalých básnických forem či kvůli mimořádné síle obraznosti. Spíše je nutné nechat je na sebe působit jako celek spolu s ostatními autorovými uměleckými projevy. Musíme s nimi dýchat a frázovat, přijmout jejich naléhavou a proměnlivou strukturu, abychom je docenili.

Například v dlouhé básni „My dva a ještě ti jiní v našich snech“ (1964)1 působí téměř fyzickou závrať variování a permutování veršů typu:

znovu se nadechneš / znovu se nadechnu / a docela tiše říkám / docela tiše říkáš / ‚ongo longo‘ / velmi slavnostně to říkáš / ‚velmi slavnostně to říkám / ongo longo‘ / už se ani neptáš / proč to říkáš

(DLN II, s. 89).

Je třeba přistoupit na autorovu hru a zkusit si představit, jak tato slova vyslovujeme nahlas, a báseň namísto nudných repetic ožívá. Stejně jako pro surrealisty není pro Nováka v jeho textech důležité završení, ale energie, která se může uvolnit během tvorby a následně také během recepce. Při čtení těchto básní v sobě zkrátka musíme přijmout mnoho z úžasu, který provázel tvůrce při jejich zhotovování.

Spásná entita umění

Mnohé z raných Novákových básní nejsou prosty patosu a naivity, ale je v nich už dobře patrný autorův základní tvůrčí postoj. Totiž touha vzepnout se ven z těla, ven z „přízemní“ skutečnosti až někam k ohnivé extázi, která dovolí zakusit celek světa v nerozlišitelné jednotě:

I v naší krvi je plíseň / naše tělo se rozpadá v plíseň,

píše autor v básni „Plíseň“ a pokračuje:

Nedotčený Nejvyšší Tajemný / Oslňuje nás / ačkoliv jenom špatně Ho zříme / hustými mračny hmotnosti své a svých hříchů“

(DLN I, s. 32–33).

Jistě, jsou to mladicky dychtivé verše, ale odhodlání směřovat k vyššímu jhu je z nich dobře patrné. Zde je oslovován bůh, ale později Novák tento spirituální akcent nahradí uměním jakožto spásnou entitou, díky níž bude možné vdechnout smysl netečnému světu hmotné skutečnosti.

Je něco hranatého v hloubce mého bytí / co této skutečnosti stále vzpírá se,

zazní v komponovaném cyklu „Hlasy“ (DLN I, s. 85). Ve verši je pojmenován hybatel, který Novákovu tvorbu i později neustále provází. Je to touha proměnit skutečnost skrze neklid, který si básník nese v sobě. V cyklu „Hlasy“ se také poprvé objevuje autorský komentář, který obsahuje zárodek Novákova přístupu k tvorbě, totiž odhodlání, aby uměleckým dílem mohl nahradit skutečnost ve všech jejích podobách a rozměrech:

Cílem a ctižádostí každého opravdového umělce je zvládnout co největší prostory, z tříště barev, linií, zvuků a slov tohoto světa uhníst dokonalý tvar, postihnout rozvrat (který za všech dob ohrožuje náš život) a ovládnout jej, vytvořit co nejobecnější a nejtrvalejší syntézu.

(DLN I, s. 101)

Právě tak básnická skladba „Twelve čili Pocta Jacksonu Pollockovi“ (1961), domnívám se, spíše zprostředkovává mýtus zrodu umělce, než že by skutečně portrétovala slavného malíře abstraktního expresionismu. Skladba na mne působí jako šifrovaná Novákova autobiografie, která se odehrává na pozadí rodné Třebíče, a nikoli v dalekém New Yorku:

Ty toulky, tam za konečnou stanicí autobusu, daleko v polích mezi divokými květinami, které neznáš jménem […]. (DLN I, s. 296)2

Hned v následujících pasážích se sice objevuje exotický motiv moře:

stal ses milencem moře, milencem nekonečnosti, a zůstal jsi jím až do smrti,

to však opět zní jako objev vnitřního moře, představy moře, která tvůrci slouží jako obraz živlu, s nímž se ztotožňuje:

Když bouříš a běsníš, tehdy tě mám nejraději. Jsi v mých žilách a znovu vstupuju do tebe, dýchám jak ty.

(DLN I, s. 297)

Pravda, textová výstavba „Twelve“ by mohla navozovat dojem akční malby, díky zvláštně přerušované těkavosti, v níž se odstavce spíš prozaických bloků než veršů různě odřazují a posouvají, tato spojitost však není zcela zřetelná. V textu se navíc objevuje i pro Nováka veledůležitá postava Andrého Bretona, jehož předválečnou přednášku „Surrealistická situace objektu“ neváhá v souvislosti se svými tvůrčími postupy a východisky několikrát citovat. V básni se postava Bretona symbolicky objeví při evokaci válečných let jako maják, který prosvítí nejistotu děsivé vřavy:

viděl jsi / vztyčenou postavu André Bretona, jak vysoko, vysoko nad valícími se temnotami pozvedá sršící hvězdu automatismu

(DLN I, s. 301).

Mimo hranice literatury

Surrealismus vůbec měl pro Nováka zásadní význam. Automatický text, jeden z bytostných projevů surrealistického hnutí, byl důležitý tvůrčí prvek, který Novákovi sloužil jako východisko, k němuž se znovu a znovu navracel po celou dobu své básnické i výtvarné dráhy. Ladislav Novák automatický text chápal jako záznam myšlení z odvrácené strany mozku, jako myšlení v surovém stavu, které tvoří základ pro pozdější racionální užití. Dobře je to patrno v krátké próze – v kontextu autorova díla se může jevit jako marginální, ale pro mě ilustruje zvláštní řez mezi prostým záznamem reality a jeho imaginativním protějškem. Jedná se o kratší prózu „Zápisky z cesty až na konec světa“ (1965), v níž autor popisuje svoji cestu do Francie za spřízněnými výtvarníky, v níž si za pomoci deníkové formy ukládá předsevzetí zapsat

věcně a stručně, co jsme viděli. V druhé části (v automatickém textu) pokusím se nastavit zrcadlo tomu, co se bude dít ve mně

(DLN II, s. 680).

„Zápisky“ jsou plné potutelného humoru:

Francouzi se fyzicky od nás příliš neliší. Snad je u nich větší procento brunetů, průměrná výška postavy je asi nižší než u nás. V Paříži je však vidět ženy stejně tlusté jako u nás.

(DLN II, s. 686)

Ovšem teprve ona imaginativní linie dodává cestovnímu deníku zvláštní ambivalenci, která jej činí jedinečným:

Přízrak je zde a hýbá bezzubými ústy, cosi chce ukázat, ani hlásek mu nevystupuje z úst, nemá plic, jen něco jako zvadlý, ve větru chvějící se list. […] Elsinory odpočívají (tj. zvolna se rozpadají) kdesi opodál

(DLN II, s. 687).

Zdánlivě nenápadná próza velice dobře ukazuje, že konceptuální rys Novákovy tvorby se nevyčerpával pouhou realizací nápadu, ale i jistým imaginativním rozvedením této základní ideje. Provedení nápadu tak dostává větší spontaneitu, než jaká bývá u konceptuálních projevů obvyklá.

Právě texty, které se nacházejí na rozhraní mezi konceptem a jeho imaginativním dotvořením, jsou pro mne z obřího díla Ladislava Nováka ty nejzajímavější a nejživotnější. Jsou to texty, které stojí na pomezí žánrů a poetik, vyznačují se divokou obrazností a zároveň pečlivým, až katalogizačním uspořádáním. Které to jsou? Je to především Malý slovník naučný, Textamenty (oba 1958–1965), Spečené texty (1962–1968) nebo drobná próza Zámostí (1968).

Malý slovník naučný vymezuje souřadnice autorova tvůrčího vesmíru, který je plný humoru, erotických akcentů a imaginace.

Řekni mu, že mě může obrátit vzhůru nohama, roztrhnout mých 270 sukýnek a číst,

píše Novák v jednom z prvních hesel „Alenka“ (DLN I, s. 461). Nebo v heslu „Babyka“ se tvrdí, že

Babyka se spíše podobá černé dívce ve stavu tvrdé zralosti, rozumíte-li, co tím míním

(DLN I, s. 464).

Důraz na erotismus, v němž dochází k překonání těla, k jeho vyjmutí z běžných, dohodnutých postojů a úkonů, opět ukazuje na extatické podhoubí Novákovy tvorby.

Autorovo dílo se zdá směřovat kamsi jinam, pryč z Třebíče, která jej po celý život obklopuje, rovnou do vesmíru. V textu, který je vyznáním bývalé židovské čtvrti Zámostí3, se tato potřeba úniku realizuje v těkavém kroužení kolem několika kót a souřadnic této záhadné čtvrti, která víc obývá prostor básníkovy mysli než reálné území města:

Zde je úplněk docela měděně (medově) žlutý a veliký, přešlapující rozvázané tkaničky tvých bot na každém kroku. […] Potom, poučen mrtvou a krásnou židovkou, která ti věnuje jeden němý, ale tak výmluvný úsměv (nebyla to zas luna?!), spustíš se po strmých skalách do Zámostí

(DLN II, s. 224).

Jako by se Novák obracel k neměnné, prazákladní částečce „božského“ já uvnitř sebe, která má uvolnit energii potřebnou pro život. Ač jsou autorovy tvůrčí projevy pevně usazeny uvnitř literárního a vizuálního umění, v jejich jádru leží mystická touha přesáhnout sebe sama.

Tato touha vyvést nejen vlastní osobu, ale i další možné čtenáře mimo hranice literatury pak pro mne vrcholí v Receptáři (1964–1979), obří knize svérázných návodů k vytváření nezvyklých, básnických „performancí“, které je možné realizovat ve skutečném životě. Jsou to návody značně poťouchlé. Například v „Básních pro pohybovou recitaci“, jednom z oddílů Receptáře, Novák nikdy neopomene zmínit, aby „vykonavatel“ jeho návodů vždy zdůraznil, že autorem dané situace je Ladislav Novák z Třebíče. Pokyny k performancím sahají od navození téměř lyrických, snadno realizovatelných okamžiků („Výlet“) až k vysoce absurdním a komplikovaným aktům, které mohou v reálném životě vzbudit pozdvižení:

Onoho podzimního (či zimního) večera, kdy napadne první sníh, načerni si dlaň sazemi a procházej se ulicemi tak dlouho, dokud se ti nepodaří začernit pokožku náhodně potkané blondýny.

(DLN II, s. 238)

Tyto Novákovy „návody k upotřebení“ mi něčím připomněly tzv. „poetické akty“ Alejandra Jodorowskeho,4 který je vymýšlel a realizoval na začátku padesátých let. Nakonec ale možná není nutné snažit se tyto básnické situace přenášet do života. Stačí si je představovat, snít o nich, a už tím dojde k pohybu uvnitř skutečnosti.

Demiurg a manekýni

Novák je tedy v jádru svého tvůrčího naturelu extatik a tuto extázi se snaží vydobýt z každého okamžiku všednodenního bytí a přenést ji na čtenáře či vnímatele svých básnických i výtvarných projevů. Proto tolik úkonů, které máme spolu s autorem opakovat. Jestliže v konceptuálních projektech Jiřího Koláře (např. Mistr Sun o básnickém umění) bylo lze vysledovat cosi jako etiku „básnické mravouky“, podle níž se měl ten který adept řídit, v případě Novákových konceptuální pokusů je možné hovořit o „etice spásy skrze imaginaci“. Projdeme-li s autorem jeho cestu, může se nám skrze umělecké dílo dostat kýženého osvícení, byť třeba jen na několik vteřin. Jeho básnické gesto je při vší „experimentálnosti“ vlastně gestem padlého demiurga, který se snaží svými akty a výtvory konkurovat božskému stvoření. Číst Nováka pro mne představovalo velké dobrodružství, které ale nebylo snadné a vlastně ani spontánní. Zažíval jsem nejprve silný pocit neporozumění, nežli jsem přijal básníkův rytmus i „hravý“ způsob, jakým nakládá se skutečností. Nováka jsem zkrátka přijal až ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že se musím k jeho textům a básním stavět právě jako k bájným manekýnům z prózy Bruna Schulze. Bytostem na jedno použití, které mají smysl pouze pro jedno jediné gesto, jediný okamžik a potom zanikají. Přesto se ale drze a hereticky snaží vyrovnat stvořené přírodě a světu. Právě tak si výtvory Ladislava Nováka nesou zvláštní punc dočasnosti či jinak řečeno obsahují zvláštní frekvenci, která není zřetelná a jen v určitém okamžiku je možné se na ni naladit. Ve chvíli, kdy se tak stane, zažijeme závrať a texty, které se nám předtím zdály mrtvé, náhle ožívají a vyplňují nás jako krev plná kyslíku. Na rozdíl od manekýnů ale Novákovy literární výtvory zůstávají a čekají na to, aby opět probudily nové vnímání a čerstvý pohled na skutečnost.

Chyba s Havlíčkem

Vydání literárního díla Ladislava Nováka je bezpochyby nakladatelským a editorským počinem a je třeba to zdůraznit. K edičnímu zpracování se již vyjádřili odborníci jako Jiří Flaišman či Marek Vajchr a bezpochyby lze s jejich kladným zhodnocením práce editora Petra Kuběnského a redaktora Michala Jareše souhlasit. Musím však upozornit na editorskou chybu, na niž lze narazit i při zběžném prolistování prvního svazku. V dvacátém pátém oddílu je totiž jako Novákovo dílo prezentován fragment básnické sbírky Zbyňka Havlíčka Útěky z katastrof. Úryvek z Havlíčka zní:

Nemám už odvahu zhasínat lampu / Můj pokoj v legionářském plášti se stíny dostihových koní / Můj pokoj dobytý tolika kouzly se sbírkou inkoustových motýlů

(in: Veškerá poezie, s. 517, dybbuk, Praha 2016).

Totožné verše jsou pak otištěny na straně 599 prvního svazku Díla Ladislava Nováka. V oddílu, který nese totožný název jako Havlíčkova sbírka, se nachází celkem pět textů, z nich čtyři lze bezpečně dohledat jak v relativně souborné Veškeré poezii, tak rovněž ve výboru z Havlíčkovy básnické tvorby Otevřít po mé smrti z roku 1994. Zjevně se tak potvrzují slova Karla Kolaříka, který v recenzi na samostatné vydání Novákova Malého naučného slovníku uvedl, že

editování děl Ladislava Nováka je činnost bezpochyby náročná. […] Připomeňme například, že i mezi posmrtně vydané Novákovy duchovní básně […] omylem pronikla básnická skladba Miloše Dvořáka Rodnému kraji.

(Tvar 8/2008, s. 21)

Snad by na chybu spočívající v mylně zařazeném fragmentu Havlíčkovy sbírky mohlo být na webových stránkách nakladatelství dybbuk upozorněno výrazněji než jen v nenápadných, téměř nedohledatelných složkách Errata.

Chviličku.
Načítá se.
  • Jakub Řehák

    (1978), básník, recenzent a editor. Držitel ceny Magnesia Litera. Žije v Praze. Vydal sbírky básní Světla mezi prkny, Past na Brigitu a Dny plné usínání. S Miloslavem Topinkou vybral Nejlepší ...
    Profil

Souvisí

  • Ladislav NovákDílo I, Dílo II

    Dílo I, Dílo II

    Reflektuje Jan Gabriel

    Setkal se tam s obrazy Jacksona Pollocka a náhodně zachytil pořad rakouského rozhlasu, v němž se hovořilo o Vasarelyho výtvarné kombinatorice. Novák se ji vzápětí snažil převést do svého v té době nejvýraznějšího vyjadřovacího prostředku: řeči.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 15/2018
  • Metafyzika v poezii tak může obývat podobnou sféru jako modlitba, ale může se také odehrávat v méně nápadné podobě – kdy skrze výčet zcela konkrétních fenoménů zažijeme i pocit transcendence.

    Esejistika – Esej
    Z čísla 2/2018
  • Slunce
    Kateřina Rudčenková, Kamil Bouška, Petr Borkovec, Michal Maršálek, Sylvie Richterová, Petr Král, Miroslav Fišmeister, Martin Reiner, Jan Vozka, Miloslav Topinka, Emil Hakl, Michal Šanda, Jakub Řehák, Albert S. Welig

    Slunce v obrazech současných českých básníků

    Skrz chodby nemocnice se vinula nádherná vůně / Lékaři usínali a pak se probouzeli / Poháněla nás výměna tělesných šťáv u čerpací stanice / Později jsme sestoupili borovicovým lesem až / k průzračnému jezeru

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 1/2018
  • Stanislav DvorskýNevědomí a básnický objev

    Bezmoc mlčení i osvobozující křik

    Reflektuje Jakub Řehák

    Při čtení jsem zažíval závratný pocit neoddělitelnosti poezie a lidského života, nazíral jsem je jako dvojence, kteří jsou zde od počátku světa.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 15/2016