Albert S. Welig
Jsi jako ohnivá koule
letící prostorem rychlostí 250 kilometrů za vteřinu.
Máš vlastní soustavu planet,
přes den oslňuješ lidi kolem sebe,
tančíš v epicyklech, analemách,
záříš celou řeckou abecedou
a v noci spíš.
Přes den, když jsi vzhůru, emituješ paprsky slov
a neutrina pohledů.
A v noci nechceš vůbec komunikovat.
Jsi rudým trpaslíkem,
nebo bílým obrem?
Jsi supernovou? Pulsarem?
Nebo pouhou mlhovinou?
Vytváříš souhvězdí,
konzumuješ černé díry?
Jsi Sněhurkou mezi trpaslíky,
Shrekyní mezi obry?
Sestupuješ v orbitách do pekelných kruhů,
nebo v erupcích sáláš směrem k cizím galaxiím?
Nevím.
Vypadáš malá, ale budíš pozornost na tisíce světelných let daleko.
A co pořád chci já?
Chci to vědět.
Chci, abys mě přitáhla,
roztavila ve svém srdci, v neustále se prolévající lávě svého dekoltu.
Chci se zhoupnout po těch tvých paprscích,
slepě se zatočit ve spirále tvého parfému.
Chci do tebe vletět
a nikdy se nevrátit zpět,
vpadnout jako zrníčko vesmírného prachu,
troska komety, co letí celou věčností
a někde uprostřed všehomíru se potká s tebou.
Chci se nevrátit do toho krutého mrazu,
do jádra nanočástice antihmoty velkého třesku,
do zbytků té nekonečně prolhané pravěké skutečnosti,
v níž žijeme.
Můj ozon se odpařuje.
Prosím, ozař mě a já tě v piruetách obtancuju jako pejsek,
napíšu o tobě nekonečno normostran básní,
provlíknu se tvou magickou koronou
a pak si v kolébce stvoříme nový vesmír.
Jakub Řehák
Do vyleštěných skleníků se opřelo slunce
Tajný správce přistavil k rozpadající se zdi
Červený vozík s kompostem a haraburdím
Koho dnes zajímají svačinářky a prodavačky z parfumérií?
Tisíce podlouhlých cigaret byly zapáleny nejmenovanými dělníky
Skrz chodby nemocnice se vinula nádherná vůně
Lékaři usínali a pak se probouzeli
Poháněla nás výměna tělesných šťáv u čerpací stanice
Později jsme sestoupili borovicovým lesem až k průzračnému jezeru
Písek nás hřál pod chodidly
Bylo vlhké ovzduší
Plné slunce
Tajný správce čekal nájezdy temných rytířů
Ale svět patřil cudným discjockeyům
Během okamžiku slečna-kiosek tančila zmoklá na stole
Za šustivého zvuku rádiové hudby
Druhý den jsme se probudili do nového království
Rozlehlých administrativních budov
Lepkaví obří brouci
Se šinuli vyzývavě po dláždění
Kdo vstoupí do spletitých chodeb živého organismu?
Brouk se stal zosobněním příštího tisíciletí
Ptáci zmizeli ze společného ovzduší
Sešli jsme se za mokrých ranních hodin
Náš byt byl citlivý na kotníky
Pohyb nahých nohou jej rozruší
Probíhající práce jej proměnily
Na prodejnu rychlého občerstvení
Veliká ruka třese nájemními byty
Hlavy se rozpuknou migrénou
Vsadili jsme na politické pohlaví
Dlouho se ukrývali a dýchali prach
Tajný správce studuje mechanismy ukryté pod stárnoucími budovami
Ulice po nichž se táhne provaz z masa
Rty pomalu tvarující mrakodrap
Dávné spalovny
Popelářská auta míjející období horka
Prošlé domovní vchody natřené zelenou barvou
Pomalu explodující exempláře odpadkových košů
Zapomeň prosím na červené architekty
Dnešní den byl tak nádherný
Z uzavřeného dvora věznice
Stoupala přísná vůně dřeva
Příštích šibenic
Z opuštěných obchodů zářily vnitřky otevřených lednic
Prázdné regály kde v noci odpočívaly rudé porce masa
Antony byly přeměněny na zahradnictví
Bolest břicha povýšena na národní hymnu
Tajný správce se odpoledne skrýval za skříní
S touhou poznat záření
Které prostupovalo zdi
Ledové slunce mu zářilo z hlavy
Michal Šanda
nemám rád básně sychravý kde je pod mrakem a mrholí
a vítr vyfouká odpadky ven z popelnic a prohání je ulicema
ve kterých není ani živáčka.
já potřebuju mít básně zalidněný
a v téhle jsou Hardraba Šíta Košťál
Chmeloudek Boubrle Roušar Muntág Loneček
Dřízgal Swidersky Kouba Čaňas Starhon
Loprais Hurdálek a Kott.
co ti se spolu naštengrujou
třeba když sem do básně přeskočil z básně Blakeovy
tygr.
Roušar se vsadil s Muntágem o Dřízhalův knír
že Hurdálek nestrčí Chmeloudkovu hlavu
do Boubrleho tlamy.
jenomže Boubrle není tygr a tygr zas není na hlavu
zívnul a šel si schrupnout za hospodu
na sluncem vyhřátou popelnici.
víc nic.
pointy jsou pro cirkusáky
pro opilce
pro básníky
ne pro tygry.
Emil Hakl
Celou noc v 6. patře paneláku
v Droužkovicích
se srovnávají věci příští
s příšernou opicí
(výjimku tvoří učitelka z Chomutova,
která je při smyslech, ale blbá).
Na střechách světélkuje mech,
na tácku zavináče.
Slunce nad autobusovým nádražím
nehřeje, ale má obličej
a usmívá se:
je snadné filozofovat krumpáčem,
dokud je s kým
a při čem.
Miloslav Topinka
V dutině stromu pytel tmy
ve větvích havraní hnízdo
křís ho! plátno se trhá
brzo se rozední
Červánky měkce na dlani
hvězda tak blízko
Světlo se klube režnou plachtou nebe
proráží štěrbinou rtů
skořápka praská
řeč mezi prsty zebe
Prostor je hluchý
polyká tmu
Jan Vozka
Je zavřeno
stroje nadobro utichly
vyvrácené javory
trčí do cesty
Slunce mizí za Horizontem
a v oknech naproti
hoří
miniaturní ohýnky
Martin Reiner
Na konci chodby zastavila,
otočila knoflíkem
a vešla dovnitř.
Slunce tam leželo v posteli.
Popel klepalo na zem.
Sáhla po koštěti, letělo s ní ven…
Dům u opilé hvězdy.
Miroslav Fišmeister
Spánek daně.
Živé stoly.
Ze stínu pohled do slunce.
Do slunce hnijících hroznýšů.
Do slunce mramorového čaje.
Do slunce lásky.
Do sluncí všech barev.
Ke každé pleši doktorát z astrofyziky!
Tak je to v každém trolejbusu.
Pláč.
Pláč.
Omýváš blesky.
Dítě tiskne plyšového králíka,
jako by to byl vítr,
kterému utrhli ruku.
Petr Král
Strká svou zrzavou hlavu do dveří
Jak dlouho už takhle nezapadalo slunce
Blankytem mezi stromy cpe mermomocí palici
dovnitř
Kdopak ti ale tak natlouk vajíčko?
Breč si jen nezapomeň natáhnout hodiny
ještě dnes nebyly
Breč máš hlavu plnou much
Slunce krvavý kokos těch druhých
Ke všemu vejce
na sukně kulečníku
Někdy už odkládáme celé kufry žalu
Je to tak rozbil si ji mezi stromy
A slunce i to už tak dlouho
No nebreč máš na ní biftek
nic netrvá věčně i tvé léto se zacelí
Ale neutiší se vyřvává dál na celou Boží ves
s rozsvícenou hlavou se třemi krvavými bifteky
na zelené návsi
Už dlouho slunce tak dlouho nezapadalo do díry
Sylvie Richterová
Slunce v obrazech
Lebky římských žoldnéřů kteří
omdleli když se slunce zatmělo
a nastalo zemětřesení
tu stále leží
Jsou už docela prázdné
a šedé
Lebky a kosti
se za dva tisíce let
nezměnily Jen jako by se
divily
Na poušti Gobi
klečí zády k divákům výstavy muž
Obr s rudým sluncem místo hlavy
položil mu ruce na ramena
uděluje možná rozhřešení
Stín klečícího má barvu krve
nebo maliny
Úplnější tvář je černá s očima
navždycky před sebe otevřenýma
na spáleništi Z dýmu se noří zlatou pletí
čelem mu slunce proráží
Snad sám ani neví
že poté co země žehem sešla
jeho pozorné oko sneslo
z nebe něco živého světla
Michal Maršálek
Je poledne, z těl vystupují myšlenky
a připojují se k mrtvým sloupům
elektrických lamp.
Je tolik světla,
až je z toho tajemství.
Nikdo nevrhá stín.
Každý je v sobě zabodnutý bod.
Petr Borkovec
Pavilon číslo dvacet tři.
Říjnové slunce na zdi verandy –
pamětní deska léta.
– To je jak z Bunina, jak z Feta…
Povědomé ornamenty,
pocit, že už jsem tu byl;
jarní vzduch mě obstoupil
jako zatažené plenty,
prochládal jsem, ranní stromy
zpátky paměť vracely,
k tváři slunce přitisklo mi
železo, kus oceli.
Oči rukou zacloněné,
v prstech šňůrky rubínů,
teplo sluncem položené
jako předmět na hlínu.
Jako by se na má záda
někdo přitisk, slunce skryl –
žíla stéká, modrá, chladná,
suchou rukou vzpomínky.
Okolo dubnového rána
jak kolem lůžka přecházím;
areál, klasicistní brána,
vítr a světlo, nárazy
do bílých zdí a verand
očíslovaných pavilonů,
plechové zvuky přes záclonu
vylétlou z okna, která
je jak směr, jako znamení
někomu jinému, mně ne.
Jak kolem bílé postele
s tělem stočeným k ostění,
se škopkem studené moči,
jantarové a sedlé,
jdu kolem rána, vedle.
Ne já – pár bezrukých očí.
Nepřítomně, zvykle, stroze
ruka sestry lůžko stele,
kovové a proleželé
jako slunce na obloze.
Linoleum s ornamenty.
Jak vzduch v jarních zahradách
svítí čtyři vlažné plenty
kol těla, co vychládá.
Kamil Bouška
Opíráš hlavu o jeho rameno, tvůj vláčný pohled tkví na propletených dlaních, oba jste rozkvetlí jako váš prstoklad, vidíte svět jeden v druhém a každé místo nekonečně ladí. Předkláníš se, spínáš vlasy do culíku, levou dlaň pak položíš na hřbet jeho ruky a zvedáš oči k oknu kupé. A světlo se rozsvěcí, jako by dosud nesvítilo. Zlaté tóny na tvém čele doběla rozněcují hladkou pleť. Tvář ti medovatí třpytem. Tep slunce rozechvěl víčka, nečekaný úsvit nadnáší tělo k nečekané symfonii. Vystoupíte spolu z vlaku, ale ze světla ani na chvíli.
Kateřina Rudčenková
Vychází slunce majíc pod očima skoby
na nichž jako zlatí brouci visí oběšenci
svorně zakletí mí bratříčkové
šustící v sukních sestry jejich chodíme po zemi
a jsme raději když prší
A když už myslíš, že zánik je nevyhnutelný, že hranice bytí se zjevila jednou provždy v nekonečné souši a vyprahlosti, v tom drcení sluncem, zjeví se další spojenec kalábrijského slunce – moře.
Jsme Sluncem doslova drženi. Kdyby nás propustilo ze svazku, který nás k němu poutá, odpluli bychom hluboko do vesmíru.
Černé slunce je černější než čerň, přesto září a temně světélkuje a tím se otevírá průchod k některým z nejnuminóznějších aspektů psychického života.
Staří umísťovali božstva do Slunce. Buď zkoumáme jeho substanci, anebo jeho síly: v jeho substanci nacházíme esenci, život, inteligenci; esenci nazýváme po jejich způsobu Nebem, život Rheou, inteligenci Saturnem.
