Příběh slunce
Jsme Sluncem doslova drženi. Kdyby nás propustilo ze svazku, který nás k němu poutá, odpluli bychom hluboko do vesmíru.
Staří umísťovali božstva do Slunce. Buď zkoumáme jeho substanci, anebo jeho síly: v jeho substanci nacházíme esenci, život, inteligenci; esenci nazýváme po jejich způsobu Nebem, život Rheou, inteligenci Saturnem.
Rozrýhnutí prázdna. Stačí zcela nepatrná nepravidelnost na počátku, aby působením gravitace začaly vznikat objekty stále hustší, aby se oddělovaly od okolního prázdna.
Jsme tolik vyčerpáni bojem za zachování vlastního života v antropocénu, že o záležitostech života v post-antropocénu zatím nevíme zhola nic, Latourovi navzdory.
Majakovskij věřil ve své poezii v nemožné, propagandista věří jen v zadání. Majakovskij byl sám sobě zadáním, jako básník mas zůstával zároveň naprosto osamělý.
V textu, jenž je koncipován jako úvaha nad německou společností, jejími představiteli a hodnotami, zůstává Luther nadále „ztělesněním německé podstaty“…