Martin Luther
Martin Luther
Jakub Ehrenberger

Martin Luther očima Thomase Manna

V textu, jenž je koncipován jako úvaha nad německou společností, jejími představiteli a hodnotami, zůstává Luther nadále „ztělesněním německé podstaty“…

Esejistika – Esej
Z čísla 18/2017

„Rád ho nemám, to přiznávám otevřeně.“

Slova, jež roku 1945 tehdy sedmdesátiletý Thomas Mann směřoval ve své přednášce Německo a Němci na adresu Martina Luthera, by sama o sobě nebyla nikterak popuzující. Podobných odsudků wittenberského reformátora existuje celá řada a mají jistě i své opodstatnění. Tento konkrétní názor však vzešel nejen z úst významného spisovatele a intelektuála, který se během nacistické nadvlády stal morální autoritou a přední postavou exulantského tábora, ale především muže, jenž ještě o dobré čtvrtstoletí dříve choval k Lutherovi neskrývané sympatie. Roku 1918 si Mann dokonce u jednoho mnichovského sochaře objednal Lutherovu bustu, kterou posléze vystavil ve své pracovně:

„Krásně stojí a pokoji je ku prospěchu,“

poznamenal si tehdy do deníku. Jis-tě by bylo možné Thomasi Mannovi vyčíst určitou nestálost názorů; zásadní vývoj, jímž jeho pojetí Luthera v období zmíněných tří desetiletí prošlo, ale veskrze koresponduje s měnící se politickou situací v Evropě a vhodně tak ilustruje, jak rozdílně je možné na odkaz Martina Luthera nahlížet.

Na podzim roku 1918 tedy pracovnu Thomase Manna zdobí Lutherova busta. Co přesně se s ní v průběhu následujících let stalo, známo není. Lze si tak pouze domýšlet, že v mnichovské vile zůstala i po autorově neplánované emigraci a padla do rukou nacistů – Mann se roku 1933 s manželkou nevrátil ze zahraničního přednáškového turné zpátky do Německa, jak měl původně v úmyslu, ale usadil se ve Švýcarsku. Takový imaginární osud by minimálně v symbolické rovině odpovídal přerodu vztahu Thomase Manna k historické postavě Martina Luthera a jejímu mýtu: prvotní obdiv, a dokonce i subtilní náznaky identifikace konzervativně smýšlejícího měšťana z protestantské rodiny, který si zakládal na svém němectví a odsuzoval revoluční snahy, postupně nahradil mnohem kritičtější přístup či spíše odstup poučeného evropského světoobčana, jenž v Lutherově učení rozpoznal zárodky německého nacionalismu. Tvůrčím vyvrcholením Mannova dlouholetého intelektuálního potýkání se s Lutherem, který – jak následující řádky ještě ukážou – navzdory pozdějším výhradám zůstal významnou koordinátou ve spisovatelově chápání německé kultury a společnosti, se mělo v 50. letech stát historické drama Lutherova svatba. Jeho přípravě věnoval Thomas Mann významnou část posledního roku života, k samotnému sepsání zamýšlené komedie se ale už nedostal. Z plánu tak zůstaly jen střípky: zatržené pasáže v monografiích, excerpty pořízené z nashromážděných materiálů či příležitostné rukopisné poznámky. Právě tyto materiály společně s komentáři a výroky roztroušenými v dříve publikovaných esejích a prózách tvoří jádro Mannova opakovaně revidovaného postoje k osobě a dílu Martina Luthera, jejž se následující řádky pokoušejí českému čtenáři alespoň v krátkosti přiblížit.

Prvotní obdiv zkalený nacismem

První zmínky o Lutherovi se objevují už v Mannově korespondenci z počátku století, konkrétnější obrysy jeho raného obdivu však prozrazují až Úvahy nepolitického člověka (1918). V monumentálním esejistickém díle, které je v mnohém reakcí mladšího a konzervativnějšího z bratrů Mannů na liberalismus a levicové postoje staršího Heinricha, odkazuje Mann na Luthera několikrát, přičemž jednotlivé zmínky nesou silně vlastenecké, pro období první světové války ale nikterak netypické rysy. Luther, k němuž Mann chová zjevný respekt, se v Úvahách stává vedle Goetha a kancléře Bismarcka jedním ze symbolů velikosti německého ducha. Jeho reformace je sice „demokratickou událostí“, která má ale ve své šíři zároveň „revoluční“ i „zpátečnický“ ráz. Reformace niterně osvobozuje člověka a individualizuje jej, současně se ale nesnaží o politickou změnu či převrat, což jí konzervativec Mann připisuje k dobru. I její duchovní otec byl – alespoň dle Mannova soudu – člověk veskrze „nepolitický“, jenž nesledoval konkrétní světské zájmy, ale upínal se pouze ke spáse duše. Není složité si domyslet, že právě tím Luther Mannovi během válečného běsnění obzvláště imponoval.

Tato taktně naznačená spřízněnost „nepolitického člověka“ Manna s Lutherem, která se – jak poznamenávají někteří komentátoři – zakládá spíše na matné představě o Lutherovi než na detailní znalosti jeho díla a smýšlení, se však postupně vytrácí. Už na počátku 20. let – s přestupem do demokratického tábora a možná i pod vlivem názorů evangelického teologa a zapřisáhlého antiluterána Kuna Fiedlera, s nímž si Mann dlouhá léta dopisoval – se budoucí nobelista od Lutherovy osoby odvrací. Zalíbení totiž nachází v umírněném oponentovi německého reformátora, holandském humanistovi Erasmu Rotterdamském:

„Jak dobře víte, co se protestan- tismu týká, jsem spíše Erasmus než Luther,“

zaznívá kupříkladu v dopise z března 1926 adresovaném příteli Ernstu Bertramovi. Historicky doložené soupeření obou mužů fascinuje Thomase Manna v polovině 20. let dokonce natolik, že mezi tvůrčími plány na následující období zmiňuje i sérii historických novel, vedle dalších také text, jenž by se měl věnovat právě opozici Erasma a Luthera. Kolegovi Stefanu Zweigovi se zase v dopise z prosince 1928 svěřuje, že dostal nabídku z nakladatelství Fischer přispět do nově založené životopisné řady portrétem Erasma, čehož se milerád ujme, jakmile mu na to vybude čas.

Ani o Luthera však Mann v tomto období zájem neztrácí. Německý reformátor, stále častěji spojovaný se středověkou křesťanskou mystikou, pro něj nadále zůstává především původcem určujících povahových rysů německé kultury, jak dokládají i články a eseje sepsané na přelomu 20. a 30. let. V Řeči o Lessingovi (1929) přirovnává Mann k novodobému Lutherovi trochu nečekaně osvícenského dramatika Gottholda Ephraima Lessinga. V eseji Goethe jako reprezentant měšťanské epochy (1932) je za „bratra“ Luthera a Erasma, a tedy syntézu neomaleného lidového němectví a evropského humanismu, označen výmarský básník. A také nobelista Gerhart Hauptmann je při příležitosti svých 70. narozenin v Mannově slavnostním projevu vnímán jako dědic Goetha, ne-li Luthera, neboť se u něj – stejně jako u obou zmíněných – mísí „jemnost“ s „hrubostí“, temný motiv kříže, smrti a hrobky se švitořením vína, zpěvu a žen.

Počínaje rokem 1933 a nástupem Adolfa Hitlera k moci se nálada v Německu přirozeně mění. Především v opozičním táboře a v rozšiřujících se řadách emigrantů sílí také hlasy, které upozorňují na analogii mezi Hitlerem a Lutherem, respektive na vzájemnou provázanost NSDAP a protestantismu. I Thomas Mann tyto názory vnímá, podobné pokřivení historické reality ale zprvu odmítá. S nelibostí tak roku 1934 pročítá i Erasmův beletrizovaný životopis Triumf a tragika Erasma Rotterdamského (1934) z pera Stefana Zweiga, neboť se mu Zweigovo „až k nesnesení“ zpolitizované zobrazení protikladnosti Erasma a Luthera zdá „zavádějící a škodlivé“. Sám si přitom nejspíše není vědom toho, do jaké míry jej Zweigovy závěry do budoucna ovlivní a v jakém rozsahu zakoření i v jeho vlastní tvorbě.

Podrývání lutherovského mýtu

Jestliže byl Thomas Mann na počátku 30. let k interpretaci soudobého společensko-politického dění v Německu coby plodu protestantského ducha spíše zdrženlivý, s rostoucím vlivem nacistů seznává, že podobnost mezi Lutherem a Hitlerem nemůže být čistě náhodná:

„Ne, Hitler, to není náhoda, ilegitimní neštěstí, klopýtnutí. Hitler vrhá ‚světlo‘ zpátky na Luthera, kterého je třeba v něm rozpoznat. Je to skutečný německý fenomén.“

Pasáž z autorova deníku, konkrétně z 19. října 1937, v mnohém předznamenává směr, jímž se Mannova recepce Luthera v následujících letech ubírá. Mnohé z těchto pozdějších názorů formuluje Mann už v (sebe)kritické přednášce Německo a Němci, určené původně pro americké posluchače. V textu, jenž je koncipován jako úvaha nad německou společností, jejími představiteli a hodnotami, zůstává Luther nadále „ztělesněním německé podstaty“, dostává se mu však už výrazně negativnějšího přijetí než před lety v Úvahách: němectví v nejryzejší podobě, antievropanství, cholerické hrubiánství, ale též pověrčivost – to je jen průřez vlastnostmi, jež Mann Lutherovi přisuzuje. A třebaže později neopomene zmínit také jeho zásluhy, zní Mannův rozsudek i s ohledem na reformátorovu dvojznačnou roli během selského povstání jednoznačně: Luther byl „bojovníkem za svobodu – ale pouze v německém stylu, neboť o svobodě nevěděl zhola nic“. A o pár řádků níže se čtenář dozvídá, že to bylo právě Lutherovo učení, které nese značnou část viny na vítězném tažení nacionalismu Německem.

Názory, které Thomas Mann ve zhuštěné podobě prezentoval v této přednášce, přešly i do textury jeho tehdy vznikajícího mnohovrstevnatého společenského románu Doktor Faustus (1947). Lutherovské téma tvoří jeden z kulturně-kritických pilířů celého románu, neboť v něm Mann mj. obhajuje výše zmíněnou tezi o návaznosti nacistického hnutí na reformaci. Luther se však v románu objevuje i v dalších, dílčích rolích. Například epizodní postava profesora Ehrenfrieda Kumpfa je reformátorovou zjevnou karikaturou, zatímco ústřední protagonista, skladatel Adrian Leverkühn, představuje prototyp německého génia a kráčí tak i ve stopách „umělce“ Luthera, jehož nebývalé hudebnosti si Thomas Mann velmi vážil a opakovaně na ni upozorňoval.

Jako souhrn zmíněných poznatků lze v mnoha ohledech číst Lutherův portrét v eseji Tři velikáni (1949). Při příležitosti Goethova jubilea v ní Mann srovnává trojici „německých géniů“ – Luthera, Goetha a kancléře Bismarcka. Luther, který zůstává ve stínu obdivovaného básníka, je zde v souladu s Nietzscheho pozdní kritikou obnažen v celé své protichůdnosti: jako myslitel i sedlácký hulvát, který hlásal svobodu a současně vyzýval k potrestání vzpurných sedláků, kteří o ni usilovali, jako umělec slova, jehož překlad bible zůstává znamenitým literárním činem, současně ale jako zpátečník, „vášnivý nacionalista a antisemita“, jehož poníženost vůči světské moci připravila půdu nacismu.

Svatba mnicha a jeptišky

Skoro by se mohlo zdát, že je tím k Lutherovi a jeho odkazu v Mannově díle řečeno vše. Poněkud naivní obdiv z počátku století postupně nahradil střízlivý odstup. Přesto se Thomas Mann na sklonku života rozhodl svůj setrvávající zájem o tohoto „nemožného mnicha“ přetavit do podoby divadelní hry. Pro Manna netypickou volbu žánru zdůvodňuje literární věda různě: podle dcery Eriky otec cítil určitý dluh vůči divadlu, jemuž během své kariéry věnoval pouze nepříliš povedené renesanční drama Fiorenza (1908), možná se též obával, že by mu novelistické zpracování jako obvykle nabobtnalo do nežádoucí šíře, a ovlivněn byl jistě i úmyslem Richarda Wagnera, který se sám o tentýž historický námět svého času zajímal.

K rozplánování jednotlivých scén se Mann už nedostal, přesto není složité domyslet si možný děj: centrální událostí měl být jistě Lutherův sňatek s uprchlou jeptiškou Katharinou von Bora, se kterou se váhající teolog roku 1525 oženil až poté, co se mu ji – zjednodušeně řečeno – nepodařilo udat nikomu z přátel. Komický, místy patrně až groteskní náboj měla hra patrně čerpat právě z nezdařených námluv a problémů v novomanželském soužití, k humornému zpracování však vybízí též Lutherova pověstná „tahanice s ďáblem“, z níž si Mann utahoval už v Doktoru Faustovi. Současně není vyloučeno, že měla mít hra i výraznější politický rozměr. Časově se totiž její děj překrývá s obdobím německé selské války, do níž Luther sám neslavně zasáhl. Dochované záznamy a výpisky mj. dokládají, že se Thomas Mann tentokrát intenzivně věnoval nejen četbě lutherovských monografií, ale též studiu reformátorových dopisů a jeho doby. Naznačují tak, že se německý spisovatel ještě jednou pokoušel překročil vlastní stín a naposledy revidovat svůj pohled na Luthera. Jeho snahu však předčasně utnula smrt.

Sekundární literatura: Hamacher, Bernd : Thomas Manns letzter Werkplan „Luthers Hochzeit“ (1996) Nielsen, Birger Hassing : Thomas Manns Vorarbeiten zu einem Drama über Luthers Hochzeit, in: Orbis Litterarum 20 (1965), s. 98–127 Mecklenburg, Norbert : Der Prophet der Deutschen. Martin Luther im Spiegel der Literatur (2016)
Chviličku.
Načítá se.

Souvisí

Dvakrát měsíčně info o nových číslech Tvaru a literárních akcích. Občas něco navíc.