Dimo, narodil ses v ukrajinském Kyjevě, ale když ti bylo osm let, přesídlili jste v rámci tzv. Wiedergutmachung (odškodnění) do Německa. Co se ti honilo hlavou, když jste se stěhovali?

Vlastně jsem o tom, že se záhy usadíme v Německu, vůbec nepřemýšlel. Celý koncept států jsem tehdy ještě dost dobře nechápal – naštěstí. Jinak bych si býval dělal starosti. Obrázek, který mi rodiče o Germaniji zprostředkovali, byl totiž dost hrozivý. Řekli mi, že tam budu muset velmi tvrdě pracovat. A tak jsem si to taky představoval: Dvacet hodin denně strávím prací a výjimečně budu moct chvilku na balkón, abych si trochu odpočinul. Pokud se tím nebudu řídit, nezaměstnají mě v Germaniji ani jako uklizeče záchodů. Současně jsem nesměl kamarádům prozradit, že se stěhujeme do Německa, respektive že se vůbec stěhujeme. Ve skutečnosti byl coby náš cíl dlouho ve hře Izrael. Ale to mělo zůstat v tajnosti.

Proč jsi to nesměl nikomu říct? Byla emigrace v tehdejší ukrajinské společnosti tabu?

Upřímně ani nevím, protože v principu o emigraci přemýšlela většina rodin, která o ní uvažovat mohla. Ale z nějakého důvodu žili rodiče v obavě, že by nám to někdo mohl zarazit, anebo že jim lidé budou závidět. Přiznám se, že rodičů jsem se na to nikdy neptal. V případě Izraele si ještě dokážu představit, že si mohli dělat starosti, ale všichni sousedé dobře věděli, že táta je Žid. Tam nebylo co skrývat. Má rodina ale nebyla jediná, která se plánovanou emigraci snažila utajit. Když o tom teď člověk přemýšlí, emigrovat mohli jen lidé se slušnými až velmi slušnými příjmy. Pravděpodobně se tedy lidé nepokoušeli utajit samotnou emigraci, ale vlastní velmi dobré poměry. Ale to je jen má domněnka.

Pokud vím, neuměl jsi ani slovo německy. Jak tedy vypadaly ty první měsíce?

Hned na začátku mě poslali do jazykové přípravky, kam chodily všechny děti z ubytovny. Tam jsem byl kvůli jednomu vtipnému výstupu tak trochu za hvězdu, začátek školní docházky na německé škole byl ale dost náročný. Dělalo mi obrovské potíže najít si mezi ostatními dětmi kamarády. Ale neřekl bych, respektive doufám, že to nebylo proto, že jsem byl cizinec, třebaže táta mi to neustále připomínal. A máma taky: „Jsi tady cizí a děti to dobře vědí.“ Tak jistý si tím nejsem. Jednoduše jsem nenarazil na nikoho, s kým bych si rozuměl. Samozřejmě je možné, že jistou roli sehrála i jazyková bariéra…

Trvalo ti dlouho, než sis němčinu osvojil?

To je opravdu zajímavé. V mých vzpomínkách je to jen velmi krátké období. Vybavují se mi jen dvě konkrétní situace, v nichž ještě jako dítě pociťuji vlastní jazykovou impotenci. První se týká hned prvních vysvědčení, která nám v Meerane rozdali. Vůbec jsem nepochopil, že jde o vysvědčení, a zmuchlal ten kus papíru jednoduše do aktovky jako kterýkoliv jiný papír. Druhá vzpomínka je z mého prvního dne ve škole v Meerane. Dostali jsme domácí úkoly a já jim nerozuměl. Donesl jsem je ukázat rodičům a ptal se jich: „Co mám dělat?“ A oni na mě taky koukali a neměli nejmenší ponětí. Tehdy jedinkrát jsem měl strach, že to nezvládnu. Ale pak už se to všechno vyvíjelo velmi rychle.

Objevily se ale i nečekané problémy. Ve své knize Das Lächeln meines unsichtbaren Vaters (Úsměv mého neviditelného otce) například píšeš, že jsi navzdory výborným známkám dostal z němčiny na vysvědčení dvojku, protože by nebylo správné, aby cizinec dostal jedničku. To se opravdu stalo?

Ano, to se opravdu stalo.

Taky líčíš, že ti na školním dvoře nadávali do smradlavých Rusáků. Měly tyto urážky čistě národnostní, nebo též antisemitský podtext?

Pamatuji si jen, že mi nadávali do Rusáků. Antisemitismus jsem v téhle formě jako dítě nezažil. Přesto jsem ale pociťoval, že je tu ještě něco jiného. Nevraživost vůči Židům byla výraznou součástí mého života už proto, že o ní táta tak často mluvil.

V pozdějším věku ses kvůli svému původu musel obávat i o život. Jednou tě málem zmlátili neonacisté ze sousedství. Dnes opět kráčejí pravicoví extremisté Německem, zapalují uprchlické ubytovny… Mohl bys mi říct něco bližšího o neonacistické scéně 90. let, s níž máš vlastní neblahé zkušenosti? A v čem vidíš paralely s Pegidou, Legidou a podobnými hnutími?

Po nějaké době strávené v Německu jsme se přestěhovali z ubytovny pro azylanty v Meerane do Lipska, konkrétně do sídlištní čtvrti Grünau. Během následujícího roku jsem vypozoroval, že se tam pohybují lidé s vyholenou hlavou, ve vysokých botách a bomber bundách, a všiml si také, že projevují určitou míru agrese. Vím, že jsem se v jejich blízkosti cítil nesvůj, ale nevěděl jsem proč. Poměrně záhy jsem se to ale dozvěděl: Sousedka měla na dveřích nálepku „Rudolf Heß – lidový hrdina“, v sedmém patře se každý pátek konaly neonacistické večírky… Scházeli se ve větších hloučcích a podnikali v Grünau, co se jim zamanulo. Dokonce pořádali i hony na lidi. Každý večer jsem tak musel počítat s tím, že třeba budu muset utíkat o život. A tak tomu bylo až do mých osmnácti let. V této části východního Německa to tehdy byl skutečný problém, ale vůbec nejděsivější mi přišlo, že se proti tomu většinová společnost nijak nevyhranila. A tak se člověk logicky sám sebe ptal: Že by se jim to snad zamlouvalo? Proč starosta o těchhle věcech nikdy nemluví? Proč to nedávají v televizi? Proč o tom nepíšou v novinách? Čímž se dostávám k té souvislosti s přítomností…

Zásadní rozdíl tedy vidíš v tom, že noviny se nyní o projevy pravicového extremismu mnohem více zajímají? Přítomnost v médiích je přece pro podobné skupiny i určitou reklamou.

Je velmi důležité, že se o tom informuje, že to média nepřecházejí mlčením. I kdyby se hrstka idiotů cítila tím zájmem médií povzbuzená. Tehdy ale nebylo téma pravicového extremismu na pořadu dne. A nezměnilo se to, tuším, až do tzv. NSU-vražd. Ví se u vás, o co během NSU-vražd šlo?

Obávám se, že řadě čtenářů ten termín nic neřekne.

Národněsocialistické podzemí (NSU) bylo teroristické, extremistické nacistické uskupení, které během let zavraždilo devět cizinců, především Turků, žijících v Německu. A s těmito vraždami je spjat tzv. NSU-skandál. Díky informátorům byl totiž k dispozici dostatek důkazů, aby bylo možné vrahy najít a zastavit. Když se to pak provalilo, nevyznamenala se zrovna ani německá média, která zprvu psala o „kebabových vraždách“. Zavražděni přece byli lidé, ano, s tureckými kořeny, ale to ještě není důvod k podobným titulkům. Tehdy se média opět začala o neonacistickou scénu zajímat. Skinheadi, kteří se jako v 90. letech mlátí na ulicích, sice ustoupili do pozadí, ale ze společnosti samotné ten problém nikdy nevymizel. Například jak Sarrazin napsal tu svou knihu… (Thilo Sarrazin: Německo páchá sebevraždu – pozn. red.) Bestsellerem se tu stal titul, v němž se žvaní o údajných nebezpečích přistěhovalectví pro Německo a naznačuje se, že „dědičné faktory“ jsou zodpovědné za to, že turecké děti nedokážou na německých školách držet krok. Jako by snad Turci byli nějací mutanti! A to všechno napsal bývalý spolkový bankéř. Co tím chci říct: Já se pak odstěhoval a Lipsko samotné šlo neuvěřitelně nahoru. Je to skvělé město s výbornou občanskou společností, a tak jsem trochu pozapomněl, jak to v Grünau vypadalo. Jak se pak objevila Legida, říkal jsem si: No jasně, kam by se to taky vytratilo? Nikdo se tím nikdy nezabýval. Velký rozdíl vidím v tom a současně mě nejvíc děsí, že řada věcí, které se dřív nesměly říkat, se najednou říkat smí. Někoho jako mě, který se pokoušel vyrovnat se vším, co se v Grünau dělo, s veškerým násilím a nenávistí, to poměrně znejistilo. Vždyť taky patřím do německé společnosti. Kam jinam bych patřil? A taky se cítím za tuto společnost spoluzodpovědný. Současně ale zjišťuji, že si nejsem jistý, zda jí můžu důvěřovat. A nemusí jít o hromotluky či o pravicově populistickou stranu jako AfD, stačí i paní na kase v supermarketu, která na mé rodiče kvůli jejich východoevropskému přízvuku křivě pohlédne. Takové věci člověk nezapomíná.

V tvém debutu jde ale ještě o další témata. Největší část tvoří cesta do Izraele, kterou jsi podnikl se svým otcem. Popisuješ ji jako záchrannou misi, která měla otce probrat z apatie, a současně jako cestu k sebepoznání. Jak sis Izrael před odjezdem představoval? A co sis od cesty sliboval?

Měl jsem o Izraeli velmi nejasnou představu a sám jsem ani po konkrétnější netoužil, neboť mě trochu svíral i strach. Strach zabývat se Izraelem, který je nefalšovaným židovským státem a v němž žijí opravdoví Židé, ne takové polotovary jako já, jenž svou příslušnost zdědil pouze po otci. Obával jsem se, že mě ze své společnosti vyčlení a bude mi odepřeno i to drobné oprávnění považovat se za Žida, které mám.

K tomu ale nedošlo, ba naopak. Během jedné muzejní prohlídky ti bylo řečeno: „Pro nás jste Židem, ihned vám tu může být uděleno občanství.“

A nejen to. Potkal jsem i řadu lidí, jejichž životní osudy se podobají těm mým a kteří odešli do Izraele. Ale i oni říkají, že té nejistoty se člověk už nikdy nezbaví. Člověk se může odhodlat k aliji (imigraci do Izraele – pozn. red.), může žít v Jeruzalémě, ale pochybnosti jej budou sžírat pořád. Při odjezdu jsem měl tedy strach a snažil se tím vším příliš nezaobírat, současně jsem si ale tu zemi totálně glorifikoval, aniž bych o ní doopravdy něco věděl. Můj přístup by se dal shrnout slovy: Existuje-li společnost, která je alespoň zčásti spravedlivá, domov lidí bez vlasti, pak to musí být Izrael. Nepoznal jsem spravedlivou společnost na Ukrajině, se skutečně zdravou společností jsem se nesetkal ani v Německu, a tak jsem doufal, že Izrael bude alespoň o půlkrok napřed. Ale to se mi bohužel nepotvrdilo.

Během celého pobytu v myšlenkách neustále kroužíš kolem tématu soužití Izraelců s Palestinci. Nakonec ses rozhodl, že se na palestinská území vydáš podívat i osobně, abys viděl realitu i z druhé strany. Bylo to na okupovaných územích horší, než sis představoval?

Horší asi není to správné slovo, neboť jsem si samozřejmě uvědomoval, že jde o okupované území, a nebude to tedy žádný Disneyland. Nic takového jsem tedy nečekal. Velmi záhy jsem ale pochopil, že přesně tohle jsou prostředky, díky nimž je izraelská současnost možná. A tím to nijak nehodnotím. Ta hnusná, vysoká zeď, klec, zbraně… to je i z mého pohledu necivilizované a nehumánní… Ale nemůžu současně tvrdit, že to nynější situace nevyžaduje… Jde o složité dilema, před nějž je člověk postaven. A tváří v tvář komplexnosti tohoto konfliktu se dá v podstatě jen mlčet, ne rezignovat, ale… Obě strany mají pravdu a zároveň ji nemají. V Palestině jsem si jednoduše uvědomil, že když chce člověk žít v Izraeli – a já to skutečně zvažoval, alespoň během těch týdnů a měsíců, které jsem tam strávil –, musí si být vědom toho, že život, který tam žije, vede i na účet těch lidí za zdí. A to je něco, s čím se já osobně nedokážu popasovat.

Jeden z Izraelců to v knize vystihuje poměrně přesně: „Žijeme v neustávající válce a na obzoru se nerýsuje žádné řešení.“

Před nedávnem jsem byl v Izraeli znovu, skoro dva měsíce, a zmocnil se mě tam nepříjemný pocit, že tahle malá zemička, která má pro mě zvláštní význam, právě mrhá časem, který k vyřešení toho konfliktu má. Promarňuje příležitost stát se svobodnou, zdravou společností. Izrael nedokáže vyhrát každou válku, která přijde. Ale stačí prohrát jedinou a jeho existence je nejspíše minulostí. Tamní politici, alespoň ti současní, zjevně vycházejí z toho, že nikdy žádnou válku neprohrají. I k zodpovězení otázky, o jaký stát se jedná, nezbývá moc času. Osobně bych na otázku, jestli je Izrael apartheidní stát, odpovídal nerad, ale už ta skutečnost, že se ta diskuse vede tak tvrdohlavě… Prostě mě bolí něco takového slyšet. A mám pocit, že historie jednou vysloví rozsudek nad každým místem.

Jeden z dospívajících Palestinců v tvé knize tvrdí, že konec války se vždycky zdá na dosah ruky nadcházející generace. Setkal ses i s mladými Palestinci. Jaký je jejich postoj k válce?

I tady je třeba si dávat pozor. Před chvílí jsem se dopustil podobného přešlapu. Až příliš často se pokládá rovnítko mezi obyvateli a jejich vládou. Netanjahu žije z toho, že udržuje zemi ve válečném stavu a prohlašuje se za garanta bezpečnosti. Když bude mír, lidé nebudou potřebovat Hamás. Před pár měsíci proběhl v Gaze obrovský protest, jaký tu dlouho nebyl. Lidé vyjádřili své rozhořčení: Přestaňte už strkat všechny peníze do zbrojení! Nemáme elektřinu, nemáme pitnou vodu, chybí nám potraviny, ale vy všechny miliony a miliardy utrácíte za zbraně. Takhle žít nechceme. Je tedy třeba si dávat pozor a nezaměňovat obyvatele s několika politickými aktéry, kteří sledují jen své vlastní zájmy.

Samozřejmě, ne všichni Izraelci volí Netanjahua.

Přesně tak. Dvacet procent Izraelců přece tvoří Arabové.

Závěrem bych se tě ještě rád zeptal na vojenský konflikt na Ukrajině. Narodil ses do rusky hovořící menšiny. Jak tedy celý konflikt vnímáš?

Ukrajina je sice „na papíře“ zemí mého původu, ale ten konflikt nevnímám jako něco, čím bych se zabýval v osobní rovině. Je to pro mě jen další z mnoha světových konfliktů. Jediný rozdíl je v tom, že se o něm více hádám s vlastní rodinou. Moje máma totiž nechce přiznat Putinův podíl viny na celém konfliktu, což mě dost vytáčí.

Tví rodiče též pravidelně sledují ruskou státní televizi. Stojí tedy spíše na straně Ruska?

Táta rád papouškuje, co říká máma, aby se s ní nemusel hádat. A když mluví se mnou, tvrdí pro změnu to, co já, aby se nemusel hádat se mnou. Nemám ponětí, co si doopravdy myslí. Máma smýšlí dost proputinovsky, zatímco já považuji Putina za zločince, což logicky vede k roztržkám. Ukrajinský konflikt ostatně zapříčinil to, že jsme se s rodinou vůbec poprvé výrazněji pohádali o politice. Ale roztržky politického rázu mezi členy rodiny jsou něčím specifické. Mám pocit, že se během nich dostávají ke slovu úplně jiné věci než politika, osobní věci, emoce. Samotná ruská kultura včetně jazyka je pro mě jakousi fantomovou kulturou, neboť je mi sice vlastní a důvěrně známá, současně ji ale neznám skoro vůbec, protože jsem vyrůstal v Německu. A podobné je to i s židovskými tradicemi. Jsou sice ryze mé, a když je dodržuji, považuji to za správně, zároveň si ale připadám jako herec. Jsou mi tedy i úplně cizí.