V den, kdy děláme tento rozhovor (6. září), vám začal vycházet na internetovém deníku A2larm seriál reportáží nazvaný „Hrdinové kapitalistické práce“, v němž na základě vlastní zkušenosti popisujete práci i život lidí v těch nejhůře placených zaměstnáních u nás. Vrátíme-li se na začátek – jak ten nápad vznikl?

To, že tady nejsou dobré pracovní podmínky nejenom pro lidi ve špatně placených zaměstnáních, je věc známá už řadu let. Kdo se alespoň trochu sociálně orientuje, tak jistě někdy mluvil s někým, kdo takovou zkušenost má. Jako novinářka jsem se už mnohokrát pokoušela udělat s těmito lidmi rozhovor, napsat o jejich zkušenostech reportáž, ale vždycky to skončilo u toho, že se báli – a to i poté, co už z práce odešli. Měli v sobě stále jakousi loajalitu ke kolegům, kteří tam zůstali, nebo měli obavu, že by jim to uškodilo v budoucím zaměstnání. Pomlouvat v médiích svého zaměstnavatele není vůbec jednoduché. Jako jediné východisko se mi zdálo – a byl to nápad mé švagrové Moniky Horákové – nechat se v těchto profesích zaměstnat. Jenže se ukázalo, že by to pro mě bylo dost složité. Měla bych malý plat, manželův by nám nestačil, musela bych mít někoho na hlídání dětí… A pak jsem narazila na grantovou výzvu na podporu investigativní žurnalistiky s celospolečenským dosahem, kterou vyhlašuje Nadační fond nezávislé žurnalistiky (NFNZ), a pochopila jsem, že můj úmysl do ní docela dobře zapadá. Napsala jsem jim, že sice nemám redakci, ale mám nápad. Dlouho mi nikdo neodpovídal, až se mi nakonec ozvali právě z A2larmu, že taky viděli tu výzvu, a že bychom mohli požádat o podporu jejich jménem. Udělali jsme to a vyšlo to. Dostali jsme půl milionu korun. Měla jsem díky tomu příjem nejen já, ale také Apolena Rychlíková, která o všem natáčela dokument, a byly tam peníze i na další výdaje, právníka a veškerou podporu. Nemusela jsem řešit existenční starosti, které ovšem řešili všichni kolem mě.

Podle čeho jste si vytipovávali profese, na které bylo potřeba se zaměřit?

Nejdřív bylo naším hlavním kritériem to, aby se jednalo o zaměstnání, kde pracovat je „vopruz“, protože jsou tam nejhorší pracovní podmínky. Potom jsme ale kritérium změnili a soustředili se na profese, které jsou pro společnost užitečné a důležité. Základním argumentem tedy pro nás bylo soustředit se na práce, bez kterých se společnost neobejde, a v nichž zároveň lidé dostávají zaplaceno tak málo, že z toho nemohou žít. Neexistuje přece důvod, proč by lidé, kteří dělají něco, co společnost potřebuje, nemohli být za svou práci adekvátně odměněni.

Jak to fungovalo v praxi, když jste chtěla do nějakého zaměstnání nastoupit? Měla jste změněnou identitu? A pak – při takovém kroku přece musíte předkládat zápočtový list…

Změnila jsem si oficiálně příjmení, což mám v dokladech, obarvila jsem si vlasy, a přiznám se, že o zápočtových listech jsem vůbec nevěděla… První práce, do které jsem nastupovala, byla prádelna v nemocnici v pražském Motole a mým zaměstnavatelem se stala veřejná obchodní společnost Midian-Coral, která sice není formálně pracovní agenturou, ale jako agentura funguje. A agentury tyhle věci jako třeba zápočtový list často vůbec neřeší. Jenom mě hned při příchodu upozornili, že se jedná o práci za minimální mzdu, že v pondělí musím k doktorovi (byla jsem u pohovoru v pátek) a v úterý nastupuju. Žádný další pohovor se nekonal. Když jsem práci ukončila a odcházela, dostala jsem „zápočťák“, který jsem použila v dalším zaměstnání – tím byla Vodňanská drůbež. A tam ho při nástupu chtěli. Jinak jsem všude uváděla, že nastupuju do práce po mateřské, a to jako důvod, proč nemám „zápočťák“, většinou stačilo – například v Albertu, kde jsem dělala jako pokladní a kde hodně chtěli, abych pracovala na hlavní pracovní poměr.

Z jakého důvodu?

Zaměstnancům nastálo můžou snáz přikazovat, kdy a jak dlouho mají být v práci, kdežto agenturní zaměstnanci si to určují více sami. Já jsem dostala směny každý den od jedné odpoledne do půl desáté večer. Naplánovali mi to na mnoho měsíců dopředu, ale já jsem zas měla naplánováno, že za pět týdnů odejdu. Celou tu dobu jsem skoro neviděla své děti, protože jsem se vracela domů pozdě večer.

Takže – prádelna v Motole, Vodňanská drůbež, Albert… Ještě nějaké další?

Pak jsem ještě dělala v žiletkárně, což je továrna Personna International CZ na výrobu holicích strojků v průmyslové zóně v Krupce u Teplic, a ve výrobně sladidel CzechPak Manufacturing, na obou místech jsem byla jen na brigádě přes agenturu, a v třídírně odpadu OZO v Ostravě. Chtěla jsem ještě pracovat na Ostravsku jako šička, ale to se mi nepovedlo, stejně jako u lakovacího pásu, kde zase brali jen muže.

Proč?

Já jsem přesvědčená, že proto, že se tam vydělá 16 000 korun. Pro mě byl doslova kulturní šok, na jaké rozdíly v přístupu k ženám a jejich odměňování jsem narazila na severní Moravě. Třeba v severních Čechách se to bere úplně jinak; tam je jedno, jestli jste žena nebo muž. Nikdo se například nepozastaví nad tím, když žena rozumí strojům víc než muž – teď mluvím o svých zkušenostech z žiletkárny. Ženy si v ní vydělají klidně i 21 000 korun hrubého, stejně jako muži, podle toho, co dělají. Na vyšší mzdy na severu Čech prý zapůsobil i Amazon, který přetahuje zaměstnance nabídkou vyšších mezd. Takže pokud třeba žiletkárna nechce své pracovníky ztratit, musí jim slušně zaplatit. A přestože jsou tam provozy, ve kterých se dělají denní a noční dvanáctky, lidi jsou spokojení a dobrá je i celková atmosféra. Jedinou nevýhodou v té továrně byla rozbitá klimatizace. Pracovala jsem tam v létě, kdy bylo velké vedro, a to se skoro nedalo vydržet. Myslela jsem, že z horka omdlím. A dodnes si kladu otázku, proč se vůbec dělají noční v provozu, kde se vyrábějí žiletky – zkrátka jestli jsou ty noční potřeba. Chápu je třeba u rohlíků v pekárně, ale u žiletek…?!

A co třeba školení o bezpečnosti práce?