Přinášíme ukázky z deníkových záznamů, jejichž knižní vydání bude následovat po sérii reportáží Hrdinové kapitalistické práce a dokumentárním filmu Hranice práce. Úryvek zachycuje podmínky v obchodním řetězci Albert a publikujeme jej bez redakčních úprav, tedy v té podobě, v jaké text den za dnem vznikal po návratu ze směn. 

Atmosféra dnes nějak houstla a všichni byli nervózní. Dokonce se opozdila i Helenka Vondráčková se svou písní: A ty se ptáš, co já. Obvykle hraje krátce po šesté, dnes zazněla až po půl sedmé. Úplně mi to chybělo.

23. 5. 2017

Dnes pokračovala podivná včerejší atmosféra. Vondráčková hrála až ve tři čtvrtě na sedm! V Albertu panuje nervozita, nic se nestíhá, pokladní si brblají, že doufají, že je pustí po odpracovaných hodinách domů. Přitom tam dnes byl Petr s Haničkou, takže to je základ pro to, aby to bylo dobrý, aby byla pohodinda, oba jsou děsně hodní. Jenže pak se tam objevila manažerka. Chvíli před tím se mě Petr ptal, kdy bych chtěla jít na pauzu a domluvili jsme se, že půjdu po tom chlápkovi, co přišel už ve dvanáct. To bylo asi čtvrt na čtyři. Jenže pak uplynula hodina, dvě a pořád nic. Petr se mi přišel omluvit, že to vzala do rukou manažerka a že už na to nemá vliv. Nakonec mě přišla vystřídat jedna sympatická Slovenka, která umí všechny kódy zpaměti.

Nahoře jsem se střetla s Naďou. Poprvý jsme spolu promluvily. Divila se, že máme obě pauzu najednou, snědla v rychlosti pár lžic polívky. Říkala jsem jí, že ji obdivuju, že si připravila polívku. Prej jí to ale koupila kamarádka v hospodě, protože ona nemá čas vařit. Má totiž tři práce. Kromě pokladní pracuje ještě v nějaký pizzerii, kde připravuje saláty, a pak uklízí. Nadě je 38 let a je Ukrajinka. Rodiče jí zemřeli v dětství, ve dvaceti měla první dítě a ve dvaadvaceti druhý. Včera plakala proto, že jí její osmnáctiletý syn odjel na Ukrajinu, kde žije. Naďa žije v Česku už třináct let, v Albertu pracuje rok. Bere míň než já, ale kolik přesně na hodinu, neví. (To musím zjistit, kolik ty lidi budou mít za stejný měsíc jako já.)

Naďa nemá půlhodinovou pauzu, ale na vlastní přání to má rozložené na dvě patnáctiminutový. To docela chápu, taky bych to brala. Ono bejt šest hodin bez pauzy (když máš štěstí a není to ještě víc), je hrozně náročný. Včera, jak se ptala Vojty, tak se jednalo o její druhou pauzu, respektive druhých volných patnáct minut. Plakala, protože jí odjel syn a taky že je vyčerpaná. Má pěkně střižený blond vlasy, pečuje o sebe, vypadá pěkně, ale taky unaveně jako před nervovym zhroucením. I její šestnáctiletá dcera žije na Ukrajině. Kdyby mi Naďa nevyprávěla o svym životě, nepoznala bych, že je cizinka, její přízvuk bych v pohodě brala jako regionální.

Když jsem se vrátila na kasu, nebyla u mý pokladny židle. Tak jsem stála. Zeptala jsem se Haničky, která seděla za mnou, kde je židle. A Hanička říkala, že jsou už všechny obsazený. Je o jednu židli míň, než je kas. Stojí se i na pokladně INFO, ale tam to má svou logiku, protože se tam pořád pohybuješ a podáváš chlast a cigára. A taky je tam všechno uzpůsobený tomu, že u toho stojíš, máš to ve výšce očí. Kdežto na kase, kde se sedí, se musíš ke kase i obrazovce hrbit. Dost nepohodlné. A to jsem se z pauzy vracela spokojená, že už mi nezbývá až tolik času do konce. Pak jsem si naštěstí židli ukořistila (jedna pokladní radši stála, než by seděla.)

V jednu chvíli jsem musela zavolat storno. Oni vytiskli nový papíry, kde jsou napsaný ty kódy a zjevně jim v tiskárně dochází toner, takže ty linky, který jsou šedivý (střídá se bílá s šedivou, aby to bylo přehlednější) jsou prostě celý šedivý a nedaj se číst. Takže jsem se dneska třikrát spletla, když jsem se to snažila rozluštit. A i když si chybu okamžitě uvědomím, musím volat storno. Hlavní pokladní je přitom často ve své kanceláři nahoře, počítá tam s někým pokladnu, takže pár minut trvá, než dorazí. Co to dělá s frontou a čekajícími zákazníky, není třeba asi rozepisovat. Dvakrát jsem storno nezavolala, abych to už dál nehrotila. Jednou šlo o jogurt, který byl rozbitý, a já si to uvědomila až po namarkování a po druhý o tatranku, kterou mi někdo dal na pás a pak mě někdo jiný oslovil, já otočila hlavu a ten člověk s tou namarkovanou tatrankou zmizel (asi k jiný kase), a mně tam ale zůstala. Řekla jsem si v obou případech, že to raději dorovnám, naštěstí to ale nebylo potřeba, dýška byly víc.

Zbytek dopíšu zítra, jsem mrtvá, ale dnes pustili Kajínka, jak jsem zjistila po návratu domů. V Albertu to pochopitelně nikoho nezajímalo o nic víc než pád nepád vlády.

Večer jsem šla nahoru počítat s Petrem a všechno mi dobře vyšlo. Naposledy mi to nevyšlo v pondělí, když jsem byla na pauze hned zkraje a byl tam Vojta, kterej to takhle blbě organizuje. Ty pauzy maj fakt svůj hlubokej smysl. Nejde jen o kouření. Já mám třeba chuť aspoň na bonbón nebo čtvereček čokolády nebo aspoň kdybych směla pít něco jinýho než vodu. Sedm hodin v kuse bez čehokoli je prostě šílený. A ani to pití si člověk neužije a moc to nepřehání, protože prázdnej žaludek působí tak, že se ti pak chce čůrat.

Ptala jsem se Petra, co se to děje, proč je najednou takovej zmatek a stres. Říkal, že agentura CREDIT CZECH s.r.o., což je podle něj jedna ze tří agentur, který dodávaj pracovníky Albertu, nějak „vypadla“ a nikoho nedodává. A že zejtra to prej bude ještě větší peklo.

Před odchodem nahoru jsem se měnila s tou milou Slovenkou, která mě střídala na kase INFO, kde jsem byla asi poslední hodinu a půl (včera jsem změnila kasu asi šestkrát). Ta tam měla být do půl dvanáctý a říkala mi, že doufá, že ji nechají odejít, protože jinak bude fakt dost nasraná. Pak jsme řešili ještě nějaké technikálie, tiskla mi z kasy takový papírek, kde se píše, kolik si do ní dal a tak. Přišla manažerka a řekla nám naštvaným polohlasem: „Jsou tu zákazníci, buďte zticha!“ Měla jsem upřímnou chuť jí dát pěstí. Proč by proboha zákazníci nemohli slyšet, jak se domlouváme na běžných věcech? Manažerka jednak vůbec nerozumí tomu, jak fungují ty kasy a vůbec ničemu vlastně a pořád jen chce, abychom se usmívali a dělali, že není žádný problém. Ze všech lidí, co tam jsou, jí nejvíc chybí přístup k zaměstnancům jako k lidem, kteří mají taky nějaké potřeby. Hlavně se prostě usmívat. Takže pak sedí Naďa na kase, z očí jí tečou slzy únavy a vyčerpání a na tváři má povinný úsměv.

Situace s agenturou jasně ukazuje, že agentury neslouží k vyrovnání výkyvů, ale pokrývaj každodenní provoz a jejich selhání naopak způsobuje výkyvy. Tahle pobočka by ale stálé zaměstnance brala okamžitě. Problém je, že ty podmínky, zejména co se týká směn a toho, jak si člověk může určit, kdy bude v práci, jsou pro zaměstnance špatné. A tím, že ten Albert jede každý den do půlnoci, a i o víkendech, může hlavní pracovní poměr znamenat velký zásah do života. Jako se to stalo mně, která tam jsem každý den tak blbě, že svoje děti pomalu ani už neznám. A takhle bych tam byla ještě i celý další měsíc a asi i pak. Kdybych se nutně musela živit jako pokladní v Albertu, taky bych tam šla radši jako brigádnice.

24. 5. 2017

Vondráčková dnes hrála až v 18.59, což ilustruje dostatečně hnusnou atmosféru, která v Albertu vládla.

Pán, kterej vypadal jako reklama na hodného kapitalistu, v saku, obtloustlý, plešatící, účtenka

Řev a úprky

kontrola Angelika

stejná kasa, Info, unavená paní

pán s nehybnou rukou

hotová jídla, staří muži

babička nákup petržel, mrkev, jedna cibule, dvě housky

nefunkční kódy, cigarety

těžký lahve, balíky s vodou, pakety piv

Hanička stála

únava

kuřpauza, večer pozdní odchod

25. 5. 2017

Včerejšek ještě dopíšu podle poznámek, ale teď napíšu dnešek, kterej fakt stál za to. Dnes jsem poprvý neslyšela Vondráčkovou, vysvětlím proč. Přišla jsem už dost zmožená, ale po obědě, najezená. Po krátký epizodě na kase vzadu mi manažerka řekla, ať jdu na trojku. Tam jsem usedla a měla jsem pocit, že jsem snad nemocná. Strašně mě to zmáhalo. Když jsem měla zdvihat třeba osm velkých plastových lahví zabalených v jednom balíku, musela jsem si k tomu stoupat. Bylo mi mdlo a za chvíli se mi navíc začalo chtít na záchod. Jednou se mi podařilo frontu zkrotit a odběhnout si, ale pak už jsem čekala, kdy půjdu na pauzu. Po čtyřech a půl hodinách jsem dospěla k názoru, že na mě asi zapomněli. Když jedna paní vrátila rajčata, že jsou moc drahý, zavolala jsem storno a využila toho, abych se zeptala Haničky, jestli na mě nezapomněli. Řekla že ne, že na pauze nebyl skoro nikdo. Za chvíli přišel Petr, že teď půjde Naďa, která je tu dýl, ale hned po ní já. Říkal to omluvně. Trvalo to ještě víc jak hodinu, než na mě došla řada. Už jsem myslela, že omdlím a počůrám se. Petr stál u samoobslužných kas a bylo vidět, že je mu to blbý.

Pak mě přišla vystřídat Naďa. Běžela jsem na záchod, pak rychle nahoru, snědla jsem banán a müsli tyčinku, udělala si kafe a rychle dolů na cigáro. Bylo právě chvíli před šestou, a proto mi ta Vondráčková utekla, musela hrát někdy krátce po šesté, když jsem měla ještě pauzu. Ven vyšel po chvíli Petr a já se ho ptala, co se vlastně stalo, jestli je furt málo lidí a agentura pořád nedodává. Říkal, že ne, že „manažerka dnes vyhrožovala, že z oblastního ředitelství jezděj po krámech a že nesměj bejt fronty, proto jsme radši nikoho neposílali na pauzu“.

Petr mi řekl, že mám vystřídat Marka, kterej je na INFU. Byl tam děsně hodin, podobně jako já na trojce, jenže na INFU se stojí a je to o to náročnější, že si tam lidi kupují rozmanitý chlast a cigarety, které už dávno nejsou tvrdé a lehké, ale je jich hrozně moc typů a není z krabičky jasné, čím se od sebe liší. Posilněná pauzou jsem ale byla poměrně v pohodě. Měla jsem dva zajímavý zákaznický zážitky. Jeden ještě před pauzou, kdy ke mně do fronty přišel kluk, kterej mě loni dost intenzivně balil a nepoznal mě. A choval se přezíravě jako hovado. Jedno máslo se totiž překutálelo přes ten oddělovač nákupů a já se ho ptala, jestli je to jeho. Nestála jsem mu za pořádnou odpověď, naštěstí ta druhá paní byla komunikativní, a tak mi to řekla. To pohrdání mi přišlo neuvěřitelný, kór, když jsem si vzpomněla, jak se tehdy prezentoval jako empatický sympaťák.

A pak druhá na INFU. Přišel si ke mně koupit cíga nějaký novinář (viděla jsem jeho presskartu v peněžence). Zaplatil nějakou bankovkou, asi pětikilem, a přidal k tomu nějaký drobný. Ptal se, jestli mi to pomohlo. Odpověděla jsem částečně v nadsázce a částečně na znamení vděčnosti k technologii, která mi tolik pomáhá, že asi jo, aspoň, že to tak říká kasa, která za mě myslí. On poodešel, a pak se vrátil. A takovým tím otcovským, blahosklonným způsobem mi řekl: „Myslete vlastní hlavou, nenechávejte za sebe myslet kasu.“ Jako že mi dal dobrou radu do života. Nejsem nijak krvelačná, ale v tu chvíli jsem mu fakt přála, aby třeba hodinu stál a prodával a musel to všechno počítat z hlavy.

Jinak nikdo mě už nepoznává. Od té doby, co nesrším energií, tak mě lidé nepoznávají. Před tím mě někdo poznal skoro každý den, někdy i několik lidí, ale od tý doby, co mám ten prodavačkovský hlas a chuť bejt kdekoli jinde, jen ne za tou kasou, už jsem splynula.

Když jsem odcházela (jen s půlhodinovým zpožděním), loučila jsem se s Haničkou a ptala se jí, do kolika dnes bude. „Jako každej den, do jedný, když se to stihne, jinak do půl druhý,“ usmála se.