Lidé
(1984), vystudoval kulturologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Debutoval básnickou sbírkou Strychnin a jiné básně (2005). Své povídky shromáždil do sbírek Zůstaňte s námi (2011) a Mapa Anny (2014). Dále vydal román Chyba (2008), novelu Únava materiálu (2016) a spolu s Vojtěchem Maškem a Markem Pokorným komiks Svatá Barbora (2018). Jeho nejnovějším dílem je román Systémy něhy (2026). Za básnickou prvotinu získal Cenu Jiřího Ortena, za své prózy dvakrát Magnesia Literu za prózu a za scénář k filmu Okupace Českého lva. Jeho knihy byly přeloženy do patnácti jazyků.
Jan M. Heller
Mám dojem, že celou dobu sleduju motiv lidského těla v tomhle světě. Jak se k němu vztahujeme, jak nás limituje, jako by nám bylo skoro až přítěží. Tělo nás z lecčeho usvědčuje. Z toho, že jsme smrtelní, že stárneme. Je to taky svého druhu mechanismus, struktura, se kterou moji hrdinové ve všech těch knihách vedou nějaký druh zápasu.
Osobně mě pak zklamaly stránky sumarizující zábavné historické historky o strojích předstírajících člověka. Rozumím sice tomu, proč autor o tomto psal, ve výsledku to však na mne nepůsobí jako významové obohacení celku, nýbrž jako nadbytečně rozsáhlé a tak všelijak čtenářsky opentlené zužitkování Wikipedie. Možná je to ale jen moje neschopnost přijmout tyto literární „tahy“ jako funkční hru.
Zákazníci jsou spokojeni a my lidé můžeme být také. Respektive, můžeme se s touto tezí spokojit. Už jsme ji v románu četli i dříve, pořád se to v souladu se složitou kompoziční architekturou propojuje, proplétá: člověk dokonalý není a nikdy nebude – protože by přestal být člověkem.
Všude se mě ptali: proč vy Češi jste tak hysteričtí, když tam nemáte ani nohu? Vždyť uprchlíky tu máme my!
Autorské čtení, beseda a promítání filmu Tohle je náš svět.
Mám dojem, že celou dobu sleduju motiv lidského těla v tomhle světě. Jak se k němu vztahujeme, jak nás limituje, jako by nám bylo skoro až přítěží. Tělo nás z lecčeho usvědčuje. Z toho, že jsme smrtelní, že stárneme. Je to taky svého druhu mechanismus, struktura, se kterou moji hrdinové ve všech těch knihách vedou nějaký druh zápasu.
Všude se mě ptali: proč vy Češi jste tak hysteričtí, když tam nemáte ani nohu? Vždyť uprchlíky tu máme my!
Osobně mě pak zklamaly stránky sumarizující zábavné historické historky o strojích předstírajících člověka. Rozumím sice tomu, proč autor o tomto psal, ve výsledku to však na mne nepůsobí jako významové obohacení celku, nýbrž jako nadbytečně rozsáhlé a tak všelijak čtenářsky opentlené zužitkování Wikipedie. Možná je to ale jen moje neschopnost přijmout tyto literární „tahy“ jako funkční hru.
Zákazníci jsou spokojeni a my lidé můžeme být také. Respektive, můžeme se s touto tezí spokojit. Už jsme ji v románu četli i dříve, pořád se to v souladu se složitou kompoziční architekturou propojuje, proplétá: člověk dokonalý není a nikdy nebude – protože by přestal být člověkem.
Barbar je především ten, kdo neuznává lidství druhých, kdo jejich lidství relativizuje nebo popírá – ať už na základě barvy kůže, víry, nebo kulturních hodnot.
