Jsou mezi námi příslušníci generace, která si 17. listopad 1989 pamatuje matně. Až zpětně rozpoznáváme obrys historického okamžiku, který naše životy určuje dodnes jako jeden z posledních významných dějinných mezníků. Také rozpoznáváme, že již nelze stavět věci černobíle, že žijeme v režimu, který se jmenuje kapitalismus, a ani ten není jen dobrý, stejně jako období před rokem 1989 nebylo – například z hlediska péče státu o sociálně nejslabší – jen zlé. Tím nechceme nijak relativizovat historická provinění, například na politických vězních. Naopak jakákoli relativizace v těchto věcech nám připadá nemístná a nevkusná.

Řadu věcí jsme byli nuceni spatřit úplně poprvé. Na řadu z nich jsme nebyli připraveni.

17. listopadem jsme z mnohaleté izolace vstoupili do světa, který nás v mnoha ohledech svou pestrostí oslnil. Řadu věcí jsme byli nuceni spatřit úplně poprvé. Na řadu z nich jsme nebyli připraveni. Migrační vlna, které Evropa čelí, před námi otevírá propast událostí, jejichž důsledky nemůžeme dohlédnout. Toto zjištění nás naplňuje úzkostí, ale i nadějí, že v této zkoušce dovedeme důstojně obstát.

Chováme tuto naději obzvláště nyní, po útocích v Paříži z 13. listopadu, kdy náš oprávněný strach pomalu ale jistě smývá ze světa všechny barevné odstíny a hrozí, že zůstane opět jen ona ideologicky zdřevnatělá černá a bílá. Útok v Paříži je neomluvitelný akt nenávisti a zla, který nás spojuje v sounáležitosti a soucitu s oběťmi a jejich rodinami. Nepřipisujme jej ale lidem, kteří jsou jím otřeseni a zasaženi stejně jako my. Viníkem je Islámský stát, nikoliv migranti, kteří před právě takovými projevy zla prchají ze svých domovů.

Nepodléhejme laciným nacionalistickým tendencím, nezapomínejme, že v jejich jménu před čtyřmi lety Anders Behring Breivik v Norsku stejně strašlivým způsobem zabil 77 nevinných mladých lidí. Stejně jako jsme tenkrát nevolali po preventivní stavbě detenčních táborů pro bílé pravicově orientované muže kolem třiceti, netrestejme nyní nevinné děti, ženy, ale ani muže za něco, na čem nenesou nejmenší podíl viny.

Nepodléhejme laciným nacionalistickým tendencím.

Barbar je především ten, kdo neuznává lidství druhých, kdo jejich lidství relativizuje nebo popírá – ať už na základě barvy kůže, víry, nebo kulturních hodnot. Nestavějme se na stranu barbarství. Nedopusťme, aby spontánní zvolání, které po 7. lednu tohoto roku znělo z mnoha náměstí po celé Evropě, zvolání „Já jsem Charlie“, bylo v historické perspektivě čteno „Já jsem karikatura svých vlastních hodnot“.