Muhjaddín Ibn (al-) ’Arabí je pro mne dlouho hledaným, milovaným pokladem, bez kterého si dnes jen sotva dokážu představit vlastní spiritualitu: myšlení i zkušenost Boha. Následující řádky jsou proto spíše milostným holdem člověka, který se po vzoru andaluského mistra pokouší být věrný Lásce na všech jejích stezkách, a nikoli odborným textem, k jehož sepsání schází autorovi náležitá znalost. Tento duchovní obr ve svém myšlení plodně až bujně splétá dohromady vlákna islámské víry a teologie, novoplatónsky, gnosticky i persky nasáklých spekulací a především vlastní mystické zkušenosti. Jeho dílo čítá okolo sedmi set položek, od kratičkých spisků po objemné svazky. Má pověst nejvýznamnějšího islámského mystického filosofa, je milován a respektován – a také dosud nenáviděn. Pro fundamentalisty je ztělesněním súfijského kacířství a v Saúdské Arábii jsou jeho knihy dokonce zakázány. (Nechci ani pomyslet, co by s jeho hrobem v Damašku provedli bojovníci IS…) Ibn ’Arabí tak stále žije.

Božská vlna

Tak jako básník Džaláleddín Rúmí je i Ibn ’Arabí téměř synonymem islámské mystiky, respektive její nejvlivnější větve – súfismu. Súfismus (etymologicky se odvozuje od arabského slova súf – ovčí vlna) je duchovním směrem i hnutím v rámci islámu, které zdůrazňuje oddanou až extatickou lásku k Bohu, snahu se mu přiblížit a dosáhnout s ním jednoty. V dějinách islámu kolísá jeho postavení mezi snahou integrovat jeho nauku do ortodoxního rámce, jak se o to pokusil např. Slavný středověký teolog al-Ghazálí, a podezřením z nebezpečné hereze a následným pronásledováním (jak to ilustruje například smrt velkého súfijského mystika Mansúra al-Halládže, který byl popraven mj. za svůj výrok, kterým se ztotožnil se samotnou Pravdou). Súfismus na rozdíl od křesťanské mystiky není záležitostí nepočetných elit, ale stal se sice skrovným, leč přesto nikoli zanedbatelným hnutím, k němuž se v islámském světě hlásí okolo pěti procent věřících. I dnes dráždí radikály a konzervativce svojí mírumilovností, esoterismem, náboženskou tolerancí, úctou k mistrům a světcům a také zálibou v tanci a hudbě. Z hlediska dějin literatury je pak nesmírně plodným zdrojem řady výjimečných uměleckých děl, především v oblasti básnictví. V jistém smyslu je súfismus s poezií totožný.

Život Poutníka

Básníkem byl ostatně i Ibn ’Arabí. A básní byl tak trochu i jeho život. Narodil se roku 1165 v Murcii v muslimském Španělsku a v Seville žil do třiceti let. Pak opustil domov a vydal se severní Afrikou přes Tunis do Káhiry. Kroky ho ale vedly dál, až do Mekky, která sehrála v jeho díle a zkušenosti zásadní roli, jak se na takové poutní místo patří. Poté navštívil i Bagdád, Anatolii a severní Sýrii, a nakonec se usadil v syrském Damašku, v zemi, která je dnes cupovaná děsivou válkou a z níž k nám do Evropy prchá řada běženců. V Damašku také roku 1240 umřel. Je pohřben na úpatí hory Kásjún a jeho hrob je poutním místem jeho milovníků z celého světa.

Pro jeho život a mystiku je podstatná skutečnost, že na něj v raném věku měly velký vliv dvě uznávané ženy – súfijské mystičky – Fátima z Córdoby a Jasmína z Marcheny. Ona první z dvojice šajch mu jednoho dne řekla, že je jeho „božskou matkou a světlem jeho pozemské matky“. To s ní odrecituje pro jednu ženu v nouzi súru Fátihu, čímž, řečeno slovy francouzského znalce Henryho Corbina, oba dají modlitbě „osobitou formu, která je sice subtilní a éterná, ale přesto tělesná“. Súra splní svůj účel a Fátima poté pronese pokornou modlitbu.

Chuť života tohoto mistra okusíme spíše z několika iniciačních příběhů, jež předznamenají jeho životní vizi. Tak třeba jednoho dne v Tunisu v oratoriu velké mešity skládá inspirované verše, které si zapamatuje, ale nezapíše. Avšak o několik měsíců později mu pod sevillským sluncem neznámý mladík zarecituje na ulici pár slok této básně. Když se ho otřesený Ibn ’Arabí zeptá, kdo je autorem, řekne mu mladík, že jednoho dne přišel mezi skupinu mladíků cizinec a naučil je onu báseň a pověděl jim, že autorem je Muhjaddín Ibn ’Arabí. A pak doslova zmizel. A právě odtud ty verše zná…

A ještě na jednom místě je dobré Ibn ’Arabího zastihnout: jednou mu Boží Milosrdnost v extázi dá vyjevit, že mezi ním a velkým aristotelikem, filosofem Ibn Rušdem (Averroem) je jen tenký závoj.

„Já jsem ho,“ říká Ibn ’Arabí, „přes závoj viděl, aniž by viděl on mne a aniž by věděl, že tam jsem. Byl totiž příliš zahloubán do své meditace, než aby si mne povšiml.“

S velkým aristotelikem se ovšem setká i osobně a ten je mladým mužem víc než udiven.

Chidrův žák

Ibn ’Arabí za život poznal mnoho světců a mistrů, ale nejvýznamnějším je jeho setkání s mistrem, který běžným okem vidět není – s věčně zeleným Chidrem. Chidr je tajemná postava, která se objevuje v Koránu v drobné epizodě, kdy zasvěcuje neobvyklým způsobem Mojžíše (18. súra, verše 59–81). Jeho jméno podle Louise Massignona, slavného katolického znalce islámské mystiky, odkazuje k vegetaci, k zeleni světa, k silám života (ostatně zelená je hlavní liturgickou barvou islámu). Chidr je v tradici islámské mystiky chápán jako „věčný mladík“, jako „ten, kdo dosáhl Pramenů života a napil se z nich“ a v důsledku toho nezná smrt. Súfijská tradice pojímá Chidra jako vnitřního mistra zasvěcujícího do mystických zkušeností. Rovněž je spojován s ohnivým prorokem Elijášem.

Ibn ’Arabí byl jako řada jiných súfijských mistrů Chidrovým žákem. Jejich první setkání proběhlo v Seville, Ibn’Arabí se coby mladík dohadoval se svým mistrem o totožnosti jedné osoby v Koránu a pak poněkud dotčeně opustil školu, když tu ho na ulici oslovil cizinec a řekl mu: „Důvěřuj mistrovi, opravdu šlo o onu osobu.“ Mladý mystik se vrátil ke svému mistrovi, aby mu dal za pravdu, a ten odvětil: „To se ti pokaždé musí zjevit Chidr, když bude třeba, abys důvěřoval svému mistrovi?“

Další setkání proběhne v nočním Tunisu, kdy Ibn ’Arabí odpočívá na lodi, a tu k němu přijde po vodě neznámý a mluví s ním skoro celou noc. Druhý den se jej známý místní světec zeptá: „Tak jaké bylo v noci setkání s Chidrem?“ Vrcholem těchto setkání je pak předání roucha sounáležitosti k linii mistrů během tajuplné ceremonie v zahradě. Obřad vede sám Chidr, detaily si ovšem Ibn ’Arabí nechává pro sebe. Rituál předání roucha lze podle Henryho Corbina na mystické rovině chápat jako „ztotožnění se stavem Chidra“. Chidr je zakoušen jako osoba a současně archetyp mystikova bytí. Mystik se tak sám stává Chidrem – vnitřním mistrem.

Jednota všeho bytí

Za jádro mystického učení Ibn ’Arabího lze považovat ideu jednoty všeho bytí (wahdat al-wudžúd). Pojem nepochází přímo od mistra, nýbrž od jeho žáků, kteří jeho myšlenkový systém utřídili, z jeho díla je však jednoznačně odvozen. Súfijská myšlenka jednoty bytí se často vykládá jako panteismus nebo monismus, avšak jak upozorňuje Corbin, aplikace řeckých metafyzických pojmů na vesmír andaluského mystika není tak docela šťastná, pomíjí totiž dynamismus jeho mystiky. Stručně lze tuto závratnou myšlenku vyjádřit tak, že veškeré stvoření a všechny jevy žijí a existují toliko skrze jediné Bytí, tj. skrze Boha. Bůh je jediným bytím, vše živé na tomto bytí participuje. Náš přední znalec súfismu Bronislav Ostřanský upozorňuje na to, že v Koránu bývá často veškeré stvoření nazýváno aját (znaky) Stvořitele. Bůh tvoří skutečnost, vyvolává ji ze sebe, z božského soucitu, aby mohl být poznán – milován a uctíván. Celý kosmos tak lze považovat za odraz Božích jmen a atributů, veškeré esence mají podíl na jediném Bytí. Celé stvoření můžeme chápat v duchu slavného hadíthu qudsí (výroku tradice připisovaného samotnému Bohu a předaného Prorokem): „Byl jsem skrytým pokladem a toužil jsem být poznán. Tedy jsem vytvořil stvoření, abych mohl být poznán“ jako zrcadlo Božské jednoty. V citovaném výroku, který byl súfijskými mistry milován a hojně vykládán, je ukryto tajemství, které svým dílem odhaluje právě Ibn ’Arabí, že totiž člověk je příčinou celého stvoření a právě v něm se Bůh může poznávat, zrcadlit a sám sebe milovat. Tuto vizi pak andaluský mistr rozpracuje v učení o dokonalém člověku (al-insán al-kámil).

Teofanie aneb dialektika lásky

Podobně jako u jeho mladšího duchovního bratra Rúmího sehrává i u Ibn ’Arabího výsostnou roli zkušenost teofanie (tadžállí). Bůh se zjevuje v obrazech, prosvítá skutečností. Každému věřícímu se
manifestuje ve formě jeho vlastní víry a každý člověk je potenciálně nadán teofanickou imaginací, která tvoří Boha dle svého obrazu, a umožňuje tak neviditelného a absolutního Boha kontemplovat.

V tomto smyslu hovoří Ibn ’Arabí o „Bohu stvořeném z dogmat“. Potíž fundamentalistů všech náboženství je stejná, podle tohoto středověkého mistra si neuvědomují, že každá forma je vlastní a úměrná jejímu příjemci. Teofanie – Boží manifestace –totiž procházejí metamorfózami. Ten, kdo lpí na formách a nezkoumá jejich hlubiny, může snadno zabřednout do sektářských válek a fanatismu, neuvědomuje si totiž, že se mu v Obrazu či Formě sice vyjevuje Bůh, ale vždy v podobě vlastní možnostem jeho srdce. Ostatně jeden hadíth říká, že na konci věku se Bůh každému věřícímu zjeví v jiné formě nežli v té, skrze niž Jej celý život uctíval.

Ve svém projevu na sjezdu spisovatelů jsem letmo zmínil setkání v Mekce, kdy jednoho dne Ibn ’Arabí obcházeje Ka’bu spatřil nádhernou dívku jménem ’Ajn Šams Nizám. Ženu, která jej inspirovala k řadě básní. V těchto básních se tak jako v metaforice Rúmího a jiných súfijských básníků spojuje erotická obraznost a zkušenost s mystikou, toto zrcadlení dialektiky lásky organicky vyplývá z učení o jednotě bytí. O setkání s touto dívkou nás Ibn ’Arabí zpravuje tak, že dívku označuje jako řeckou princeznu, čímž odkazuje k Sofii – věčné Boží moudrosti. Možná někoho překvapí, že se v islámské mystice objevuje tato ženská figura, ale súfijští mystikové a zvláště Ibn ’Arabí měli za to, že stvořitelský aspekt božství je ve své esenci femininní. Podle Corbina jsou slova, která v arabštině vyjadřují příčiny a podstaty, ženského rodu. Ostatně dva hlavní Boží atributy, Rahmán (milosrdný) a Rahím (slitovný), jsou odvozeny ze slova pro lůno (rahim).

Další mocnou teofanií, kterou andaluský mystik v blízkosti Ka’by zakusil, bylo zjevení krásného mladíka, který doslova vyskočil z posvátného Černého kamene. Ibn ’Arabí jej charakterizuje jako „Prchavého Mladíka, Tichého-Mluvčího, toho, jenž není ani živý, ani mrtvý, jednoduchý-složený, zahalující-zahalený“. Tato řeč zřetelně odkazuje k alchymické symbolice (v islámu se alchymie těšila vždy velké pozornosti) a ústí v setkání se svým Božským alter egem.

Teofanie zjevuje i zahaluje současně, protože Bůh ve své esenci spatřen být nemůže, a přece právě ve formách bytí, ve svých Jménech a Atributech poznáván být má. Teofanie se odehrává v srdci, které v nauce súfijských mistrů není středem afektivních emocí, ale vlastním ontologickým centrem života, sídlem schopnosti aktivní imaginace, která tvoří – nazírá – formy Boha. Srdcem vstupuje súfijský mystik do jednoty – vrcholnou teofanií je pak zjevení Anděla jeho vlastní bytosti, nalezení sebe sama jakožto věčného zrcadla Stvořitele – neboli vlastní formy, která je od věčnosti v Bohu přítomná. Každé jsoucno je tak odhalením (záhir) skrytého (bátin). Je manifestací prvotní jednoty – božské krásy. Proto nauka Ibn ’Arabího nesdílí gnostické opovržení hmotou, tělesností a pozemskou krásou.

Naopak dialektická hra lásky Stvořitele-stvoření potvrzuje Božský souzvuk všech věcí. Láska je mým náboženstvím Ibn ’Arabího nauka ústí do omamného extatického překročení všech hranic, včetně těch náboženských. V jedné ze svých nejslavnějších básní andaluský mystik říká:

Ó krása!
Zahrada mezi plameny…
Mé srdce se stalo schopným všech podob.
Je pouští pro gazely a klášterem pro křesťany,
chrámem pro božstva a Ka’bou poutníka,
deskami Tóry a knihou Koránu.
Vyznávám náboženství Lásky, a ať její karavana
kamkoli putuje, ona je mým náboženstvím a vírou.

Tak jako u Rúmího dospěl i u Ibn ’Arabího mystický islám ke svému vrcholu a z tohoto vrcholu se súfijskému mystikovi ukazují i ostatní cesty k Bohu jako legitimní. Věrný Lásce nemusí odmítat žádnou z forem, v nichž se Jednota zjevuje. Zde se skrývá paradox mystického islámu: pečeť náboženství přerůstá náboženské partikularismy a míří k jedinnosti, která je za vším a ve všem. Zkušenost islámu se tak stává u Ibn ’Arabího zkušeností jednoty a lásky bez hranic.