Jan Bělíček se na serveru a2larm.cz v článku Prozaik Stančík a Dva tisíce ponížených uprchlíků pohoršil nad rozhovorem s Petrem Stančíkem, který vyšel v předposledním Tvaru (11/2015). Zvláště jej pobouřily autorovy poznámky na adresu uprchlíků, muslimů – a také fakt, že autora od mládí vzrušují černošky. Zkrátka rasismus. Fakt, že vůbec mohl takový rozhovor vyjít, Honzu Bělíčka (kterého si vážím a lidsky ho mám rád) děsí a „o úrovni českého literárního provozu to každopádně nic moc hezkého nevypovídá“.

Na rovinu: Stančíkovy výroky na adresu uprchlíků i muslimů jsou i mně krajně nesympatické (a ani jeho monarchismus mi jako přesvědčenému demokratovi a republikánovi nevoní). Obzvlášť se mne dotkla jeho poznámka o internačních táborech (které ostatně žel už v Itálii existují). Také poznámku o kmenových zvyklostech Afričanů pokládám za nevkusnou (někdy by si měl vyslechnout našeho experta na rozvojové země Tomáše Tožičku, aby zjistil, co všechno ti Afričané vědí a o čem Evropané nemají ponětí). Že se mě tato místa dotkla, dokládá i skutečnost, že jsem nechal na titulní straně vedle Stančíkovy fotografi e otisknout báseň Martína Espady, která reaguje právě na uprchlíky, umělecky silně a dojemně. Byl to takový můj osobní vzkaz Petru Stančíkovi, aby se zamyslel…

Přesto reakci Jana Bělíčka pokládám za dosti přehnanou. Především naprosto nevnímá autorovu sebestylizaci (která se mi sice v kontextu soudobého hnědnutí veřejného prostoru příliš nepozdává, nicméně je třeba brát ji v potaz). Ignoruje také Stančíkovu zjevnou nadsázku a pábitelství, které z rozhovoru čiší.

Představa, že názory, které zazní v rozhovoru, musí odrážet etické postoje redakce, je pro mne naprosto nepřijatelná. Pokud Honza Bělíček Tvar čte, tak ví, že z jeho celku vyzařuje leccos, ale jistě ne fašismus nebo rasismus. Ostatně já jsem jistou zálibu v problematických levicových ikonách à la Lenin, která tu a tam z některých článků na stránkách naší (bez ironie) skvělé A2 prosakuje, veřejně nejednou hájil, protože jsem ji chápal jako užitečnou diskursivní provokaci.

Poněkud kuriózně pak na mě působí pohoršení nad Stančíkovými erotickými preferencemi. S takovým nasazením bychom toho museli z literatury vyškrtnout věru nemálo – až by se z ní nakonec stala bezpohlavní, sterilní záležitost bez chuti a zápachu.

A konečně: Bělíčkovu nevoli nad tím, že rozhovor vedl můj kolega Milan Ohnisko, který byl zároveň redaktorem některých Stančíkových knih, už nechápu vůbec. Tohle má být hendikep? Kdo jiný než jeho redaktor by měl autorovi víc rozumět?

Zkrátka: interview jako celek v žádném případě nepokládám za špatné, a proto jsme je v Tvaru otiskli.