Čím to je, že když se po volbách rozdělují posty, je právě o ministerstvo kultury nejmenší zájem, jako by to byl nějaký Černý Petr?

Já si myslím, že mnozí politici nechápou význam ministerstva kultury a neumějí ho vůbec docenit.

Co přivedlo vás k zakotvení právě v tomto nedoceňovaném resortu a jaký je váš vztah ke kultuře a umění vůbec?

Většina zlomových věcí v mém životě je spíš intuitivních než racionálních, pro někoho možná náhoda. Vystudovala jsem obor, který se kultury a umění vůbec netýká, a to práva. Ještě na škole jsem začala spolupracovat s Filmovým festivalem ve Zlíně. Jeho tehdejší prezident Vítězslav Jandák se pak stal ministrem kultury a já jsem šla na ministerstvo s ním. Rok jsem dělala náměstkyni, potom jsem byla dva roky na mateřské a po návratu jsem se stala předsedkyní Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. V Radě jsem vydržela pět let. To sice s kulturou zdánlivě nesouviselo, ale jednalo se o mediální právo a regulaci médií, které byly a jsou v gesci MK. Nicméně působit v Radě je téměř výhradně právní disciplína; zjišťuje se, zda byl či nebyl v něčem porušen zákon. To bylo velmi monotónní. Práce na MK je jednoznačně kreativnější. Kromě toho mám od letošního jara na starosti sekci živého umění, což mě velmi baví.

Pokud se ptáte na mé konkrétní preference, miluji tanec a činohru. Díky kamarádství s Ivanem Krejčím, uměleckým šéfem ostravské Komorní scény Aréna, jsem se stala jejich fanynkou. Co se četby knih týče, v té jsem dost chaotická. Nechávám si radit od svých přátel, kteří mají načteno víc než já, dobře mě znají a vědí, co by mě asi tak zaujalo. V poslední době jsem četla například prózu Roberta Merleho Útok na kasárna, což souviselo i s tím, že jsem letos v létě plánovala cestu na Kubu. Velice mě také zaujala a dojala kniha Güntera Wallraffa Až na dně: Wallraff je německý novinář, který se vydával za tureckého gastarbeitera. Rok pracoval v Německu v různých dělnických profesích a pomocných pracích, aby popsal, jak tam s gastarbeitery zacházejí. Z dalších knih, které mne zaujaly, můžu zmínit ještě Syna správce sirotčince od Adama Johnsona, který za tuto knihu o životě v Severní Koreji získal v roce 2013 Pulitzerovu cenu, a pak také Plán N od Simona Urbana o tom, co by se stalo, kdyby nikdy nedošlo ke sjednocení Německa.

S čím jste na ministerstvo nastupovala? S jakými záměry, cíli, představami?

Chtěla jsem se především po zkušenostech v Radě podívat na mediální právo a provést určité změny vyplývající ze současné praxe. Bavit se o fungování České televize a rozhlasu coby veřejnoprávních médiích a o jejich roli do budoucna. Dalším z mých přání bylo zajistit stabilní financování českého filmu, protože kromě nějakých nesystémových finančních injekcí do filmu vlastně stát ze svého rozpočtu (vyjma filmových pobídek) nic nedával. Ve sněmovně je v současné době novela zákona o audiovizi, která by měla stabilní financování zajistit. Dalším z mých cílů byla a je otázka komunitních médií – sdělovacích prostředků provozovaných neziskovými subjekty. Dají se nazvat třetím mediálním pilířem, doplňujícím komerční a veřejnoprávní média. Je to tak trochu hlas těch, co nejsou slyšet. Celkem je dnes v Evropě na 1500 komunitních rádií a zhruba poloviční počet televizních stanic.

A v neposlední řadě je to podpora české literatury, protože ta je také řešena velmi nesystémově a vidím tam do budoucna velký potenciál.

Cílem na dlouhou dobu je pak zvrátit trend, kdy se hovoří o kultuře primárně jako o ekonomickém činiteli. Kultura se prostě z tohoto ekonomického imperativu vymyká a ekonomy – novodobé kněží – bych raději držela, až na výjimky, od kultury a umění dál. Už v naší ústavě se dozvíme, že: „Podpora umění vychází z odhodlání střežit a rozvíjet zděděné kulturní, hmotné a duchovní bohatství a rozvíjet naši společnost v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody.“ Nemůžu si pomoct, ale multiplikační efekty tam nejsou.

V Lidových novinách 15. 8. vyčetl Ondřej Horák ve svém článku Pokušení svatého spisovatele Asociaci spisovatelů, že se uspořádáním červnového sjezdu snažila vlísat do přízně MK, tedy státu. Jak jste toto „lísání“ a svou účast na sjezdu vnímala vy?

Na akci tohoto typu považuji účast zástupců ministerstva za samozřejmou. Ministerstvo udává směr ve státní podpoře literatury, přijímá konkrétní opatření, vypisuje a úřaduje dotační tituly, uděluje ocenění atd. A to přece nelze dělat bez diskuse a spolupráce s těmi, kterých se to týká! To by mohlo ministerstvo školství přestat komunikovat s učiteli nebo zdravotnictví s lékaři. Samozřejmě ale respektuji a svým způsobem mi může být i sympatický antiestablishmentový postoj. Ten ale musí být důsledný, nikoli selektivní. Pokud přispívám do časopisu, který funguje ze státních peněz, už jsem v zásadě konformista.

Rozhodně si nemyslím, že budoucí spolupráce bude pouze cesta zalitá sluncem. Je potřeba nalézt vzájemný respekt a začít dělat něco smysluplného. Přeci jen ale na konci té cesty vidím více světlo nežli tmu. Kritiku navíc beru. A nemusí být konstruktivní…

Pokud se ptáte na můj osobní dojem: mně osobně účast na tomto setkání otevřela novou perspektivu pohledu na českou literaturu či spíše na lidi, spjaté s českou literární tvorbou. Silně jsem vnímala atmosféru této komunity; udělám všechno pro to, abych – než půjdu do důchodu – byla svědkem udělení Nobelovy ceny za literaturu českému spisovateli.

Mohou či měli by být spisovatelé a MK partneři? Pokud ano, v čem konkrétně?

Mohou se naučit spolupracovat a slušně spolu vycházet. Jak napsal klasik:

„Tak jako nevěřím, že občan a moc se mohou zto tožnit, že ovládaní a vládnoucí se mohou sejít ke zpěvu, tak nevěřím, že umění a moc si někdy budou libovat, jak je jim spolu dobře. Nebudou, nemohou, nikdy, jsou jiní, nehodí se k sobě. Co je možné a co také dává naději naší snaze, je toto: že ti dva navzájem pochopí svou situaci a vypracují si slušná pravidla styku. I spisovatelé jsou lidé, i vládnoucí kruhy se skládají z lidí.“

Ludvík Vaculík, 28. 6. 1967

Na sjezdu zazněla řada kritických připomínek jednak s ohledem na nedostatečnou podporu české literatury doma, a jednak na její propagaci v zahraničí. Byla ta kritika podle vás oprávněná?

V uplynulých letech se postupně rozšiřoval počet vyhlašovaných okruhů podpory pro oblast literatury o kategorie komiksů, literárních debutů, vydávání kritických edicí a spisů literárních klasiků. Je třeba si uvědomit, že i přes nestabilitu vývoje rozpočtu ministerstva kultury mírně stoupaly právě také finanční prostředky, určené na podporu literatury. Ročně pomůžeme financemi více než dvěma stům neperiodických titulů, uspokojeny jsou asi tři čtvrtiny žadatelů. Při porovnání podpory literatury u nás a v zahraničí je ale třeba srovnávat podmínky s okolními zeměmi a se zeměmi na přibližně stejné ekonomické úrovni.

Co ale úředníky na ministerstvu velmi mrzí, je občasná, fakty nepodložená kritika, jejíž původci nemají ani elementární informace o tom, jaká situace ve skutečnosti je. Když jsem sekci na jaře tohoto roku přebírala, mí kolegové vnímali velmi intenzivně text v dubnovém Hostu, věnovaný právě propagaci české literatury v zahraničí. Reakce ministerstva byla otištěna o dvě čísla později…

S tím ostatně souvisí studie, připravovaná literárním agentem Edgarem de Bruinem. Věnuje se podpoře překladů národních literatur do cizích jazyků, a Česká republika dle jeho vyjádření z toho vychází – při srovnání s podobnými zeměmi – poměrně slušně.

Pravdou je, že jako dlouhodobý nedostatek pociťujeme absenci organizace, která by měla ve své gesci propagaci současné české literatury. Propagace by měla mít jasnou a ustálenou koncepci. Věcně příslušný odbor našeho resortu se snažil v minulosti několikrát o změnu situace, bohužel bezvýsledně. V současné době je tento záměr inkorporován do návrhu implementace Státní kulturní politiky i připravované Koncepce podpory umění.

Vždy je co vylepšovat, a týká se to samozřejmě i zmiňovaného objemu peněz, které plynou na podporu české literatury.

K čemu je dobrá státní kulturní politika?

Státní kulturní politika je klíčový koncepční – tzv. měkký – dokument, který udává na základě reflexe aktuální situace, potřeb společnosti a vyhodnocení plnění předchozí kulturní politiky základní směr, kterým by se mělo ministerstvo při podpoře kultury a v péči o kulturu ubírat.

Na tento dokument pak logicky navazuje nejen implementační materiál Státní kulturní politiky, ale především jednotlivé dílčí koncepce podpory oblastí kultury a následně pak jednotlivá kulturní opatření. Smysl má a potřebný je nepochybně. Myslím, že nejen stát, ale i kraje a větší města by měly mít své kulturní politiky.

Lze jako „kulturní politiku“ kraje či města chápat například i nedávnou kauzu rušení Činoherního studia v Ústí nad Labem? Nešlo spíš o její selhání?

Kauza Ústí nad Labem byla v podstatě exces, a těm se nedá zabránit nikdy. Kulturní politika je samozřejmě jistou vizí a pokusem nějak uchopit kulturu v tom daném místě a čase. Navíc – do těchto příběhů nemá ministerstvo ani co mluvit. Není zřizovatelem a přiznejme si to, průměrný příspěvek tři procenta z rozpočtů profesionálních divadel, kterými ministerstvo podporuje tuto páteřní síť regionálních kulturních zařízení, argumentem asi nebude. Jisté naděje vkládám do nové právní formy tzv. veřejnoprávní instituce v kultuře. Ta by měla umožnit kofinancování, spoluzřizování a taktéž nelze opomenout vznik správních rad, které by měly zbavit tyto instituce přímého politického vlivu.

Ještě k tomu, že města a kraje by měly mít svou kulturní politiku. Mají ji?

To zase záleží na politickém přístupu vedení toho kterého města či kraje. V zásadě ale vidím jako důležité vzájemně komunikovat při tvorbě kulturních politik mezi městy a kraji, a také kraji a státem.  Tyto kulturní politiky by měli v určitém slova smyslu navazovat, rozpracovávat, zkrátka vytvářet co největší synergické efekty.

V textu důvodové zprávy Státní kulturní politiky nás zaráží neustále se opakující sousloví „kulturní a kreativní průmysl“. Co se tím myslí? Je tím „kreativním průmyslem“ i literatura?

Kulturními a kreativními průmysly rozumíme odvětví, jejichž základem je individuální lidská kreativita, lidské dovednosti a talent. Tyto průmysly či odvětví mají potenciál vytvářet bohatství i pracovní místa zejména prostřednictvím duševního vlastnictví. Literatura, spíše tedy nakladatelská a vydavatelská činnost, sem tedy dle této logiky zákonitě patří. Pro průmyslová kulturní odvětví je totiž typická tvorba kulturních produktů určených k masové reprodukci, hromadnému šíření a exportu (např. kniha, film, zvuková nahrávka). Mezi průmyslová kulturní odvětví počítáme tedy film a video, videohry, vysílání, hudbu, vydávání knih a tisku. Velmi podrobné studie na téma kreativních průmyslů zveřejnil již před několika lety IDU (Institut umění – Divadelní ústav, pozn. red.). Studii o sociálně-ekonomickém potenciálu kulturních a kreativních průmyslů v České republice – Knihy a tisk – vám doporučuji k pročtení.

Dalšími proklamovanými pojmy ve vztahu ke kultuře a umění jsou na jedné straně „konkurenceschopnost“, která má jasné ekonomické konotace, a na straně druhé jeden z trvalých principů státní kulturní politiky, který zní „brzdit negativní vlivy komercionalizace kultury“. Není to tak trochu protimluv?

Výraz konkurenceschopnost je v tomto ohledu nutno vnímat ve smyslu umožnění prezentace českého umění, jeho schopnosti obstát a prosadit se v kontextu mezinárodního kulturního prostředí. Například konkurenceschopnost symfonických orchestrů, ale i alternativní hudby, je v severských zemích Evropy díky tamní státní podpoře nesporně vyšší než u nás. Náklady na zahraniční turné těchto těles jsou celosvětově tak vysoké, že bez finanční podpory státu to dnes již téměř není možné. Zcela jistě to tedy není protimluv, nepoměřujeme zde export umělců a komercionalizaci jako takovou.

Ať tímto materiálem listujeme z kterékoliv strany, vysloveně o literatuře tam nalézáme pouze jeden odstavec. Ocitujme jej:

„Základní kulturní kompetencí, která umožňuje participovat na kulturním životě, je čtení. Jednou z priorit státní kulturní politiky je systematická podpora čtenářství jako kulturní praxe, jejíž rozšíření a strukturace prokazatelně koreluje se vzdělanostní úrovní a kohezí společnosti. Dále bude podporován výzkum stavu čtenářství a cest jeho rozvoje. S tím úzce souvisí posílení podpory literárních aktivit, vydávání umělecké literatury a literárních periodik. Literární sektor je třeba stabilizovat zejména zavedením víceletého financování literárních institucí ze sféry distribuce literárních hodnot (časopisy, ediční činnost).“

Otázka: může časopis, pro který děláme tento rozhovor, dosáhnout na víceletý grant? A pokud ano, v jakém časovém horizontu a za jakých podmínek?

Od letošního roku mohou vydavatelé periodik a pořadatelé mezinárodních literárních akcí, kteří splňují předepsaná kritéria, předložit žádost o dotaci na tříletý projekt v souladu se střednědobým výhledem rozpočtu. U časopisů je nutná periodicita 10 čísel za rok, výše rozpočtu dva miliony korun, u internetových časopisů jde o půl milionu korun. Podmínkou opakovaného poskytnutí dotace v dalších letech je samozřejmě bezproblémové vyúčtování prostředků dotace v roce předešlém.

V oblasti podpory vydávání knih exis tují víceleté projekty již řadu let. Jedná se v podstatě o jeden projekt, rozdělený na dílčí části, realizované v průběhu několika let, opět samozřejmě s vyúčtováním každého roku přidělení dotace.

V případě neperiodických i periodických publikací se jedná spíš o určitou prioritu žadatele o dotaci při projednávání žádostí grantovou komisí, nikoli o závazek státního rozpočtu; to je nutno uvést.

Jedním z cílů návrhu nové kulturní politiky státu je získat do rozpočtu MK 1 % z celkového státního rozpočtu. Tuhle mantru opakují vlády už od 90. let… Jaké jsou vůbec v současnosti priority ministerstva?

Vůbec nějaké nároky na státní rozpočet „prošly“ v programovém prohlášení této vlády jenom ministrovi kultury. Jeho prioritou je vytvářet vhodné prostředí pro rozvoj kultury a umění a vrátit jim odpovídající místo ve společnosti tak, aby se staly integrální součástí plnohodnotného života společnosti.

MK je připraveno na 1% a ví, kam by mělo být investováno. Vznikla aproximativní strategie MK, která předpokládá, jak by v čase měly narůstat peníze až k 1% a určuje, kam by měly jít, aby byly saturovány stávající programy a tak dále. To není tak, že by se MF muselo bát, že nebudeme vědět, co s těmi penězi uděláme. My to víme opravdu velmi dobře.

V důvodové zprávě MK zdůrazňuje, že chce výběrově podporovat i umělce, „stojící momentálně mimo systém, nicméně tvořící kulturní vjemy zejména ve veřejném prostoru“. Má tím na mysli např. streetartisty. Chcete jim kupovat barvy ve spreji?

Mám dojem, že zde bylo myšleno tzv. 1 % ve veřejném prostoru, které nedávno zavedlo Slovensko. V principu jde o to, že u veřejných staveb (vyjma liniových), je investor povinen vyčlenit 1 % rozpočtu na realizaci výtvarného díla na této stavbě, nebo stavbu realizovat s výtvarným akcentem v její podstatě. Jedná se o běžnou praxi celé Evropy, není na tom nic výjimečného. Ministerstvo tedy kupovat barvy ve spreji nemusí, i když tykadla nebo narůžovo nabarvené billboardy byly bezesporu zajímavým občanským postojem s výtvarným kontextem….

S umělci „mimo systém“ souvisí i novela autorského zákona, vděčné téma pro Pirátskou stranu, která kromě jiného odmítá, aby umělec-autor nemohl šířit své dílo dle svého uvážení (např. volným sdílením na internetu), a naopak požaduje, aby měl právo nebýt zastupován různými ochranářskými svazy (OSA, DILIA, Intergram apod.). Zohledňuje to nějak tato novela, nebo to bude jen jakási „učesanější“ forma Obchodní dohody proti padělatelství (ACTA)? A týká se nějak resortu kultury chystaná Transatlantická dohoda o obchodu a investicích (TTIP)?

Autorský zákon nikdy vysloveně neomezoval autora v tom, jakým způsobem může své dílo šířit – zda zcela volně, na in- ternetu či jinak. Novela autorského zákona z roku 2006 navíc výslovně umožnila využívání licencí typu Creative Commons, typických právě při volném šíření děl prostřednictvím internetu. Pokud jde o kolektivní správu práv, resp. o ty případy kolektivní správy, kdy autor nemá jinou možnost výkonu svých práv, nežli prostřednictvím kolektivního správce, musím podotknout, že jde o poměrně značně omezenou oblast práv. Týká se situací, kdy je individuální výkon práv velmi obtížný, a to jak ze strany autorů, tak i ze strany uživatelů autorských děl. V několika případech je takový režim předepsán příslušnou směrnicí EU. Ve většině z nich má ale autor možnost vyloučit působnost kolektivní správy a spravovat si svá práva sám. Připravovaná novela autorského zákona pokračuje v tomto pojetí kolektivní správy. Ve všech nově zaváděných oblastech kolektivní správy práv (pro licencování užití autorských děl knihovnami, školami apod.) tedy počítá s možností autorů kolektivní správu práv vyloučit.

Smlouva ACTA se kolektivní správy práv nijak netýká.

Co se týká smlouvy TTIP, ta spadá do kompetence ministerstva průmyslu a obchodu. Ministerstva kultury se uvedená dohoda týká pouze okrajově, a sice v té části, která souvisí s právy duševního vlastnictví. Podle informací, která má naše ministerstvo v současné chvíli k dispozici, se v oblasti autorského práva nevyjednává nic, co by již nebylo součástí platné české právní úpravy.

Jak vnímáte jako pracovnice státní správy občanský aktivismus, který mnohdy právě státu dává najevo, že nefunguje tak, jak by měl?

Aktivismus je naprosto nutný, aby demokracie fungovala a státní správa nezdegenerovala.To je v podstatě hnací motor státní správy. Bez něj si to ani nedovedu představit.

Vy třeba ne, ale jiní mají s jakýmkoliv aktivismem problém…

Úředníci na ministerstvu to přece dělají pro lidi, kteří se v těch kterých oborech pohybují. Proto tam sedíme a jsme tam pro ně. Dělat to bez nich je úplně nesmyslné. To ale neznamená, že se vším nadšeně souhlasíme. Jsou některé věci, které jsou po nás opakovaně vyžadovány a my pro ně můžeme mít tisíckrát sympatie, chápat je, ale vyhovět nemůžeme. Například nárokové víceleté granty. Máme peníze, až když je schválený státní rozpočet. Bez toho se nemůžeme zavazovat, to by bylo v rozporu s rozpočtovými pravidly.

My se tu bavíme o záležitostech, které jdou ruku v ruce s fungujícím státem. Ale podívejme se okolo sebe – přibývá států zhroucených, roste obava z radikálního islámu, Evropu zaplavují statisíce uprchlíků…

Mám pocit, že debata v České republice o islámu je úplně vymknutá z kloubů. Co mně na tom přijde nejhorší, je až iracionální nenávist, která, bohužel, velmi narůstá. Dnes je pomalu kdejaký nesmysl na adresu islámu brán jako politický názor. Ta absurdnost jde tak daleko, že dokonce i českým fotbalovým fanouškům, kteří veřejně vyjádří svůj proimigrační názor, jejich souputníci z kotle vezmou a zapálí vlajku. Je tak, podle mého názoru, zcela na místě na všechny projevy nenávisti veřejně upozorňovat a ostře je odsuzovat. Kvůli tomu všemu jsem ráda, že se pohybuji mezi lidmi, kteří neztratili soudnost, soucit a smysl pro opravdovou solidaritu. Jsem přesvědčená, že i umění a kultura obecně mohou sehrát při „obhajobě“ humanismu důležitou roli.