Lidé
Marie Iljašenko je básnířka, prozaička, esejistka, překladatelka a redaktorka. Narodila se v Kyjevě, od roku 1992 vyrůstala v Polici nad Metují. Za „své“ jazyky pokládá češtinu, ukrajinštinu, ruštinu a polštinu. Vystudovala komparatistiku a východoevropská studia na Filozofické fakultě UK, na téže škole pokračuje ve studiu ukrajinistiky. Vydala básnické sbírky Osip míří na jih (2015), jež byla nominována na cenu Magnesia Litera v kategorii objev roku, Drážďanskou cenu lyriky a Cenu Václava Buriana, a Sv. Outdoor (2019). Zvířata přicházejí do města (2025, s ilustracemi ukrajinské výtvarnice Mariko Gelman) je její třetí básnickou knihou. Vedle poezie píše eseje, fejetony, sloupky a kratší prozaické útvary. Za esej „Jsem všudezdejší“ obdržela roku 2023 Cenu Toma Stopparda. Pracuje v Centru současného umění DOX v Praze.
Osobní stránky: marieiljasenko.com
Jan M. Heller
Myslím, že jsem spíš ten pozorovatel, takový, který se snaží zůstat pokorným pozorovatelem. Když něco vypozoruje, má radost, ale také ví, že se může stát, že nevypozoruje nic, protože příroda má svoje rytmy a zvířata mají svůj život, takže se klidně může stát, že zrovna nic neuvidíš. Příroda nemá žádnou povinnost se nám ukazovat.
Tato oscilace mezi faktem a alegorií otevírá prostor pro interpretaci města jako palimpsestu, v němž se vrství dějiny přírodní i civilizační, individuální i kolektivní. Přesahy sbírky sahají od environmentálního humanismu přes antropocénní imaginaci až k osobní lyrice, jež se nebojí ironie a intertextových dialogů (s Garym Snyderem, Paulem Celanem či Louise Glück).
Ne že by si Marie Iljašenko libovala v pestrobarevném vršení a kombinování disparátních obrazů, to by její přece jen poklidné, intimní lyrice nebylo vlastní. Něco podstatného z toho však můžeme odvodit: tak jako při četbě volně přecházíme mezi světy, jak jsem se pokusil popsat, i pozice lyrické mluvčí se rozšiřuje na celé básnické universum.
Saturovaná červeň a schnoucí šeřík bříšek
se na okamžik slily.
Podle knih ji uplácel semínky, ale ten náš ne.
A odborná literatura si s tím neví rady:
pusinky jí připadají příliš něžné, bezúčelné
a pro přírodu, jak ji známe, problematické.
Na stránkách pro uprchlice
jedna z žen píše jiným ženám, protože chápe,
že máme spoustu práce:
svět potřebuje oživení,
svět potřebuje korekci,
svět potřebuje sloupnout a přelakovat,
svět potřebuje předělat.
Na prvním letošním Literárním pondělí v Knihovně na Vinohradech vystoupí 17. ledna dvě významné ženy současné české poezie Marie Iljašenko a Alžběta Stančáková. Uvádí Robert Wudy.
13. ročník Pražského mikrofestivalu se odehraje ve dnech 8. až 10. října v komunitním centru Punctum na pražském Žižkově, a to v hybridní podobě kombinací živého a virtuálního programu za účasti pestré směsice mezinárodních a místních spisovatelů a umělců.
zelené vlny mi docela oslepily oči, tvůj svět za mořem daleký a lákavý,
ty nejsi čitelný, ty jsi, nevypadáš – jsi.
Na rozdíl od Evropy je v Japonsku zahradní tvorba považovaná za vysoké umění, které se vyrovná kaligrafii a tušové malbě.
Mluvím tvou řečí – tradiční čtení českých i zahraničních básníků v rámci 14. ročníku festivalu Stranou – evropští básníci naživo 2021.
Myslím, že jsem spíš ten pozorovatel, takový, který se snaží zůstat pokorným pozorovatelem. Když něco vypozoruje, má radost, ale také ví, že se může stát, že nevypozoruje nic, protože příroda má svoje rytmy a zvířata mají svůj život, takže se klidně může stát, že zrovna nic neuvidíš. Příroda nemá žádnou povinnost se nám ukazovat.
S básnířkou Marií Iljašenko o Maďarsku, nenávisti k literatuře a ptačích cestách.
Tato oscilace mezi faktem a alegorií otevírá prostor pro interpretaci města jako palimpsestu, v němž se vrství dějiny přírodní i civilizační, individuální i kolektivní. Přesahy sbírky sahají od environmentálního humanismu přes antropocénní imaginaci až k osobní lyrice, jež se nebojí ironie a intertextových dialogů (s Garym Snyderem, Paulem Celanem či Louise Glück).
Ne že by si Marie Iljašenko libovala v pestrobarevném vršení a kombinování disparátních obrazů, to by její přece jen poklidné, intimní lyrice nebylo vlastní. Něco podstatného z toho však můžeme odvodit: tak jako při četbě volně přecházíme mezi světy, jak jsem se pokusil popsat, i pozice lyrické mluvčí se rozšiřuje na celé básnické universum.
Saturovaná červeň a schnoucí šeřík bříšek
se na okamžik slily.
Podle knih ji uplácel semínky, ale ten náš ne.
A odborná literatura si s tím neví rady:
pusinky jí připadají příliš něžné, bezúčelné
a pro přírodu, jak ji známe, problematické.
Na stránkách pro uprchlice
jedna z žen píše jiným ženám, protože chápe,
že máme spoustu práce:
svět potřebuje oživení,
svět potřebuje korekci,
svět potřebuje sloupnout a přelakovat,
svět potřebuje předělat.
zelené vlny mi docela oslepily oči, tvůj svět za mořem daleký a lákavý,
ty nejsi čitelný, ty jsi, nevypadáš – jsi.
Na rozdíl od Evropy je v Japonsku zahradní tvorba považovaná za vysoké umění, které se vyrovná kaligrafii a tušové malbě.
