Rostliny, které žily v galerii

Tohle je příběh těch, které utekly před válkou:
hubený fíkus němý jako prasklá lyra, monstera jako zubožený cherubín,
který přišel o všechna křídla kromě posledních tří.
Taky ostatní jsou orvané a jejich kmeny a stonky jen z nutnosti
nesou tíhu jejich těla.

Představuji si, jak cestují z Chersonu, Saltivky, Dnipra
dodávkou, jakou vozí kolega obrazy do galerie, kde pracuji,
rostliny ze školek a poliklinik, ze zavřených úřadů: žíznivé,
přisypané omítkou, která letěla ze stěn, když poblíž
dopadla raketa.

Ozval se výbuch, rozvibroval vzduch a nervy a buňky
v lidech, zvířatech a rostlinách: nikomu se nic nestalo,
ale mnozí si toho dne řekli, že musí odejít.
Za rostliny rozhodla umělkyně: vozí je s sebou,
aby na nich ukazovala, co dělá válka.

Ukrajinci věří, že rostliny mají duši,
slabikuje kustodka z papíru, tahle je léčivá a tohle je kaktus,
tahle přišla o celou svou rodinu, téhle se stýská
po velkých prosklených oknech střední umělecké školy
a tahle srdcovka nádherná má podle všeho
rozbité srdce.

Pavo

Nevěř lidem. Zahrady, v nichž žijeme, zasadili pro vlastní rozkoš,
přistřihli stromy, aby jim připomínaly nebeskou klenbu,
vyhnali vše živé kromě několika perliček,
postavy s růžky či fauny dnes zahlédneš jen zřídka,
lidé se vyhýbají všemu, co je zneklidňuje.

Modrou barvu považují za vzácnou,
nevědí nic o hrátkách se světlem, nazývají dobou temna zlatou dobu,
kdy sami nosili vlečky a korunky, zlato a bílá krajková okruží.
Bohatí tehdy sloužili kráse a chudí k ní vzhlíželi,
do modré barvy odívali jen sochy svých madon.

Město tehdy patřilo nám: létali jsme, kde jsme chtěli,
procházeli se po ulicích a zpívali překrásné písně
pro radost všem kolemjdoucím.
Ale lidé na nás žárlili, proto začali náš zpěv nazývat křikem
a nepřestávali tak dlouho, až se na radnici sešel sněm.

Pražští radní toho dne schválili zlý zákon:
všem pávům přistřihnout křídla a držet je v mezích zahrad
spolu s perličkami a fauny.
Tak jsme roku 1740 přišli o volnost, o letky, o písně,
zůstala nám jen modrá oka. Tehdy začala doba temna.

Rumiště

Dříve než tu byl vágní terén, tu bylo rumiště:
lítý pryskyřník, šípek, zaječí stopy.
Dříve než tu byl pryskyřník a šípek,
byly tu základy domu, cihly z nedaleké cihelny, ptačí lebka.
(Cihelna se později sama stala ruinou,
ptačí se lebka se stala součástí zátiší.)

Ještě před tím tu byla duha, přesněji střepy
televizní obrazovky, která vysílala černobíle.
Byla tu zídka, žížaly, ulity, objev
(který jsem považovala za svůj),
že přírodu máš pod nohama, aniž opustíš město,
a město tak docela stačí.

Bylo tu staveniště, kterému došel dech,
byly tu koleje, které někam vedly a pak je někdo rozebral
a pražci podepřel padající zídku. Byly tu přesličky,
kterým zdejší půda nabízí to, co mají rády:
chuť pražců, soli, oleje a kolejnic.

Dříve tu bylo, to je základní předpoklad,
někdo si ještě pamatuje, to je začátek všeho,
než přišel antropocén se svými vágními terény,
tu bylo obyčejné rumiště: šípek, pryskyřník, zaječí stopy,
území nikoho vhodné ke snění.

Newyorčané

Učíme se milovat a vidět,
ale naše láska mívá morbidní podobu:
mladý vědec chytá v parcích New Yorku bílé myši
a usekává jim jeden centimetr ocásku.

V každém parku žije jiná populace myší,
rozvinuly odlišné geny podle odlišných potřeb:
myši z Central Parku snáz tráví hotdogy,
brookliňané z Flushing Meadows líp odbourávají jedy

Tam, kde žijí, byla kdysi skládka,
jejich těla si s ní dokážou dokonale poradit.
Jenže v uzavřeném domově jsou myši zranitelné,
síla i slabost jedné je náhle dědictví všech.

To všechno mladý vědec zjistil
z jediného centimetru bílého ocásku.
Díky všem těm ocáskům nyní parky New Yorku
propojí zelený koridor.

Anatomie ptačího křídla

Ruční a předloketní letky má nahoře černé a vespod ultramarínové,
ramenní krytky a krycí letky má okrově zlaté,
zlatá dál pokračuje na záda, kde přechází zpět v modrou,
převládající barvy obrazu jsou pestrobarevné, formát je čtverec.

Co je dál, nikdo neví: anatomii mandelíkova křídla
studovaly ve Vídni tisíce lidí, stály kvůli němu v dlouhé frontě,
ale kolik z nich se zajímalo o to, jak vypadá celý mandelík?
A jak žije mimo biotop galerie?

Celý mandelík se spouští střemhlav dolů,
hlasitě se ozývá zvučným „ra kra kra kra krááá“,
váží 120 až 190 gramů, vyhledává roztroušenou zeleň
a ze zřejmých příčin se vyhýbá lidem.

Sokoli v jarním šatě

Fotil jsem letos častý jev, nedá se nazvat jinak
než pusinky mláďat sokola v jarním šatě.
Nemělo to nic společného s potravou.

Viděl jsem taky líbat se párek krkavců,
dolétli si k nám na rande jen sami dva,
a hýla pusinkovat hýlici.

Saturovaná červeň a schnoucí šeřík bříšek
se na okamžik slily.
Podle knih ji uplácel semínky, ale ten náš ne.

A odborná literatura si s tím neví rady:
pusinky jí připadají příliš něžné, bezúčelné
a pro přírodu, jak ji známe, problematické.