Lidé
(1983), básnířka, slammerka, spisovatelka, architektka, urbanistka. Publikovala básnické sbírky Kry (Mox Nox, 2013), Rýhy (Arbor vitae, 2015), Nevypínejte (Dauphin, 2018) a O mé závislosti nikomu neříkej (tamtéž, 2020). Příležitostně moderuje večery s tématy poezie, umění a architektury. Za architektonické návrhy i teoretické práce získala ceny Young Architect Award 2010 nebo Young Planning Professionals Award 2012. V roce 2017 jí vyšla populárně-naučná kniha Města zdí o historii, interpretaci a východiscích obchodních center ve vztahu ke městu. Od roku 2018 přispívá o architektuře do Ranních úvah na rozhlasové stanici ČRo Vltava. Její další knihou na pomezí žánrů jsou Nemísta měst (Host, 2019) o opomíjených, pomíjivých a míjených místech. Básně i úryvky z knihy Nemísta měst byly přeloženy do několika evropských jazyků. Spolupracuje s IPR, Občanským sdružením Kruh a s týmem pořadu České televize Artzóna na medailoncích o architektuře. Je členkou Asociace spisovatelů. Její poslední knihou je próza z uměleckého prostředí Směna (Host, 2022). Vystavovala v galerii Artwall (Nevýslovný, 2021), v kostele Pražského Jezulátka (Haiku proti beznaději, 2021), v galerii DOX (Tolik jiné přítomnosti, 2022) a v knihovně Krnov (Knihaiku, 2022).
Alžběta Procházka
Terčiny postřehy vycházející z krizových intervencí jsme zajedli nakládaným hermelínem a utopencem. Nic jiného už v Liberálu nezbylo. Vlastně kromě klobásy, kterou si dal Petr Šesták. Zrovna ve chvíli, kdy jsem mu vyprávěla, že po dopsání své novely o malířce jsem začala malovat a teď že píšu román o prostitutce, se začal červenat a dusit.
Diverzita Evropy je nezměrná. Tak velká, že si její komplikovanost tady v Česku ani neumíme představit. Šedé zóny měst byly vždy územím, kde se o nadvládu bojovalo výraznějšími prostředky. Hlavou mi prolétne obraz Slovenska, celkem národnostně homogenního, kde možná právě v těchto dnech probíhá převzetí moci mafií nad státem – víc než kdy jindy.
Ale život už je takovej – přijdeme do penzionu, zdivočelé holčičky uložíme do postelí, a místo abychom si daly sklenku vína a všechno probraly, únavou padneme do svých postelí jak podťatý jedle.
Dočasná prázdnota prázdných domů je jejich posláním. Je prázdné i to, co se ve městě odehrává v nedohlédnutelnosti nočních klubů? Vyšlapuji do svahů nad hlavní promenádu a pozoruji vrstvení střech, stříšek, vjezdů a holých zad hotelů. Nejsou to záda, ale zadek – tvarovaný náhodami života.
Sbírka Ladislava Zedníka k vám přichází z hlubin země a času. Jako sám autor – na nic nespěchá. Je možné brát ji do rukou opakovaně a skrze prohlubující se před-porozumění ohmatávat její jednotlivé struktury.
Obohacován a okrádán zároveň – tak dlouho a tak intenzivně, že těžko si představit existenci člověka jako živočišného druhu bez přiznání role drog.
Autorka však zjevně nemá v oblibě otevřené konce, nakonec se všechno nějak (aspoň nějak a aspoň prozatím) vyřeší, záhada ztraceného obrazu je rozluštěna, dojde k závěrečnému tvůrčímu vzmachu a nakonec se rozsekne i ta nedůstojná práce, i když se nesluší prozrazovat jak.
Terčiny postřehy vycházející z krizových intervencí jsme zajedli nakládaným hermelínem a utopencem. Nic jiného už v Liberálu nezbylo. Vlastně kromě klobásy, kterou si dal Petr Šesták. Zrovna ve chvíli, kdy jsem mu vyprávěla, že po dopsání své novely o malířce jsem začala malovat a teď že píšu román o prostitutce, se začal červenat a dusit.
Diverzita Evropy je nezměrná. Tak velká, že si její komplikovanost tady v Česku ani neumíme představit. Šedé zóny měst byly vždy územím, kde se o nadvládu bojovalo výraznějšími prostředky. Hlavou mi prolétne obraz Slovenska, celkem národnostně homogenního, kde možná právě v těchto dnech probíhá převzetí moci mafií nad státem – víc než kdy jindy.
Ale život už je takovej – přijdeme do penzionu, zdivočelé holčičky uložíme do postelí, a místo abychom si daly sklenku vína a všechno probraly, únavou padneme do svých postelí jak podťatý jedle.
Dočasná prázdnota prázdných domů je jejich posláním. Je prázdné i to, co se ve městě odehrává v nedohlédnutelnosti nočních klubů? Vyšlapuji do svahů nad hlavní promenádu a pozoruji vrstvení střech, stříšek, vjezdů a holých zad hotelů. Nejsou to záda, ale zadek – tvarovaný náhodami života.
Obohacován a okrádán zároveň – tak dlouho a tak intenzivně, že těžko si představit existenci člověka jako živočišného druhu bez přiznání role drog.
Zvlášť starší generace je často upnutá k tomu, že člověk má dělat jenom jednu věc, aby ji dělal pořádně. Já si to ale úplně nemyslím.
Až na tři knihy – Ztroskotanec na břehu atlantském Ivana Wernische, Almara téhož a Nevědění Milana Kudery, které zazněly dvakrát – se tituly neopakují. A pestré jsou i žánry, a dokonce jazyky…
K pornu mám asi takový vztah, jaký má cestovatel k dokumentům o cestování. (A. B. Háblová)
Sbírka Ladislava Zedníka k vám přichází z hlubin země a času. Jako sám autor – na nic nespěchá. Je možné brát ji do rukou opakovaně a skrze prohlubující se před-porozumění ohmatávat její jednotlivé struktury.
Autorka však zjevně nemá v oblibě otevřené konce, nakonec se všechno nějak (aspoň nějak a aspoň prozatím) vyřeší, záhada ztraceného obrazu je rozluštěna, dojde k závěrečnému tvůrčímu vzmachu a nakonec se rozsekne i ta nedůstojná práce, i když se nesluší prozrazovat jak.
Stará a nová čistička, které se dělily o odpad přitékající z celého města, stály za sebou na ostrově jako vládkyně řeky.
