Abych pravdu řekl, v podstatě nijak, nanejvýš druhotně, zprostředkovaně… (Arnošt Goldflam)

Asi na sobě úplně nepozoruju žádný kauzální vztah „kniha přečtena = vztah k přírodě změněn“. Spíš bych využil metafory, že jsem určitou „rezonanční deskou“, kterou různé zážitky (nejen) s literaturou postupně ladí a mění, jak dokážu v kontaktu s okolním světem rezonovat. (Jakub Caha)

Platón tím „šílením“ nejspíš myslel něco trochu jiného než to, čemu dnešním jazykem říkáme psychiatrická diagnóza. Duševní nemoc by nebyla nemocí, kdyby s sebou nenesla velké strádání, neodčerpávala životní síly, nevystavovala člověka různým omezením a neztěžovala mu podmínky – včetně podmínek k tvorbě. (Jaromír Typlt)

Obohacován a okrádán zároveň – tak dlouho a tak intenzivně, že těžko si představit existenci člověka jako živočišného druhu bez přiznání role drog.

Zvlášť starší generace je často upnutá k tomu, že člověk má dělat jenom jednu věc, aby ji dělal pořádně. Já si to ale úplně nemyslím.

Až na tři knihy – Ztroskotanec na břehu atlantském Ivana Wernische, Almara téhož a Nevědění Milana Kudery, které zazněly dvakrát – se tituly neopakují. A pestré jsou i žánry, a dokonce jazyky…

K pornu mám asi takový vztah, jaký má cestovatel k dokumentům o cestování. (A. B. Háblová)

Zastavení šesté. Sedíme na špalcích ve tmě. Posloucháme operní zpěvačku, která je schovaná za rohem. Pozoruju stíny. Naše stíny. I my za chvíli nebudeme. Nevadí mi to.

Míra, s jakou se aféry s tématem sexuálního zneužívání v církvi skrývaly a skrývají, je děsivá. Mocenská struktura církve se v tomto neliší od žádné jiné mocenské struktury, jen s tím rozdílem, že struktura podsvětí nepředstírá, že je svatá.

Psa najdu, jak si líže ránu. Když mě uvidí, napřímí se a pustí se do ukusování kopřiv. Jedna kopřiva není mrakem, řekne mi na pozdrav, ale o dešti mi nic prozradit nechce. Bez deště nenajdu cestu nahoru, pokrčím rameny a začnu ukusovat kopřivy s ním. Kde jsi? Čekám na tebe za kopcem, uslyším déšť za svými zády.

Roztřepené okraje stromů v dálce mě přivádějí do extáze. Aspoň že ony. V noci nemůžu spát. Jsem v domě, ve kterém je v létě horko a v zimě zima. Všechny padesát let staré textilie jsou nasáklé pachy, které tudy kdy prošly.

Můj kýl je Kiel, řekneš. Město, ze kterého lodě vyplouvají a zase se vracejí zpět. Lodě malé jako listy nebo obrovské jako paneláky.

A tak jdeš a do jedné z nich nastoupíš. Do té, které tě vezme někam do Vaasa. A už tě nikdy, nikdy nespatřím.

Když sprejuju, vypadám jako mimozemšťan. Jsem nasoukaná do rukavic, 3m masky a lyžařských brýlí, protože i sliznice očí ten sajrajt ze sprejů dokáže hodně rychle vstřebat. Jediné místo, které si zapomenu zakrýt, je zápěstí. Když pak další den sedím v rádiovém studiu, kde nahráváme podcast Doba složitá, dívám se mapu bílých teček, které mi na ruce zanechal sprej.

Terčiny postřehy vycházející z krizových intervencí jsme zajedli nakládaným hermelínem a utopencem. Nic jiného už v Liberálu nezbylo. Vlastně kromě klobásy, kterou si dal Petr Šesták. Zrovna ve chvíli, kdy jsem mu vyprávěla, že po dopsání své novely o malířce jsem začala malovat a teď že píšu román o prostitutce, se začal červenat a dusit.

Diverzita Evropy je nezměrná. Tak velká, že si její komplikovanost tady v Česku ani neumíme představit. Šedé zóny měst byly vždy územím, kde se o nadvládu bojovalo výraznějšími prostředky. Hlavou mi prolétne obraz Slovenska, celkem národnostně homogenního, kde možná právě v těchto dnech probíhá převzetí moci mafií nad státem – víc než kdy jindy.

Ale život už je takovej – přijdeme do penzionu, zdivočelé holčičky uložíme do postelí, a místo abychom si daly sklenku vína a všechno probraly, únavou padneme do svých postelí jak podťatý jedle.

Dočasná prázdnota prázdných domů je jejich posláním. Je prázdné i to, co se ve městě odehrává v nedohlédnutelnosti nočních klubů? Vyšlapuji do svahů nad hlavní promenádu a pozoruji vrstvení střech, stříšek, vjezdů a holých zad hotelů. Nejsou to záda, ale zadek – tvarovaný náhodami života.

Jsem ráda, že se kniha V zajetí obrazů dotkla (byť jen v pár řádcích) i výtvarné vizuality. Pokud autorka bude psát další pokračování, ráda si o tomto tématu přečtu víc. Zajímaly by mě odpovědi na otázky, jak vizuální umění komunikuje současná témata, co v sobě všechno dokáže odrážet, nebo jestli a jak s námi také nějak manipuluje.

Sbírka Ladislava Zedníka k vám přichází z hlubin země a času. Jako sám autor – na nic nespěchá. Je možné brát ji do rukou opakovaně a skrze prohlubující se před-porozumění ohmatávat její jednotlivé struktury.

Autorka však zjevně nemá v oblibě otevřené konce, nakonec se všechno nějak (aspoň nějak a aspoň prozatím) vyřeší, záhada ztraceného obrazu je rozluštěna, dojde k závěrečnému tvůrčímu vzmachu a nakonec se rozsekne i ta nedůstojná práce, i když se nesluší prozrazovat jak.

Stará a nová čistička, které se dělily o odpad přitékající z celého města, stály za sebou na ostrově jako vládkyně řeky.

Co bys doma dělal s rodinou,
když můžeš mezi regály spočinout?
K čemu by ti byly doma peníze,
když je můžeš utratit v americké franšíze?
A k čemu by ti byla tvoje duše,
kdybys neměl apky na její retuše?