Mořsky modrá sbírka básní Složenýma očima Ladislava Zedníka (1977) je jako prázdný pokoj, uprostřed kterého stojí jednoduchá dřevěná židle. Vy k té židli jdete, abyste zjistili, že na ní leží podivný zaoblený objekt, a sice (jak při bližším prozkoumání zjistíte) virtuální brýle. Zvnějšku vás nezaujmou, jsou jen nezbytnou hmotou kalkulujícího počítače a monitoru. Když se ale na židli posadíte a brýle si nasadíte (vzadu na hlavě utáhnete tak, aby vám perfektně seděly), začnou se dít věci. Zažehne se ohňostroj obrazů, pocítíte závrať z prostoru pod sebou i prudce letících zkamenělin. Básně, v jejichž nitru se pohybujete, dokážete slyšet i cítit. Joystick pečlivě seřízených slov („žena mu v hlasivkách pracuje hřebenem“, s. 10) vám neomylně zavibruje v zátylku. Ocitli jste se ve snovaném světě. „Je to jen fyzika částic! A ta se dá obelstít.“ (s. 9) A vy s nadějí, že lze brýle básní kdykoliv odložit, se necháváte vlákny metafor poutat.

Ladislav Zedník vás nechává dívat se na svět složenýma očima. Skládat celistvý obraz z drobných úlomků. Vytvořit mozaiku, která jako soudržný obraz vypovídá. Protože svět, jak ho vnímáme my, lidé, není věrným zobrazením reality, ale jen její interpretací, výkladem, odvíjejícím se od rozlišovacích schopností našich smyslů. Pro jiné tvory, kteří s námi sdílejí planetu, je vnímaná realita diametrálně odlišná. Básník vás vtáhne do svého zvířete poezie, aby vám ukázal realitu valounů pazourků a zkamenělých stínů.

Ze sklepa táhne: kapradiny, přesličky a plavuně. Zkamenělý van. Suterén černého moře.
s. 34

Tunelem chapadla medúzy proklouznete do jejího nespočetného těla, aniž byste o ní cokoliv věděli. Ale „Medúza ví: to je karneval bez konce; úvaziště utržené kdysi kdesi v čase: půst, co se nekonal“ (s. 9). Už jste lapeni uvnitř a složenýma očima tohoto zvířete se díváte ven. „Okna? Oči z bestiáře? Znáš to zvíře, které staře kouká skrz mé oči ze skla? Minulost je celá lesklá nádrž, a v ní měkká droga. Slabý signál? Přepni program. Sleduj šelmu, jak se zmítá.“ (s. 55) A tak sledujete, ale najednou si už nejste jistí, jestli vás šelma přece jen nemůže pohltit. Kde je totiž hranice mezi realitou, virtuální realitou nebo realitou básně? Která z těchto realit je reálnější? „Vzpomínáš? Na naše pikniky u plotů podmořských zahrádek? Pláž, kde jsme snad ani nebyli,“ (s. 37) dodává básník. Ale ne, vy už přece jste pohlceni, uvědomíte si záhy. Je to perspektiva, která je nová, snová a lahodná.

Z ústřice srkáme kávu spolu s náměsíčnou krví, co nám zbyla modrobílá – snová voda ve stopovém množství.
s. 61

Složenýma očima je podobně jako předchozí a v pořadí třetí autorova sbírka Město jeden kámen (oceněná Magnesií Literou) členěná do čtyř oddílů: „Modrá a zlatá“, „Expozimetr“, „Červené světlo“ a „Slovník pojmů“. Zatímco v první části vás autor nechává nahlédnout do svého dětství („Tady jsem vyrůstal, tady jsem, tady – olupuji přítomnost jak chinin“, s. 15), „Expozimetr“ je gejzírem nádherných milostných vyznání („Jsi tady. Celá. Když ti odshora píšu“, s. 30, nebo „Miluj mě, odkud kam nevidíš. Jsme jedna svalová noha“, s. 34), aby vše předchozí ve třetím oddíle relativizoval nesmírností geologického času („V mysli mám čediče z galapág, černé jak svědomí, netuším koho, na pevném podloží sám sobě endemit, chovám své tučňáky, želvy a lachtany… Tady jsem bez debat největší z největších ještěrů. Na hlavách čedičů z galapág. Proto mi pověz – proč bych měl letět do Tokia? Kým bych byl? Zejména k čemu?“, s. 47). Čtvrtá a poslední část „Slovník pojmů“ je jakýmsi shrnutím, dojezdem, kdy je předchozí intenzita gejzíru zjemněna „Nostalgií“, „Stárnutím“ nebo „Relativizací“. Kde se objevuje i záhadná Medúza, provázející vás už od prvních stránek.

Na poslední stránce brýle poezie sundáte a pomalu se rozhlédnete po prázdném pokoji. Zatímco jste Složenýma očima hleděli na „Vápnité řasy. Mechovky. Lilijice. Stejně tak korály, ruduchy, stromatopory…“ (s. 68), kdo hleděl na vás? Kdo viděl, jak rukama mácháte ve zdánlivě prázdném prostoru? Kdo se bavil tím, jak hloupě a nesmyslně vypadáte?

To vše jsme věděli, příbory trhali tkáň vykrvených zvětralin – jako o závod anebo o život toho, co v devonu životem bylo. Co zbylo, podruhé zplozeno do světla – svědčí. Vápenec, sevřený v porodní křeči, povolil opustit krunýři hájemství Medúzy – a nastalý tvar na mé dlani byl důkaz, či spíš jen náznak, že čas vrhá kamenné stíny.
s. 70

Rozmáchlá ruka ohledávající prostor jako by vám s verši zkameněla. Podívali jste se do útrob času, aby on hleděl na vás a dobře se bavil. Ale pohlédnete-li i vy na něj?

Vše, co se pohledem zkřížilo se zrakem Medúzy, stalo se skulpturou, fetišem, modlou. Padám na špinavá kolena, klepáním svolávám na mši: za všechny vymřelé druhy, plíživě chladnoucí touhy. Výdechy, krátké a sečné, zní jako bezhlesá modlitba. Je zlatá hodinka, slunce jemně upaluje stíny. Protluču se k zapomnění těla.
s. 72

Sbírka Ladislava Zedníka k vám přichází z hlubin země a času. Jako sám autor – na nic nespěchá. Je možné brát ji do rukou opakovaně a skrze prohlubující se před-porozumění ohmatávat její jednotlivé struktury. Tato kniha je čirá krása a spalující vášeň – v prachu klečet nad verši s kladívkem v ruce a čekat, co se protentokrát vyjeví, anebo co naopak zůstane ještě desítky, stovky, nebo triliony věků skryto – ale co vás nepřestane sžírat a lákat k objevení.

Nejdražší Múzo, Medúzo vtroušená ve schránkách, v krunýřích… Za každou cenu a za každým kamenem jen tebe hledáme. Stvůro.
s. 52