Maska. zpronevěry
Jak se co stalo. koho to zajímá.
vystříhám odstavce z lidových novin, náhodně přeskupím,
a pak se postarám – bez obav,
o vše se důkladně postarám,
aby vše znělo jak nezvratný důkaz
zkušebních tvrzení Já ti to říkal. Všechno je spiknutí!
Viry ti pouštějí do těla hoaxy. A vůbec –
tělo je zlou konspirací buněk.
Čas sotva zúročí vklady. Říkáš:
„Mít dítě je investice,“ tudíž, tati,
tvůj genofond zpronevěřím. Slepené výstřižky vypoví
marnost naší banánové republiky!
Dlouho jsme se opíjeli ropou. Až mrakům selhala játra.
Džíny a košile s klamavým cejchem
srovnám do čadivých komínků. Když už nic jiného,
bude to hezké. Co je to za estetiku! Není, jak srovnávat
spánkové dluhy. Za cyklické hibernace. Zbývá nám
zvyšovat obrané faktory krémů, rozrůznit
                                                    přísady výplní
času a humorných slepenců
             ve střižnách.

Depersonalizace
Promiňte, zde nikdo nebydlí.
Nájemník se odstěhoval, nikdo neví kam.
Na rybích oknech nám nenechal vzkaz.
Děrovačkou vycvakl si zrak, takže nevíme,
jestli se umlátil o bílé stěny,
jestli popel v popelníku mohl zůstat z něj,
kam vlastně zmizel a jestli je sám –
sám v bledé garsonce za lebeční stěnou,
anebo jinde či docela nikde. Mějte se.
Nebo víc – mějte nás
rád. Vaše oči.

Časy jsou složité
Časy jsou složité. Neznámo kdy –
z hrudního koše jsme k obědu tahali
měkkýše, ryby a krevety. Jak jen jsem dovedl
být krutě dojemný! Vzpomínáš? Na naše pikniky
u plotů podmořských zahrádek? Pláž, kde jsme snad ani nebyli.

Ostrý svit poledních sluncí
zanechal ze stínů úsporné pařezy. Dřív! byli jsme Jeníček s Mařenkou,
stoposled v kamenném lese. Plakalas jantary. Trousila odštěpky pazourků.
Netuším, jestli a kdy se to stalo.

Komu a proč o tom vyprávím v hotelu. Mozek mám na leasing,
spánek je povinná splátka. Spi rychle, říkám si,
nebo čas uteče. Všechen čas uteče k tobě. Zatímco já
usiluji o střídavou péči. Proto ti před spaním vyprávím:
           v Pobiti Kamani. Bylo i nebylo.
           Možná mi odněkud odpovíš: skonči, dost už superpozic!
A vzbuď se mi,
zhmotni v ušáckém křesle.

Stejně se chováme, jako by vteřiny
mohly být obnovitelný zdroj. Časy jsou složité.
Jeníček s Mařenkou loupají břidlice. Kolečko citrónu
touží je upéct a sníst. Ztraceni
slibme si: to my jsme to kolečko přemohli!
To my jsme to cyklení
– přemohli.

Pralinka
Na slechy přiložím dlaně,
ucítím – mám v sobě odposlech, štěnici moře.
Studuji na škole, abych se vyznal
                       z mělkého vědění. Ale
čeho je moc, toho je příliv.
Srdce je měkkýš: čerpadlo ve sladké vodě
ve tkáních průtočných
            jak tváře pod maskou. Cardium: z membrán šum.

Krevní oběh, zacyklený
v kambriu. Přímá linka do pravěkých vod.

Interglaciál
„V Rusku jsem okusil mamutí maso.
Sem tam, když odtaje permafrost, naleznou mužici
perfektní mršinu. Chutná jak vosková
pastelka,“ říká pan docent, zatímco
za okny se líně snáší vysílený sníh,
zakrývá hedvábím zdechlinu města; zítra či pozítří,
nestranné,
z kaluží budou pít kavky.

Identity
Z hlubiny stoupají
batyskafy očí. K ověření
                                       identity
skenuje paprsek sítnice.

A už se cachtáme v mělčině rána!
Z ústřice srkáme
kávu spolu s náměsíčnou krví, co nám zbyla
                                             modrobílá –
snová voda ve stopovém množství.

Snad abychom fixovali
                  dva v pevném skupenství,
sdílíme, co se nám zdálo: jdu podél přehrady.
Na botách sáčky.
Sháním se po modré pláštěnce a po masce s chobotem.
Procházím pastvinou, pokrytou hlavami krav –
plazmové oči jim svítí jak kočkám
                                 i za dne.

Konjunkce II
Extrémní stanoviště:
Akáty, stezky a borové háje. Roklina, napravo
planina. Zahnědlá žíznivá step. Udatné skalisko:
žíly a pukliny. Bazalty: výlevy magmatu
na dno. Klesáme po hřbetu podmořské sopky. Sesilní bentos
drtíme přítlaky podrážek. Ramena lilijic
šimrají na stehnech. K smíchu. Rozháníme trilobití
                                                 shromáždění
na mršině ostnokožce. Níž
couvá hejno orthocerů-balistických střel.
Těsně nad hranicí fotické zóny
tvarujeme z plazmy nervní ohniště.
„Je tohle něco?“ ptá se dítě. Destička břidlice na mělké dlani
                 nejeví stopy života. Lihovým fixem
nanáším na povrch kontury slova T-R-I-L-O-B-I-T.
„Jo, něco to je,“ říkám a zatmění končí.